Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 C 77/2021-29

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 6 249 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Soud připouští změnu žaloby o zaplacení úroků v částce 588 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z této částky od 13.6.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá do částky 3 249 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 2 661 od 13.6.2019 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

<b>I. Soud připouští změnu žaloby o zaplacení úroků v částce 588 Kč.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z této částky od 13.6.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žaloba se zamítá do částky 3 249 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 2 661 od 13.6.2019 do zaplacení.</b> <b>IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.</b>

1. Žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném soudu dne 4. 11. 2020 domáhala po žalované zaplacení celkové částky 5 661 Kč spolu s úrokem z prodlení vymezeným ve výroku I. rozsudku. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 22. 12. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí byla poskytnuta částka 3 tis. Kč. Žalovaná se zavázala tuto vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 99 Kč, poplatkem za vyplacení prostřednictvím terminálu právnická osoba částka, poplatkem za bezpečnou splátku 99 Kč, úrokem ve výši 147 Kč, rozložených postupně do 24 splátek. Žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně požaduje mimo jistiny v částce 3 tis. Kč zaplacení poplatků za poskytnutí úvěru 99 Kč, poplatků za bezpečnou splátku 495 Kč, výplatu 249 Kč, nákladů na mzdy žalobce, analytiky, telefonní operátory, v částce 50 Kč účtované za měsíc únor a květen 2019 a částku 2x130 Kč za 2 výzvy účtované v březnu a květnu 2019. Dále požadovala dohodnutou smluvní pokutu ve výši 10% z nezaplacené jistiny a úroků v částce 1 358 Kč.

2. Podáním ze dne 1.4.2021 rozšířila žalobu o úroky v částce 588 Kč. V tomto podání současně doplnila, že při prověřování bonity žalované vycházela žalobkyně z kreditního skóre zajištěného oddělením úvěrových rizik. Posuzuje jednak příjmovou a výdajovou stránku klienta, přezkoumání informací o proměnných jako věk, zdroj příjmů, rodinný stav, děti, způsob bydlení. Výsledkem je limit tzv. nejvyšší měsíční splátky. Dále ověřuje úvěrové registry SOLUS a NKRI. U žalované vycházela ze zjištění, že pobírá mateřskou 6 tis. Kč, má 1 dítě, výdaje domácnosti 10 tis. Kč a příjmy ostatních členů domácnosti 25 tis. Kč.

3. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit žalované do vlastních rukou a byl proto zrušen. Žaloba byla doručena žalované spolu s uvedenou výzvou a rozšířením žaloby dne 29.5.2021 na adresu trvalého bydliště v záhlaví. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. K nařízenému jednání dne 15.6.2021 se žalobkyně omluvila, žalovaná bez omluvy nedostavila. Soud jednal a rozhodoval v jejich nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Změnu žaloby připustil při jednání dne 15.6.2021 v souladu s 

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní měl soud prokázán následující skutkový stav. Dne 22.12.2018 uzavřeli společnost právnická osoba se sídlem v obec, ulice a číslo, IČO a žalovaná smlouvu o úvěru prostřednictvím internetových stránek webová adresa. Žalované byla vyplacena částka 3 000 Kč téhož dne. Úvěr se zavázala splácet ve splácet v 24 splátkách dle splátkového kalendáře nejprve v částce 572 Kč, splátka 2.-8 v částce 371 Kč, splátka 9.-24 v částce 224 Kč. Výše úrokové sazby byla sjednána na 49,10 % p.a. Součástí splátek měl být poplatek za poskytnutí úvěru v částce 99 Kč, poplatek za vyplacení prostřednictvím terminálu právnická osoba částka, poplatkem za bezpečnou splátku 99 Kč měsíčně. Přímo ve smlouvě bylo dohodnuto jako důsledek nesplácení úvěru zaplacení smluvní pokuty 3% do zesplatnění z dlužné jistiny, poté 10%, dále náklady účelně vynaložené mna vymáhání. Žalovaná uvedla, ke své osobě, že má příjem 6 tis. Kč, má 1 dítě, výdaje domácnosti 10 tis. Kč a příjmy ostatních členů domácnosti 25 tis. Kč. Neprocházela prodlením v systému SOLUS a CRIBIS k datu 22.12.2018 úvěrové zprávy měla dva předchozí závazky v převzatých částkách obojí 6 tis. Kč s delikvencí při splácení u jednoho v roce 2016 a druhého v roce 2017, naposledy 7/ 2017.

6. Současně nebylo zjištěno, že by žalovaná na tento závazek cokoliv uhradila.

7. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu jen v části. Žalobkyně v daném případě v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalované, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění. Žalovaná měla poskytnutou částku splatit spolu s blíže specifikovanými poplatky a úroky. S ohledem na ustanovení o spotřebitelském úvěru účinném v době uzavření smlouvy se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. , tak Ústavního soudu pod sp. zn. , které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. , dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 číslo musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

8. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatel prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. a Nejvyššího správního soudu sp.zn. kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“

9. Ústavní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak plyne i z judikatury Soudního dvora EU jen samotný dlužník -spotřebitel a věřitel, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by proto měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

10. Způsob tohoto prověření pak naznačuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. takto:„ pokud zákon o spotřebitelském úvěru v § 9 odst. 1 stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“

11. V projednávané věci se soud domnívá, že žalobkyně sice dle svých tvrzení prováděla analýzu bonitního skóre žalované, ověřila, že se nenachází v té době v registru dlužníků, nijak však neověřila příjmovou a výdajovou stránku žalované a spoléhala toliko na jí uvedené údaje, které již vzhledem k předchozím zjištěným delikvencím mohly být minimálně pochybné. Tuto pochybnost vzbuzuje i minimální příjem žalované 6 tis. Kč, jedna vyživovací povinnost a výdaje domácnosti 10 tis. Kč, když soud postrádá jakékoliv zjištění zdroje a charakteru tzv. dalšího příjmu. Byť žalované byla poskytnuta minimální částka, vzhledem k jejímu možnému příjmu 6 tis. Kč a výdajům i splátka okolo 500 či do 400 Kč měsíčně by v takovém případě nebyla reálně v jejích možnostech. Soud tedy uzavřel, že nebyly zjištěny dostatečně její úvěrové možnosti žalované. Jelikož se žalobkyně jednání neúčastnila, uzavřel soud, že v tomto směru neunesla své důkazní břemeno, když absencí při jednání zmařila i možnost případné výzvy k doplnění důkazů či tvrzení dle a 3 . Soud proto závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. o.z. ve spojení s ust. o.z.

12. Převzala-li žalovaná předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaná obdržel částkou částka a neuhradila ničeho, proto jí byla tato částka uložena k úhradě. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované výši od prvního dne po splatnosti tohoto dluhu, za který soud dle listin předložených žalobkyní považuje výzvu z 25.3.2019, požadovaná doba prodlení 13.6.2019 je tak pozdější (výrok II). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost zamítl (výrok III).

13. Lhůtu k plnění soud stanovil zákonnou třídenní dle

14. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. a vzhledem k celkové výši požadovaného plnění dospěl k závěru, že neúspěch žalobkyně je ve větší části, žalované náklady řízení nevznikly, rozhodl proto jako ve výroku IV.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení , ).

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.