Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
No categories available
47 C 55/2020-42
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
proti
žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO: 00025429
sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město
za níž jedná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2
pro zaplacení 111 250 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 78 167 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 78 167 Kč od 11. 9. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení částky 33 083 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 11. 9. 2020 do zaplacení se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 132 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 78 167 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 78 167 Kč od 11. 9. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba o zaplacení částky 33 083 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 11. 9. 2020 do zaplacení se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 132 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se žalobou ze 7. 9. 2020 po žalované domáhal zaplacení částky 111 250 Kč spolu s úrokem z prodlení z žalované částky od 11. 9. 2020 do zaplacení představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), jež mu měla vzniknout v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.: 14 C 54/2012 . Uvedl, že řízení bylo zahájeno dne 14. 3. 2012 podáním žaloby s tím, že žalobce byl i v naříkaném řízení v procesním postavení žalobce. Řízení skončilo dne 3. 9. 2020, akcentoval, že zdejší soud opakovaně nerespektoval právní názory soudů vyššího stupně a ve svých rozhodnutích nereflektoval stávající judikaturu. I přestože má žalobce za to, že by s ohledem na postup tamního soudu bylo sto základní částku požadovaného odškodnění navýšit, stejně tak z důvodu inflace a žalobcova věku, k jejímu zvýšení nepřistoupil a požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 111 250 Kč spolu s příslušenstvím, kterou určil dle konstantní judikatury, tj. 15 000 Kč za rok. Za první dva roky operuje s náhradou v poloviční výši a pakliže řízení trvalo 8 let a 5 měsíců, celkem požaduje zadostiučinění ve výši 111 250 Kč. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 6. 3. 2020, ovšem žalovaná jeho nárok v zákonné šestiměsíční lhůtě neprojednala, proto požaduje úrok z prodlení z žalované částky od 11. 9. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaná ve svém vyjádření z 22. 10. 2020 uvedla, že žalobce u ní dne 10. 3. 2020 uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 111 250 Kč za nesprávný úřední postup v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 54/2012 jako soudem I. stupně. K projednání žádosti žalobce došlo dne 14. 7. 2020 s tím, že žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce naříkaného řízení, avšak neshledala důvody pro přiznání peněžitého zadostiučinění a dospěla k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 54/2012 je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy. Žalovaná uvedla, že v řízení nebyla shledána zásadní období nečinnosti, celková délka řízení trvala od března 2012 do března 2020, tj. 8 let, řízení bylo vedeno před třemi stupni soudů a u Ústavního soudu ČR s tím, že řízení bylo do určité míry složité, a to jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní. Význam řízení žalovaná shledala jako nízký, ve své obraně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2577/14 s tím, že se ve své podstatě jedná o kompenzační řízení„ na druhou“. Zdůraznila, že další limitaci pak představuje částka 13 125 Kč, ohledně níž byl žalobce v naříkaném řízení úspěšný. S ohledem na shora uvedené má za to, že zadostiučinění poskytnuté žalobci ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době, plně koresponduje s životní úrovní v dané zemi a je souladné jak z hlediska zákonných kritérií, tak z hlediska rozhodovací praxe ESLP, a proto navrhla žalobu zamítnout.
3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:
4. Žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 54/2012 dne 10. 3. 2020 (zjištěno z žádosti o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem z 6. 3. 2020; stanoviska žalované z 14. 7. 2020).
5. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen„ obvodní soud“) sp. zn. 14 C 54/2012 zjistil zdejší soud následující podstatné skutečnosti. Žaloba žalobce o přiznání zadostiučinění ve výši 40 000 Kč, jež byla následně se souhlasem soudu rozšířena na 100 000 Kč, za vzniklou nemajetkovou újmu ve věci opožděné výplaty dávky státní sociální podpory z 12. 3. 2012 byla doručena soudu dne 14. 3. 2012. Referátem soudu z 19. 3. 2012 byly vyžádány dva přílohové spisy u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Usnesením obvodního soudu z téhož dne byla žalovaná vyzvána k vyjádření k žalobě a k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Dne 29. 3. 2012 byl připojen spis sp. zn. 16 Ad 25/2010 , zároveň bylo doručeno vyjádření žalované, aby ve věci bylo nařízeno jednání. Vyjádření žalované k věci samé došlo soudu dne 4. 4. 2012. Referátem soudu z 28. 5. 2012 bylo vyjádření žalované zasláno žalobci k vyjádření, doručení vykázáno dnem 7. 6. 2012. Replika žalobce byla doručena soudu dne 28. 6. 2012, referátem soudu z 12. 7. 2012 byla replika zaslána na vědomí žalované. Referátem soudu z 2. 10. 2012 bylo urgováno připojení spisu, úřadu práce byl zaslán přípis. Ze sdělení KS v ÚnL doručeného dne 2. 11. 2012 se podává, že požadovaný spis vedený pod sp. zn. 16 Cad 71/2008 byl převeden pod novou sp. zn., a to 16 Ad 25/2010 , když tento spis byl již zdejšímu soudu zaslán. Z úředního záznamu z 19. 11. 2012 vyplývá, že uvedený spis byl připojen k jiné sp. zn. řízení vedeného u zdejšího soudu. Referátem soudu z 5. 2. 2013 bylo nařízeno jednání na 25. 4. 2013. Dne 12. 3. 2013 byla soudu doručena žádost žalobce o odročení jednání a zároveň návrh na přerušení řízení do doby rozhodnutí v obdobné věci žalobce. Návrh žalobce na určení lhůty byl soudu doručen dne 15. 4. 2013 s tím, že o jeho žádosti o odročení jednání nebylo obvodním soudem dosud rozhodnuto. Referátem soudu ze 17. 4. 2013 byl spis předložen správě soudu, vyjádření zákonného soudce je ze 17. 4. 2013 O návrhu žalobce bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze dne 18. 4. 2013, doručeno kurýrem 23. 4. 2013. Dne 25. 4. 2013 proběhlo ve věci jednání. Dne 2. 5. 2013 byl obvodním soudem vyhlášen rozsudek č. j.: 14 C 54/2012 -80, kterým byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu. Referátem soudu z 3. 6. 2013 byl rozsudek rozeslán účastníkům. Dne 21. 6. 2013 bylo doručeno odvolání žalobce. Dne 11. 7. 2013 bylo odvolání žalobce zasláno žalované k vyjádření. Dne 18. 7. 2013 došlo vyjádření žalované. Dne 18. 9. 2013 bylo soudu doručeno doplnění odvolání žalobce. Referátem soudu z 21. 10. 2013 bylo doručeno žalované doplněné odvolání žalobce. Městskému soudu v Praze byl spis předložen k rozhodnutí dne 27. 11. 2013. Referátem soudu z 9. 1. 2014 bylo nařízeno jednání na 11. 2. 2014. Dne 14. 1. 2014 bylo doručeno podání z úřadu práce. Dne 11. 2. 2014 proběhlo jednání před odvolacím soudem, na němž byl vyhlášen rozsudek č. j: 36 Co 117/2013 -123, jímž byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Spis byl vrácen tamnímu soudu dne 11. 3. 2014. Referátem soudu z 25. 3. 2014 byl dán pokyn k rozeslání rozsudku účastníkům. Konečný referát soudu je z 24. 4. 2014. Dne 3. 6. 2014 bylo soudu doručeno dovolání žalobce. Referátem soudu z 4. 6. 2014 bylo dovolání žalobce zasláno žalované k vyjádření. Dne 18. 6. 2014 bylo doručeno vyjádření žalované k dovolání žalobce. Spis byl Nejvyššímu soudu předložen dne 20. 6. 2014. Dne 26. 4. 2016 byl Nejvyšším soudem vyhlášen rozsudek č. j.: 30 Cdo 2755/2014 -144, jímž byly rozsudky odvolacího i obvodního soudu zrušeny a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že řízení o poskytnutí plnění ze strany státu jsou judikaturou ESLP typově považována za řízení se zvýšeným významem pro účastníka a na správní řízení a navazující soudní řízení je třeba nahlížet jako na jeden celek. Spis byl vrácen obvodnímu soudu dne 29. 4. 2016, rozsudek byl téhož dne rozeslán účastníkům. Referátem soudu z 5. 5. 2016 bylo nařízeno jednání na 11. 8. 2016. Dne 11. 5. 2016 byla doručena soudu žádost žalované o odročení jednání. Referátem soudu z 16. 5. 2016 bylo přeodročeno na 31. 8. 2016. Referátem soudu z 2. 6. 2016 bylo z důvodů na straně soudu přeodročeno na 22. 9. 2016. Dne 16. 9. 2016 bylo doručeno soudu vyjádření žalobce ve věci. Jednání proběhlo dne 22. 9. 2016. Dne 29. 9. 2016 byl vyhlášen rozsudek soudu I. stupně č. j.: 14 C 54/2012 -185, kterým soud sice konstatoval porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, avšak v nároku na zaplacení částky ve výši 100 000 Kč žalobu zamítl. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Referátem soudu z 31. 10. 2016 byl rozsudek rozeslán účastníkům. Dne 14. 