Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
70 C 276/2020-68
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Radkou Nekolovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 104 554 Kč s příslušenství
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 55 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 55 960 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do zaplacení částky 48 594,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 91 890 Kč od datum do datum ve výši 25,53 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 90 274 Kč od datum do datum, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 34 314 Kč od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % p. a. z částky 55 960 Kč od datum do zaplacení, s úrokem ve výši 88,2 % p. a. z částky 74 047,30 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od datum dosáhne částky 292 723 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 55 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 55 960 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do zaplacení částky 48 594,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 91 890 Kč od [datum] do [datum] ve výši 25,53 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 90 274 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 34 314 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % p. a. z částky 55 960 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 88,2 % p. a. z částky 74 047,30 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 292 723 Kč, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne datum domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 90 274 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 91 890 Kč ve výši 10 % ročně od datum do datum ve výši 25,53 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 90 274 Kč ve výši 10 % ročně od datum do zaplacení, dále částku 14 280,70 Kč jako smluvní pokutu a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 88,2 % ročně z částky 74 047,30 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od datum dosáhne částky 292 723 Kč.
2. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná neplnila povinnosti vyplývající jí ze smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi účastníky dne datum (dále jen„ smlouva o úvěru“). Na základě smlouvy o úvěru žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 75 000 Kč. Prověřila přitom schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná se ocitla v prodlení s placením splátek, dle smlouvy tak došlo k zesplatnění celého úvěru ke dni datum. Celá nesplacená jistina a přirostlé úroky se taky staly součástí nové jistiny, která tak činila částku 90 292,72 Kč, kterou byla žalovaná povinna zaplatit v den zesplatnění úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru uhradila žalovaná jen částku 5 808 Kč dne datum, 5 808 Kč dne datum a 5 808 Kč dne datum. Žalobkyni v souvislosti s prodlením žalované vzniklo právo na smluvní pokuty dle smlouvy a zákonný úrok z prodlení z nové jistiny. Po zesplatnění úvěru má žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení. Po zesplatnění úvěru žalovaná zaplatila částku 1 616 Kč dne datum. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila ani po předžalobní výzvě.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Soud věc projednal dle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu v nepřítomnosti žalované, když žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ač byla soudem řádně předvolána.
5. Žalobkyně při jednání k výzvě soudu, zda zjišťovala skutečné výdaje žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, uvedla, že vycházela pouze z údajů, které jí sdělila sama žalovaná a z provedených lustrací, které doložila.
6. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti:
7. Z listiny označené jako návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouva o úvěru plyne, že tato byla podepsána žalovanou i zástupcem žalobkyně. Byl v ní sjednán úvěr ve výši 75 000 Kč. Úvěr měl být poskytnut žalované bezhotovostně na účet č. bankovní účet Celkem měla žalovaná zaplatit žalobkyni 243 936 Kč. Úvěr byl sjednán na 42 měsíců, měsíční splátka činila 5 808 Kč a měla být hrazena k 13. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Úroková sazba činila 134,23 % ročně. Je sjednáno, že v případě prodlení klienta s úhradou jakékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů automaticky dojde k zesplatnění úvěru.
8. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne datum byla na účet uvedený v úvěrové smlouvě vyplacena částka 75 000 Kč.
9. Z listiny označené jako karta klienta soud zjistil, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 75 000 Kč a že žalovaná na něj celkem zaplatila částku 19 040 Kč.
10. Z listiny označené jako předžalobní výzva ze dne datum s podacím archem ze dne datum soud zjistil, že žalovaná byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky a upozorněna na skutečnost, že ke dni datum došlo v souladu s úvěrovou smlouvou k zesplatnění všech závazků ze smlouvy pro prodlení žalované. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 15 dnů ode dne odeslání dopisu, jinak bude věc řešena soudně.
11. Z výpisu z rejstříku exekucí, kterýžto důkaz soud opatřil v souladu s ust. § 120 odst. 2 občanského soudního řádu, když v řízení mělo být prokázáno, zda žalovaná byla v době uzavírání smlouvy o úvěru schopna úvěr splácet, soud zjistil, že první exekuce byla na žalovanou zahájena dne datum a zapsána do rejstříku exekucí dne datum, další exekuce byla na žalovanou zahájena dne datum a zapsána do rejstříku exekucí dne datum.
12. Z listiny označené jako hodnocení klienta soud zjistil, že listina je podepsána oběma účastníky, je v ní uvedeno, že žalovaná má pravidelný měsíční příjem ve výši 18 990 Kč, je zaměstnána, výdaje označené jako životní minimum činí 3 410 Kč, výdaje na jedno dítě činí 2 000 Kč, náklady na bydlení činí 1 000 Kč.
