Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 105/2021-28

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

pro zaplacení částky 42 739 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč od 8. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 12 739 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 541,05 Kč, úrokem ve výši 18,87 % ročně z částky 30 000 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 566,67 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč od 17. 7. 2020 do 7. 1. 2021 a ve výši 1,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 8. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 715,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč od 8. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 12 739 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 541,05 Kč, úrokem ve výši 18,87 % ročně z částky 30 000 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 566,67 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč od 17. 7. 2020 do 7. 1. 2021 a ve výši 1,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 8. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 715,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 739 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 6. 8. 2019 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 55 116 Kč, z toho 30 000 Kč jako samotnou půjčku a 25 116 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 16 116 Kč a odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 9 000 Kč, a to formou 18-ti měsíčních splátek po 3 062 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 13. 2. 2021. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když právní předchůdkyni žalobkyně nezaplatil ničeho, pročež tato v souladu se smlouvou úvěr ke dni 9. 4. 2020 zesplatnila a požadovala po žalovaném uhradit celý dluh ve výši 42 739 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 30 000 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 12 739 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2020, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 16. 7. 2020 k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni právě částku 42 739 Kč Kč s příslušenstvím. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z informací, které měla od žalovaného při uzavírání smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že právnická osoba jméno s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet Spotřebitelský úvěr, a to i na základě informací získaných od Zákazníka, které jsou obsahem Karty zákazníka – Žádosti o zápůjčku a o kterých Zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ V čl. 7 smlouvy žalovaný dále prohlásil, že věřiteli před uzavřením smlouvy poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou půjčku, resp. zápůjčku, a že je plně svéprávný pro uzavření smlouvy a je schopen splatit celou dlužnou částku dle podmínek ve smlouvě. Úplnost, přesnost a pravdivost veškerých uvedených údajů žalovaný stvrdil svým podpisem i v kartě zákazníka při vyplňování žádosti o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 12. 3. 2021 vyzval obě procesní strany, aby se vyjádřily, zda podle (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byly současně poučeny, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 23. 4. 2021 a žalovanému dne 6. 5. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žádná z procesních stran k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že obě s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z y označené jako úvěru číslo ze dne 6. 8. 2019, včetně doplňujících ustanovení, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 6. 8. 2019 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 30 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázal vrátit bance celkem částku 55 116 Kč, z toho 30 000 Kč jako samotnou půjčku a 25 116 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 16 116 Kč a odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 9 000 Kč, a to formou 18-ti měsíčních splátek po 3 062 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 13. 2. 2021. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 134,68 %. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotné žalovaného v zákaznické kartě ze dne 6. 8. 2019, z níž vyplynulo, že žalovaný je ženatý, bydlí s manželkou v nájmu, jeho jediným zdrojem příjmů je druh důchodu anonymizováno ve výši 15 417 Kč, žádné další příjmy nemá, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 11 410 Kč, z toho 7 000 Kč za bydlení a inkaso a 4 410 Kč na další osobní výdaje a výdaje domácnosti, přičemž z karty zákazníka současně vyplývá, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil doklad o výměru důchodu žalovaného a složenky, kdy žalobkyně v řízení tyto doklady rovněž řádně doložila a vyplývá z nich jak žalovaným uváděná výše jeho druh důchodu anonymizováno, tak nájemné za byt ve výši 14 159 Kč měsíčně, jakož i náklady na zálohy na elektřinu a plyn a poplatky za rozhlasové a televizní vysílání, vše v rámci plateb SIPO v celkové výši 2 400 Kč.

5. u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2020, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 7. 2020 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou.

6. Předžalobní upomínkou ze dne 20. 12. 2020 a podacím lístkem ze dne 21. 12. 2020 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 48 623,88 Kč nejpozději do 4. 1. 2021 s tím, že jde o dluh z pohledávku vzniklou na základě smlouvy číslo který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužného neuhrazeného úvěru běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.

7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

8. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 6. 8. 2019 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 55 116 Kč, z toho 30 000 Kč jako samotnou půjčku a 25 116 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 16 116 Kč a odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 9 000 Kč, a to formou 18-ti měsíčních splátek po 3 062 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 13. 2. 2021 a RPSN činila 134,68 %; přičemž strany si v úvěrové smlouvě sjednaly použití , ; při sjednávání smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měl žalovaný být ženatý, bydlet s manželkou v nájmu, jeho jediným zdrojem příjmů měl být druh důchodu anonymizováno ve výši 15 417 Kč, žádné další příjmy již mít neměl, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 11 410 Kč, z toho 7 000 Kč za bydlení a inkaso a 4 410 Kč na další osobní výdaje a výdaje domácnosti, přičemž obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil doklad o výměru důchodu žalovaného a složenky. Žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnil řádně, když neuhradil ničeho.

9. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 30 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila a ve své podstatě i prokázala, že její právní předchůdkyně vycházela z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měla při uzavírání smluv k dispozici doklad o jeho druh důchodu anonymizováno, výši nájmu a výši plateb SIPO, nicméně soud má za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo v daném případě dostatečné a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že žalovaný v době uzavírání smlouvy byl ženatý a měl bydlet v nájmu s manželkou, přičemž nebylo prověřováno, jaké jsou příjmové a výdajové poměry této osoby, to vše navíc za situace, kdy náklady na bydlení v nájmu uvedené žalovaným neodpovídaly výši nájmu vyplývajícího z nájemní smlouvy, nýbrž činily jednu polovinu, aniž by tedy bylo postaveno na jisto, že manželka žalovaného má také příjem. Soud má za to, že příjem manželky je podstatným pro posouzení úvěryschopnosti žadatele o úvěr, neboť reálně se v takovém případě vždy podstatně změní jak částka na výdaje domácnosti a bydlení, tak disponibilní částka žadatele, ze které by mohl danou zápůjčku splácet. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěry nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

15. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému poskytla celkem částku 30 000 Kč, přičemž tento nevrátil žalobkyni ničeho a dosud tedy žalovaný dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 30 000 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Právě pro částku 30 000 Kč tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby je žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 20. 12. 2020. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 21. 12. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 28. 12. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 7. 1. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 8. 1. 2021 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, ve smyslu vládního Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

16. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávky učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

17. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 956,10 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 30 956,10 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 59,2 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 52 334,12 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 40,8 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 18,4 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 18,4 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 24. 2. 2021, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j.  – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. účinné od 1. 7. 2014.

19. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 3 888 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 710 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 4 452,80 Kč mající oporu ve vyhl. č. (tvořené částkou 1 500 Kč jako odměnou dle bodu 3 ve spojení s  advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 500 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 18,4 % těchto nákladů, tedy částku 715,40 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.