Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
19 C 83/2021-42
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr Lenkou Engelovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 20 314,64 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 601,24 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 29. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ve zbytku zamítá, a to co do
-) částky 713,40 Kč
-) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 63,96 Kč,
-) kapitalizovaného úroku ve výši 1 208,53 Kč,
-) zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 314,64 Kč
od 18. 4. 2019 do zaplacení,
-) úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 19 601,24 Kč od 18. 4. 2019 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 106 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 601,24 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 29. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ve zbytku zamítá, a to co do -) částky 713,40 Kč -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 63,96 Kč, -) kapitalizovaného úroku ve výši 1 208,53 Kč, -) zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 314,64 Kč od 18. 4. 2019 do zaplacení, -) úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 19 601,24 Kč od 18. 4. 2019 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 106 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 12. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 314,64 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost právnická osoba, dříve právnická osoba, IČO, sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela dne 14. 11. 2018 s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to převodem na běžný účet sjednaný ve smlouvě, přičemž žalovaný se zavázal hradit právní předchůdkyni žalobkyně úroky z poskytnuté částky ve výši 17,9 % ročně a dále poplatky
za poskytnuté bankovní služby, případné další poplatky, a to ve výši podle smlouvy a sazebníku banky. Poskytnutý úvěr spolu s úroky se žalovaný zavázal hradit formou pravidelných měsíčních splátek, počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Vedle těchto splátek byl žalovaný povinen měsíčně hradit také sjednané poplatky, které byly splatné vždy k poslednímu dni každého měsíce. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy zejména tím, že byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek a poplatků. Právní předchůdkyně žalobkyně proto využila svého práva a dopisem ze dne 17. 4. 2019 ukončila poskytování úvěru a úvěr ke dni 17. 4. 2019 zesplatnila. Právní předchůdkyně žalobkyně dále uplatnila právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 % z celkové částky všech splátek splatných po zesplatnění úvěru. Dlužná částka, kterou byl žalovaný povinen uhradit, činila celkem 21 173,73 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo s účinností ke dni 20. 8. 2020 k postoupení této pohledávky za žalovaným
na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem odeslaným dne 10. 9. 2020. Po postoupení pohledávky žalovaný ani přes předžalobní upomínku žalobkyně
na předmětnou pohledávku ničeho neuhradil. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 19 601,24 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 713,40 Kč, úroků z úvěru ve výši 1 280,53 Kč kapitalizovaných ke dni 17. 4. 2019, úroků z prodlení ve výši 63,96 Kč kapitalizovaných ke dni 17. 4. 2019, dále pak úroků ve výši 17,9 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 19 601,24 Kč od 18. 4. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné částky ve výši 20 314,64 Kč od 18. 4. 2019 do zaplacení.
2. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy na základě informací uvedených žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 14. 11. 2018. Získané informace individuálně hodnotila, zároveň kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 18 000 Kč a čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 35 000 Kč, dále ze skutečnosti, že žalovaný bydlí u rodičů a že nemá žádnou vyživovací povinnost. Výdaje žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně odhadla na základě historických dat ČSÚ. Z interních zdrojů dále zjistila, že žalovaný neměl vůči ní žádné závazky a z externích zdrojů, že žalovaný neměl ani závazky vůči jiným subjektům. Na základě posouzení všech shora uvedených skutečností pak právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela, že žalovaný je schopen žádaný spotřebitelský úvěr splácet a tento mu poskytla.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 14. 11. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se touto smlouvou zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku spolu s úrokem ve výši 17,9 % ročně prostřednictvím 24 pravidelných měsíčních anuitních splátek (23 splátek po 997,52 Kč, poslední ve výši 969,44 Kč), splatných vždy 12. den v měsíci. První splátka byla splatná dne 12. 12. 2018. Dále se žalovaný zavázal hradit sjednané poplatky s úvěrem související. Pro případ porušení smlouvy spočívajícího v prodlení žalovaného se splněním jakékoli pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně bylo ujednáno oprávnění právní předchůdkyni žalobkyně prohlásit kterékoli dluhy žalovaného vůči ní za splatné a požádat žalovaného o jejich předčasné splacení (prokázáno citovanou smlouvou o úvěru). Žalovaný úvěr čerpal dne 14. 11. 2018, do prodlení se však již dostal s úhradou první splátky, kterou uhradil pouze v částce 677,20 Kč (tato byla započtena na jistinu ve výši 398,76 Kč a na úroky ve výši 278,44 Kč). Následující splátky již neuhradil ani zčásti, a to ani přes výzvu právní předchůdkyně žalobkyně (prokázáno platební historií, výpisy z úvěrového účtu za období od listopadu 2018 do října 2020 a upozorněním před prohlášením úvěru za splatný ze dne 25. 2. 2019). V důsledku opakovaného porušování platebních povinností žalovaným právní předchůdkyně žalobkyně úvěr prohlásila ke dni 16. 4. 2019 za splatný, což žalovanému oznámila dopisem ze dne 17. 4. 2019, v němž žalovaného zároveň vyzvala k úhradě dlužné částky, která k tomuto dni činila 21 173,73 Kč (prokázáno oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 17. 4. 2019 a podacím archem). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020 došlo k postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni (prokázáno citovanou smlouvou o postoupení pohledávek, přílohou číslo k této smlouvě, dohodou ze dne 19. 8. 2020 a potvrzením ze dne 20. 8. 2020). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 28. 8. 2020 (prokázáno dopisem nazvaným oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 8. 2020 a podacím lístkem). Jelikož žalovaný dlužnou částku po postoupení pohledávky neuhradil, byl vyzván k její úhradě předžalobní upomínku (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 10. 11. 2020 a podacím lístkem).
5. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, soud ze žádosti o úvěr ze dne 14. 11. 2018 zjistil, že žalovaný k osobním a majetkovým poměrům uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů a je zaměstnán u společnosti právnická osoba, IČO, sídlem adresa, na pozici dělníka/řemeslníka, a to na dobu určitou
od 1. 11. 2018 do 31. 10. 2019, s průměrným čistým měsíčním příjmem za 3 měsíce ve výši 18 000 Kč. Dále uvedl, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 35 000 Kč, že nemá žádné nezbytné měsíční náklady, že mu nejsou prováděny žádné srážky ze mzdy, nehradí jiné měsíční splátky a nemá žádnou vyživovací povinnost.
6. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru
se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky
na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala,
co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
8. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
9. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
10. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
11. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“),
je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
12. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.
13. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020
ve věci sp. zn. C -679/18, anonymizováno právnická osoba anonymizováno, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem
na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak,
že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.
16. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí neplatnosti smlouvy, a to, jak již bylo uvedeno výše, neplatnosti absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Současně v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.
19. Ústavní soud ČR zároveň v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
20. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.
21. Soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú., neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel.
22. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla právní předchůdkyní žalobkyně posuzována podle informací získaných od žalovaného a dále náhledem do interních a externích databází. Na základě provedeného dokazování však soud nemá za to, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného dostatečným způsobem. V žádosti žalovaného o úvěr byly sice uvedeny informace o jeho osobních poměrech a rovněž o jeho pravidelných příjmech, potažmo o příjmech celé jeho domácnosti, absentovaly zde však údaje o tom,
zda a případně jakým způsobem byly tyto informace ověřeny. Žalobkyně ani netvrdila, že by v případě žalovaného tyto informace její právní předchůdkyně ověřovala tím způsobem, že by si od žalovaného vyžádala dokumenty, na základě kterých by jeho tvrzení mohla ověřit. Žalobkyně nezjišťovala, zda žalovaný skutečně u daného zaměstnavatele pracuje a zda pobírá uváděný příjem. Pokud jde o pravidelné výdaje žalovaného, žalobkyně uvedla, že tyto zjišťovány nebyly a pro účely posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly pouze odhadnuty na základě historických statistických dat. Soud musí konstatovat, že pokud údaje o majetkové situaci žalovaného nebyly řádně zjištěny, ani ověřeny, nemohly být právní předchůdkyní žalobkyně ani řádně vyhodnoceny. Neúplné a neověřené údaje nemohly podat pravdivý obraz o majetkové situaci žalovaného a o jeho schopnosti úvěr splácet.
23. Je nutné uvést, že pouhé doplnění čísel do formuláře bez náležitého ověřování příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele k náležitému posouzení jeho úvěruschopnosti nepostačuje (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021,
č. j. 22 Co 23/2021-149). Již v poměrech zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, platilo, že poskytovatel úvěru nedostojí povinnosti stanovené mu v § 9 zák. č. 145/2010 Sb., tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle uvedeného ustanovení je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015,
č. j. 1 As 30/2015-39). Soud nemá pochyb o tom, že uvedené závěry jsou aplikovatelné i v poměrech současného zákona o spotřebitelském úvěru, který na rozdíl od předchozí právní úpravy navíc po poskytovateli úvěru vyžaduje pořizování a uchovávání dokumentů nebo jiných záznamů týkajících se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.
24. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru dostatečným způsobem nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a žalovanému úvěr poskytla, aniž by řádně zjistila a následně posoudila příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Jinými slovy právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí neposoudila, zda je žalovaný schopen poskytnuté peněžní prostředky splatit. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nedostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 z. s. ú. a nesplnila tak podmínky, za nichž bylo možné úvěr žalovanému poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou.
25. Jelikož však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 20 000 Kč, kterou jí žalovaný v plném rozsahu nevrátil, soud dospěl k závěru, že se žalovaný se na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně
ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky, která nebyla žalobkyni na jistině splacena, tj. částky 19 601,24 Kč, žalobkyni vrátit. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to v souladu s § 1968 a § 1970 o. z. včetně zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne podání žaloby, tj. od 29. 12. 2020, do zaplacení, přičemž ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. Pokud žalovaný hradil splátky, které nebyly započteny na jistinu úvěru, ale na další nároky vyplývající z ujednání neplatné smlouvy o úvěru (úroky, poplatky atd.), jde o bezdůvodné obohacení na straně příjemce těchto plateb. Bez procesní aktivity žalovaného (uplatnění bezdůvodného obohacení jako obrany do výše žalované částky, vzájemný návrh) však soud ve sporném řízení nemůže jakkoli zohlednit tyto uskutečněné platby, byť z neplatného právního důvodu.
26. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když neshledal důvod pro její prodloužení.
27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení po zaokrouhlení v částce 2 106 Kč, přičemž tato částka představuje 92,98 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 96,49 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 3,51 %). Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 813 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 20 314,64 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, d) - písemné podání žaloby, výzva k plnění a. t.) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně v celkové výši 2 106 Kč (tj. 92,98 % z částky 2 265 Kč) byla přisouzena rovněž v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Soud při určení výše nákladů aplikoval § 14b a. t., neboť mu je z úřední činnosti známo, že žaloby podávané žalobkyní v obdobných případech se liší pouze údaji o žalovaném, výší dlužné částky a popř. výší příslušenství. Jde fakticky o formulář, do něhož jsou pouze dosazovány ty údaje, které jsou pro každý konkrétní spor specifické, nejedná se tedy o žádný individuální rozbor případu, a to ani po skutkové ani po právní stránce. Nepochybně tak jde o tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b a. t.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce