Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 91/2021-34

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 43 579,10 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 200 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 20 700 Kč, smluvní pokuty ve výši 13 179,10 Kč, úroku ve výši 10,55 % ročně z částky 27 700 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 248,58 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 200 Kč od 21. 5. 2020 do 2. 1. 2021, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 19 980 Kč od datum do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 200 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 200 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 200 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, se řízení zastavuje. III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 20 700 Kč, smluvní pokuty ve výši 13 179,10 Kč, úroku ve výši 10,55 % ročně z částky 27 700 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 248,58 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 200 Kč od 21. 5. 2020 do 2. 1. 2021, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 19 980 Kč od [datum] do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 200 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 200 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 43 579,10 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a poplatky ve 13 měsíčních splátkách po 3 900 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel především z informací, které o svých majetkových poměrech sdělil žalovaný a které byly ověřeny prostřednictvím dokladů vyžádaných od žalovaného, přičemž tyto informace jsou uvedeny v žádosti o úvěr. Žalovaný přitom svým podpisem stvrdil, že jím poskytnuté údaje jsou úplné, přesné a pravdivé. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl lustraci žalovaného ve veřejných registrech. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaný však ujednané splátky řádně a včas nehradil a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 27 700 Kč na jistině úvěru, 480 Kč na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, 330 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy a 390 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu. Část závodu společnosti právnická osoba zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů byla následně převedena na společnost právnická osoba a posléze byla pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy postoupena žalobkyni. Žalobkyně pak po žalovaném dále požaduje kromě výše uvedených nároků také zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně za období od 28. 10. 2018 do 20. 5. 2020, kterou původně kapitalizovala na částku 14 679,10 Kč, úroku ve výši 10,55 % ročně z částky 27 700 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení vyčísleného do 20. 5. 2020 ve výši 3 248,58 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 28 180 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou.

1. Podáním ze dne 11. 5. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do části požadované smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, a to z důvodu, že požadovaná smluvní pokuta za výše uvedené období byla původně kapitalizována chybně.

1. S ohledem na výše uvedené soud v souladu s  věty první , , dle něhož„ je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví“ rozhodl o částečném zastavení řízení co do části smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč a předmětem řízení tak nadále vedle ostatních výše uvedených nároků zůstala pouze smluvní pokuta ve výši 13 179,10 Kč.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizováno byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 30 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 25,85 % ročně, poplatkem za správu úvěru ve výši 6 600 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 5 700 Kč (celkem 50 700 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 13 měsíčních splátkách po 3 900 Kč. V článku V.4 smlouvy pak byla pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. Nedílnou součástí smlouvy byl rovněž Předpis splátek. Dle doložené transakční historie žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkovou částku 21 800 Kč.

1. Žalobkyně dále doložila Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je podnikatelem a že jeho průměrné měsíční příjmy z podnikání za poslední tři měsíce činily 12 019 Kč, což dokládá doložené daňové přiznání žalovaného za rok 2017, dle něhož základ daně žalovaného činil za tento rok 144 230 Kč. Nadto měl mít žalovaný ještě další blíže nespecifikovaný příjem ve výši 6 000 Kč měsíčně. Žalovaný bydlel v nájmu, přičemž jeho náklady spojené s bydlením měly činit 1 985 Kč měsíčně (kromě samotného nájemného ve výši 1 310 Kč se jednalo o zálohu na vodné a stočné ve výši 625 Kč a o náklady na osvětlení společných prostor ve výši 50 Kč), což plyne rovněž z doloženého evidenčního listu nájemce. Dále žalovaný hradil náklady na služby spojené s bydlením v celkové výši 2 570 Kč (dle doloženého dokladu SIPO a poštovní poukázky se co do výše 890 Kč jednalo o zálohy na plyn, co do výše 1 500 Kč se jednalo o zálohy na elektřinu, co do výše 135 Kč se jednalo o televizní poplatky a co do výše 45 Kč se jednalo o rozhlasové poplatky). Konečně žalovaný hradil výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně, k čemuž žalobkyně doložila poštovní poukázku adresovanou osobě jménem jméno příjmení Vedle toho měl mít žalovaný ještě další blíže nespecifikované výdaje ve výši 1 000 Kč měsíčně. Žalobkyně doložila finanční analýzu provedenou zaměstnancem právního předchůdce žalobkyně, v rámci níž dospěl tento zaměstnanec po odečtení výdajů žalovaného a měsíční rezervy v částce 1 000 Kč od jeho příjmů k závěru, že žalovanému zůstávají měsíčně k dispozici volné finanční prostředky v částce 9 464 Kč, a tudíž je schopen hradit splátky úvěru. Žalobkyně též doložila scoring žalovaného provedený zaměstnancem právního předchůdce žalobkyně, po jehož provedení vyhodnotil tento zaměstnanec žalovaného jako výborného klienta.

1. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že ke dni datum byla část obchodního závodu právnická osoba anonymizováno převedena na společnost právnická osoba Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 18. 12. 2020, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem a v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě do 2. 1. 2021.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus jméno Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Soud se domnívá, že právní předchůdce žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

1. Co se týče příjmů žalovaného, ty byly ze strany právního předchůdce žalobkyně řádně ověřeny co do příjmů z podnikání. Taktéž byly ze strany právního předchůdce žalobkyně řádně ověřeny výdaje žalovaného spojené s bydlením. Právní předchůdce žalobkyně se však zjevně nezajímal o to, z čeho konkrétně mají sestávat žalovaným tvrzené další příjmy ve výši 6 000 Kč měsíčně, tvrzení žalovaného ohledně existence těchto příjmů žádným způsobem neprověřoval, a tudíž v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Soudního dvora EU spoléhal pouze na ničím nepodložené tvrzení žalovaného. Tyto další tvrzené příjmy přitom byly pro posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet v celkovém kontextu poměrně zásadní. Kdyby totiž právní předchůdce žalobkyně vycházel pouze z ověřených příjmů z podnikání žalovaného, nemohl by dospět k závěru, že je žalovaný schopen poskytnutý úvěr bez obtíží splácet. Po odečtení veškerých žalovaným uváděných výdajů od jeho příjmů z podnikání by žalovanému měsíčně zbývaly finanční prostředky ve výši 4 464 Kč, přičemž výše měsíční splátky činila 3 900 Kč. Žalovanému by tak po uhrazení úvěrové splátky k uspokojení základních životních potřeb jako je jídlo, drogerie, oblečení apod. zbývalo pouhých 564 Kč, jelikož náklady na tyto životní potřeby nebyly do výdajů žalovaného zjevně zahrnuty. Ačkoli není zřejmé, co měly představovat uváděné výdaje žalovaného ve výši 1 000 Kč měsíčně, zcela určitě se nemohlo jednat o veškeré měsíční výdaje žalovaného spojené s uspokojováním základních životních potřeb, jelikož by výše těchto výdajů byla nereálně nízká.

1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením 879 , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaný již uhradil celkovou částku 21 800 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na úhradu zbývající části jistiny ve výši 8 200 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 18. 12. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Žalovanému zde byla poskytnuta lhůta k úhradě do 2. 1. 2021 a ode dne následujícího, tj. od 3. 1. 2021, byl pak žalovaný v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 27. 5. 2019, tj. ve výši 9,75 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 3. 1. 2021, tj. 8,25 % ročně. Ve zbývající části, tj. co do částky 20 700 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 13 179,10 Kč, co do úroku ve výši 10,55 % ročně z částky 27 700 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 248,58 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 200 Kč od 21. 5. 2020 do 2. 1. 2021, co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 19 980 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 200 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 200 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení ve spojení s  , řízení bylo co do části požadované smluvní pokuty zastaveno nikoli pro chování žalovaného po podání žaloby, a tudíž procesní zavinění na tomto částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, ve zbývající části byla žalobkyně převážně neúspěšná, úspěšná byla pouze co do části požadované jistiny a části úroku z prodlení z této jistiny. Je tak zřejmé, že ve věci byl převážně úspěšný žalovaný a ten by měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.