Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 98/2021-23

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátkou údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 21 000 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 29. 10. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 13 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16 000 Kč od 12. 3. 2019 do 28. 10. 2020 a z částky 6 000 Kč od 29. 10. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 29. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 29. 10. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 13 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16 000 Kč od 12. 3. 2019 do 28. 10. 2020 a z částky 6 000 Kč od 29. 10. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 29. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 16 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 16 000 Kč od 12. 3. 2019 do zaplacení, dále částky 5 000 Kč jako smluvní pokuty a konečně částky 2 500 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 11. 12. 2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které jí téhož dne byly zaslány na účet č. bankovní účet. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 6 000 Kč, a to společně s jistinou nejpozději do dne 11. 3. 2019, žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas, když ke dni podání žaloby žalovaný na svůj dluh neuhradila ničeho. Smlouva přitom byla mezi stranami uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webovou stránku žalobkyně webová adresa, na které si žalovaná nejprve přečetla nabídku na uzavření smlouvy, nastavila si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky, poté vyplnila formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadala své osobní údaje, včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaná učinila návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobkyni s tím, že zároveň zaškrtla řádek s tímto textem:„ Potvrzuji, že jsem se seznámila se zněním Smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměla a souhlasím s jejich zněním“, čímž žalovaná zároveň odsouhlasila znění Obchodních podmínek žalobkyně. Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobkyně zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Žalobkyně má za to, že tento PIN je tzv. prostým elektronickým podpisem, který splňuje požadavky , zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Na výzvu soudu v podání ze dne 29. 3. 2021 dále žalobkyně doplnila, že schopnost žalované splácet poskytovaný úvěr posoudila dotazem na aktuální zaměstnání, potvrzením o výši příjmu, dotazem na výši výdajů, na rodinný stav, počet nezletilých dětí, dotazem na druh bydlení, což žalovaná doložila výpisem ze svého bankovního účtu a měla žalobkyni uvést, že je vdaná, má jedno nezletilé dítě, bydlí v podnájmu a její měsíční výdaje činí 6 000 Kč. V důsledku prodlení žalované vznikla povinnost uhradit vedle poskytnuté zápůjčky též úroky z prodlení v zákonné výši, dále smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč, přičemž s ohledem , zákona o spotřebitelském úvěru, se žalobkyně rozhodla nezatěžovat žalovanou neúměrnými náklady v souvislosti s jejím prodlením a proto vymáhá smluvní pokutu z prodlení pouze do výše, která nepřesahuje součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, a konečně účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 500 Kč, které vyplývají z smlouvy (písemné výzvy zaslány dne: 25. 1. 2019, 12. 2. 2019, 24. 2. 2019, 14. 3. 2019 a 26. 3. 2019).

