Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 55/2021-51
Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Koberovou, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno.
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 38 943,36 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 700 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 28 243,36 Kč, úrok z prodlení ve výši 1 423,23 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 472,97 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrok ve výši 3 750,93 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 22 172,97 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 700 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 28 243,36 Kč, úrok z prodlení ve výši 1 423,23 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 472,97 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrok ve výši 3 750,93 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 22 172,97 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 38 943,36 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o zápůjčce číslo dne datum, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli poplatek v celkové výši 28 799 Kč, který zahrnuje úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 9 888 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 11 751 Kč a odměnu za zpracování a doručení ve výši 7 160 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 24 měsíčních splátkách po 2 450 Kč, poslední splátka byla stanovena na 24. 6. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalovaný uhradil pouze částku 19 300 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném jistinu ve výši 22 172,97 Kč, dlužnou část poplatku 16 770,39 Kč, kapitalizované úroky ve výši 3 750,93 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 25. 6. 2019 do 20. 1. 2020), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 423,23 Kč (z dlužné jistiny od 29. 5. 2019 do 20. 1. 2020). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to i na základě informací získaných od žalovaného, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě. Žalobkyně ani právní předchůdkyně žalobkyně nemají doklady k dispozici, když se předkládají při sjednávání smlouvy. Původní věřitel z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení.
2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti a žalovaný se nedostavil.
3. Ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 58 799 Kč, která zahrnuje částku 30 000 Kč, úrok ve výši 9 888 Kč, poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 11 751 Kč a částku za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 7 160 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku v 24 měsíčních splátkách po 2 450 Kč s tím, že první splátku je povinen zaplatit v den, kdy uplyne měsíc od data uzavření smlouvy a každou další měsíční splátku vždy posledního dne dalšího následujícího měsíčního období. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. V případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 24 měsíčních splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 29 %. Výpůjční úroková sazba je stanovena jako pevná po celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a oznámení o postoupení pohledávek ze stejného dne vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne datum byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Ze zákaznické karty ze dne 23. 6. 2017 podepsané žalovaným soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalovaného z výplatních pásek, pracovní smlouvy, kdy žalovaný potvrdil příjem celkem ve výši 17 869 Kč a výdaje ve výši 8 000 Kč za externí splátky a měsíční výdaje ve výši 3 500 Kč. Žalovaný potvrdil vlastní bydlení a existenci účtu.
4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena v souladu s ustanovením § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “) smlouva o zápůjčce, na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, tato však nebyla prověřena řádně, když nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně jeho výdajů (např. dokladem SIPO, výpisem z účtu atd.). Původní věřitel ověřoval pouze příjmy. Z jiných zdrojů úvěruschopnost neprověřoval, např. nahlédnutím do databází dlužníků (SOLUS apod.) a jiných veřejných registrů, i když žalovaný uvedl, že má jiné zápůjčky ve vysoké výši 8 000 Kč. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18 , dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku ) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovosti čerpal. Převzal-li žalovaný předmět zápůjčky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 30 000 Kč a zaplatil částku 19 300 Kč, činí výše bezdůvodného obohacení částku 10 700 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007 , které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku , který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. Mezi účastníky pak nebyl prokázán spor, pokud jde o termín vrácení finanční částky. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku . Žalovaný byl vyzván k vrácení žalované částky v oznámení o postoupení pohledávky, když žalovanému muselo být ze smlouvy zřejmé, že v té době již uplynula celková splatnost závazku podle smlouvy. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.
5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství. V řízení tak byl úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
6. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Lounech.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon soudního rozhodnutí (exekuci).