13. Z potvrzení o trvání pracovního poměru ze dne datum soud zjistil, že žalovaná byla od datum až dosud, na dobu neurčitou, zaměstnána u právnická osoba právnická osoba
14. Z výplatní pásky žalované za červen 2019 vyplývá, že žalované byla vyplacena mzda ve výši 17 054 Kč. Totéž vyplývá z výpisu z účtu žalované.
15. Z výplatní pásky žalované za červenec 2019 vyplývá, že žalované byla vyplacena mzda ve výši 13 927 Kč. Totéž vyplývá z výpisu z účtu žalované.
16. Z výpisu z registru příjmení nevyplývá žádný záznam o žalované.
17. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné rozhodné skutečnosti pro věc (k upomínkám nebyly doloženy doklady o jejich odeslání, proto z nich soud vycházet nemůže).
18. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený smlouvou hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“) a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne datum; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti, popř. v rámci samostatného výkonu svého povolání).
19. Podle ustanovení § 2395 OZ se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
20. Podle ustanovení § 2991 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
21. Podle ustanovení § 1970 OZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
22. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
23. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
24. Při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).
25. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).
26. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.
27. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
28. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění téhož rozsudku také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.
29. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.
30. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.
31. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.
32. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).
33. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že žalobkyně měla být o to (odborně) pečlivější, když z rejstříku exekucí (ten však žalobkyně zřejmě neprověřila, alespoň to netvrdila ani nedoložila) vyplývá, že na žalovanou již v minulosti (před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy) byla vedena exekuce. Je sice doloženo, že žalovaná byla zaměstnána a měla stálý příjem, nicméně žalobkyně (dle svého vlastního tvrzení) neověřila skutečné výdaje žalované, jak jí ukládá ZSÚ, ale spolehla se pouze na žalovanou uváděné, resp. statistické, údaje o výdajích žalované, které na první pohled nejsou reálné. Navíc měla žalobkyně doloženo, že žalovaná neměla mzdu ve výši 18 990 Kč, jak je uvedeno v listině označené jako hodnocení klienta, ale že fakticky jí je vyplácena mzda nižší (v červnu rok ve výši 17 054 Kč, v červenci rok dokonce jen 13 927 Kč).
34. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně nedostála povinnosti stanovené ZSÚ, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnuté finanční prostředky, když řádně nezkoumala schopnost žalované finanční prostředky splácet (s ohledem na reálné výdaje a příjmy žalované), ani z případného zkoumání nevyvodila správný závěr o neschopnosti žalované úvěr splácet.
35. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.
36. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
37. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.
38. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).
39. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).
40. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i provedeného dokazování, vyplývá, že žalovaná - na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru - od žalobkyně přijala celkem 75 000 Kč a zaplatila celkem 19 040 Kč. Podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ je tudíž žalovaná povinna vrátit žalobkyni částku 55 960 Kč (75 000 Kč minus 19 040 Kč).
41. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o úvěru nebyla platně uzavřena, nemohla být ani stanovena splatnost vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Žalovaná tak byla povinna dle ust. § 1958 odst. 2 OZ splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byla o plnění věřitelem požádána, resp. do data, který byl věřitelem v žádosti stanoven. Ode dne následujícího je tak žalovaná v prodlení a je povinna hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 OZ ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalovaná byla poprvé (prokazatelně) vyzvána k úhradě dlužné částky výzvou ze dne datum, která byla odeslána dne datum, uložil soud žalované uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od datum, tj. ode dne následujícího po uplynutí patnáctidenní lhůty k plnění stanovené ve výzvě, když lze vzít za to, že výzva jí byla doručena třetí pracovní den po jejím odeslání, tedy dne datum.
42. Protože soud shledal uzavřenou smlouvu neplatnou z důvodů shora uvedených a nárok žalobkyně byl posuzován dle zásad bezdůvodného obohacení, nevznikl žalobkyni nárok na zbylou část žalované jistiny, ani na žalobou uplatněné úroky z úvěru, ani na zákonné úroky předcházející datu datum a zákonné úroky ze zamítnuté části jistiny, ani na smluvní pokuty, soudu nezbylo než žalobu co těchto částek výrokem II. zamítnout.
43. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná byla ve věci procesně úspěšnější (veškeré příslušenství přitom bylo pro účely posuzování poměru úspěchu a neúspěchu v řízení kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku), z obsahu spisu však vyplývá, že jí žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
44. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím soudu podepsaného.
Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny v uvedených lhůtách, bude možné se domáhat po právní moci rozsudku výkonu rozhodnutí u soudu nebo prostřednictvím exekuce.