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 7. 4. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle , (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dnem 26. 4. 2021 náhradním způsobem – uložením u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: u označenou jako Smlouva o zápůjčce, obchodními podmínkami žaloobkyně, jakož i potvrzením o operaci na účtu žalobkyně ze dne 11. 12. 2018 je v řízení prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 11. 12. 2018 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku - přes webovou stránku žalobkyně webová adresa, uzavřena dohoda, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit společně se sjednaným poplatkem bezhotovostním převodem na účet žalobkyně nejpozději do 11. 3. 2019. Současně se tedy žalovaná zavázala uhradit žalobkyni poplatek za poskytnutí finančních prostředků ve výši 6 000 Kč, přičemž za předpokladu, že žalovaná převezme peněžní prostředky okamžitě v plné výši a tyto splatí v dohodnuté lhůtě, bude činit RPSN 1 790 % a celková částka splatná žalovanou bude 16 000 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly podle dohody stran i Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba, anonymizováno a Sazebník poplatků, přitom podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že se s těmito podmínkami a Sazebníkem seznámila, že s nimi souhlasí a zavazuje se je dodržovat. V případě prodlení žalované s plněním jejich závazků dle této smlouvy se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále zákonný úrok z prodlení, jakož i nahradit jí účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované (tj. 500 Kč za písemnou upomínku/výzvu k úhradě při maximálním počtu výzev 5, 100 Kč za emailovou upomínku/výzvu k úhradě při maximálním počtu výzev 5, 50 Kč za telefonickou upomínku/výzvu k úhradě při maximálním počtu výzev 7, 30 Kč za SMS upomínku/výzvu k úhradě při maximálním počtu výzev 7, 1 000 Kč za přípravu dohody o splátkovém kalendáři, 500 Kč za předání spisu žalovaného internímu oddělení vymáhání pohledávek, 750 Kč za předání spisu žalovaného inkasní agentuře). Částku 10 000 Kč pak žalobkyně dne 11. 12. 2018 také převedla na žalovanou uvedený bankovní účet č. bankovní účet. je opatřena podpisem jednatele žalobkyně a ze strany žalované elektronicky PIN kódem. Před uzavřením smlouvy žalovaná žalobkyni předložila svůj výpis z předmětného bankovního účtu za období od 1. 11. 2018 do 30. 11. 2018, z něhož vyplynulo, že žalovaná byla jak na počátku období, tak ke konci období, za které byl tento výpis vyhotoven, v debetu, její celkové měsíční příjmy na tento účet činily částku 16 842 Kč (z toho mzda ve výši 14 592 Kč a zbývající příjmy za prodej ošacení), z účtu nejsou patrné ani platby za bydlení, ani žádné jiné pravidelné platby, naopak je z něj patrné, že pro nedostatek financí nebyly provedeny daný měsíc 2 inkasa, a to ve výši 800,76 Kč na blíže nespecifikovaný kartový úvěr a ve výši 641 Kč společnosti právnická osoba

5. Předžalobní upomínkou ze dne 14. 10. 2020, včetně kopie podacího lístku z téhož dne, bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupkyně žalobkyně touto upomínkou vyzvala žalovanou k uhrazení dlužné částky ke dni sepisu upomínky ve výši 24 092 Kč nejpozději do tří dnů od doručení výzvy s upozorněním na možnost podání žaloby v případě neuhrazení dluhu ve stanovené lhůtě.

6. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.

7. Z žalobkyní předložených důkazů učinil soud skutkový závěr, že dohodou uzavřenou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku se dne 11. 12. 2018 žalobkyně s žalovanou dohodla, že jí poskytne peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, což také téhož dne převodem peněžních prostředků na účet žalované vedený u právnická osoba pod č. bankovní účet učinila, a žalovaná se zavázala tyto žalobkyni vrátit společně se sjednaným poplatkem ve výši 6 000 Kč nejpozději do 11. 3. 2019, přičemž nedílnou součástí této smlouvy byly podle dohody stran i Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba, anonymizováno a Sazebník poplatků. Přitom žalobkyně při uzavření smlouvy výpisem z bankovního účtu žalované toliko ověřila, že žalovaná je řádně zaměstnána s průměrnou měsíční mzdou ve výši 14 592 Kč čistého.

8. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z částečně podložených informací od žalované, kdy měla mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze výpis z jejího účtu, který v řízení předložila, nicméně i přesto má soud to, že takové posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo v daném případě dostatečně a správné. Žalobkyně totiž vůbec neověřovala další příjmové a výdajové poměry žalované, která podle jejich žalobních tvrzení měla být vdaná, měla mít jedno nezletilé dítě, měla bydlet v podnájmu, neověřovala tedy příjem jejího manžela, skutečné náklady na bydlení a další pravidelné platby, neboť reálně by se v takovém případě musela podstatně změnit jak částka na výdaje domácnosti, tak disponibilní částka žalované, ze které by mohla daný úvěr splácet; nelze navíc nevidět, že žalovaná byla na svém běžném účtu v debetu a daný měsíc z toho důvodu nebyly provedeny ani navedené inkasní platby. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

14. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalované poskytla celkem částku 10 000 Kč, přičemž tato nevrátila žalobkyni ničeho a dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 10 000 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby je žalobkyni uhradila. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 14. 10. 2020. Tato výzva byla žalované odeslána téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 19. 10. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 28. 10. 2020. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 29. 10. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, která odpovídá vládnímu Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

15. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 23 500 Kč (16 000 Kč + 5 000 Kč + 2 500 Kč) s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. ), že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.