11. 2016 bylo doručeno odvolání žalobce. Referátem soudu z 18. 11. 2016 bylo odvolání žalobce zasláno žalované k vyjádření. Dne 1. 12. 2016 bylo doručeno vyjádření žalované k odvolání žalobce. Dne 2. 12. 2016 byl spis předložen odvolacímu soudu. Usnesením z 10. 1. 2017 byla žalovaná vyzvána, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j.: 29 Co 475/2016 -2019 byl vyhlášen dne 23. 2. 2017 s tím, že k odvolání žalobce byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 13 125 Kč a ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek obvodního soudu zrušen a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Ohledně nákladů řízení bylo soudu I. stupně vytýkáno, že o nich rozhodl v rozporu s dosavadní soudní praxí. Spis byl vrácen obvodnímu soudu dne 7. 3. 2017. Referátem soudu z 8. 3. 2017 byl rozsudek odvolacího soudu rozeslán účastníkům. Referátem soudu z 10. 4. 2017 byli účastníci vyzváni, zda souhlasí, aby bylo o nákladech řízení rozhodnuto bez nařízení jednání. Dne 18. 4. 2017 bylo doručeno vyjádření žalované, že souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Dne 24. 5. 2017 bylo doručeno podání žalobce, že taktéž souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Dne 26. 5. 2017 bylo doručeno dovolání žalobce, doplněné jeho podáním z 31. 5. 2017. Usnesením obvodního soudu č. j.: 14 C 54/2012 -265 ze 7. 8. 2017 bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve prospěch žalobce. Referátem soudu z 1. 9. 2017 bylo usnesení rozesláno účastníkům. Dne 14. 9. 2017 bylo doručeno dovolání žalobce. Dne 30. 8. 2017 byl obvodnímu soudu doručen návrh na určení procesní lhůty. Dne 20. 9. 2017 byl usnesením Městského soudu v Praze návrh žalobce na určení lhůty zamítnut. Referátem soudu z 16. 10. 2017 bylo dovolání žalobce rozesláno k vyjádření žalované. Vyjádření žalované bylo soudu doručeno dne 3. 11. 2017. Dne 8. 11. 2017 byl spis předložen opětovně Nejvyššímu soudu. Usnesením Nejvyššího soudu z 26. 2. 2019 bylo dovolání žalobce odmítnuto. Dne 6. 3. 2019 byl vrácen spis obvodnímu soudu. Referátem z 8. 3. 2019 bylo usnesení rozesláno účastníkům. Referátem soudu z 10. 4. 2019 bylo odvolání žalobce do usnesení o nákladech řízení zasláno žalované k vyjádření. Dne 29. 5. 2019 byl doručen přípis Ústavního soudu s žádostí o zapůjčení spisu. Dne 15. 10. 2019 byl obvodním soudem učiněn dotaz na vrácení spisu. Usnesením Ústavního soudu z 29. 10. 2019 byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta. Referátem soudu z 5. 11. 2019 bylo usnesení rozesláno účastníkům. Dne 19. 11. 2019 byl spis předložen Městskému soudu v Praze, když usnesením ze 17. 1. 2020 bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno s tím, že rezignoval na právní názor odvolacího soudu vyjádřený již v předchozím zrušujícím rozhodnutí. Referátem z 20. 1. 2020 bylo usnesení o kasaci nákladového výroku rozesláno účastníkům. Dne 14. 2. 2020 byli účastníci vyzváni, zda souhlasí, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a žalobce byl vyzván ke specifikaci jeho nákladů. Usnesením z 30. 7. 2020, jež nabylo právní moci dne 3. 9. 2020, bylo pak rozhodnuto s konečnou platností o nákladech řízení a řízení bylo pravomocně skončeno.
6. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud tak má za prokázaný skutkový stav shodně s průběhem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 54/2012 . Žalobce uplatnil předběžně nárok u žalované dne 10. 3. 2020, nárok byl projednán dne 14. 7. 2020, žalovaná však v rámci předběžného projednání nepřistoupila k peněžitému zadostiučinění, když trvala na tom, že konstatování porušení práva je v poměrech projednávané věci přiměřeným zadostiučiněním.
7. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:
1. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
2. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
3. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
4. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.
5. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.
6. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").
7. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
8. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 10. 3. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným. Mezi účastníky ani nebylo sporu o tom, že ve věci byl dán odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce naříkaného řízení), avšak sporným zůstalo, jaké zadostiučinění by se mělo žalobci dostat (zjištěno ze stanoviska žalované z 14. 7. 2020 a jejího vyjádření k žalobě z 22. 10. 2020).
9. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 ). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008 ).
10. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.
11. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 14. 3. 2012, kdy byla obvodnímu soudu doručena žaloba žalobce do 3. 9. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení z 30. 7. 2020, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Tímto okamžikem skončila nejistota žalobce ohledně výsledku napadeného řízení. Řízení trvalo 8 let, 5 měsíců a 20 dní. Se zřetelem na nespornost skutečnosti, že naříkané řízení bylo ve smyslu ust. OdpŠk nepřiměřené dlouhé, se soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění dále zabýval toliko kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu z 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 , dále jen„ Stanovisko“). S ohledem na celkovou délku řízení a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, však dospěl soud k závěru, že konstatování porušení práva, jež se již žalobci dostalo, není dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, proto je třeba nahradit újmu v penězích.
12. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 8 let, 5 měsíců a 20 dní, přiznal soud žalobci základní částku ve výši 112 083 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a z částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Žalobce se v žalobě domáhal odčinění ve výši 15 000 Kč za jeden rok řízení, tedy částky totožné, k jejíž výši dospěl soud.
13. Předmětný spor nelze řadit mezi spory skutkově či procesně složité. Dokazování bylo prováděno toliko listinami. Po hmotněprávní stránce šlo o prostředně složitý případ, jelikož žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou jiného, rovněž kompenzačního řízení, pročež soudy musely posuzovat délku namítaného řízení (a městský soud následně i formu a výši zadostiučinění) z hlediska zákonných kritérií, k nimž existuje bohatá a stále se vyvíjející judikatura nejen Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ale též ESLP.
14. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, rozhodoval i Ústavní soud. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Nejvyšší soud v posuzovaném řízení rozhodoval dokonce dvakrát. Soud zohlednil právní složitost a počet instancí a základní částku snížil o 40 %.
15. Pokud jde o chování účastníků řízení, resp. žalobce, z provedeného dokazování vyšla najevo skutečnost, že toliko dne 12. 3. 2013 žádal soud o odročení jednání. Nelze proto říci, že by žalobce přispěl k délce posuzovaného řízení.
16. Jde-li o postup samotného soudu, ve věci nebyly ani žalobcem žádné konkrétní průtahy tvrzeny a zdejší soud dospěl z provedeného dokazování k závěru, že k žádným významným průtahům v řízení ani nedocházelo, vyjma období, kdy byl spis předložen k přezkumu dovolacímu soudu, s čímž však úzce souvisí časová náročnost tohoto mimořádného opravného prostředku a žalobce je za tyto průtahy již odškodněn tím, že mu byl přiznán nárok na náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu spočívajícího právě v nepřiměřené délce řízení. Nicméně nelze odhlédnout, že k prodloužení řízení došlo i v důsledku postupu samotného obvodního soudu, když rozsudek byl nejprve zrušen z důvodu nezohledněného zvýšeného významu řízení pro žalobce a následně bylo opakovaně rušeno rozhodnutí obvodního soudu stran náhrady nákladů řízení, když jak konstatoval sám odvolací soud, obvodní soud zcela rezignoval na jemu dříve vyjevený právní názor odvolacího soudu a tím se naříkané řízení prodloužilo o další více jak tři roky. Za to zvýšil soud základní částku o 10 %.
17. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, jež soud shledává standardním. Z objektivního hlediska ani Evropský soud pro lidská práva nepřiznává jakkoli zvýšený význam kompenzačním žalobám, tedy se jedná o nárok, který obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, číslo, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010 ). Ani stran subjektivního kritéria významu řízení pro žalobce, jenž odvíjel od výše peněžitého plnění, soud neseznal důvody pro navýšení finančního zadostiučinění. K námitce žalované, že žalobce v původním kompenzačním řízení byl úspěšný toliko co do částky 13 125 Kč, je třeba uvést, že žalovaná jednak nezohlednila výši úroků z prodlení a výši nákladů řízení, avšak i při zohlednění těchto částek, soud vycházel především ze skutečnosti, že žalovaná částka závisela na úvaze soudu, a proto přestože byl žalobce nakonec úspěšný pouze co do částky 13 125 Kč z žalovaných 100 000 Kč, nelze částku 13 125 Kč chápat jako mantinel ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 ).
18. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 30 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 78 167 Kč.
19. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 11. 9. 2020 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 10. 3. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 10. 9. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 11. 9. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ).
20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, náklady nezastoupeného účastníka ve výši 600 Kč za dva úkony (podání žaloby, účast na jednání dne 8. 12. 2020 vše dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhl č. 254/2015 Sb. ). K tomu cestovné vozidlem příjmení 353 W, registrační značka vzdálenost ulice ulice – obec a zpět při počtu kilometrů při jedné jízdě 230, se základní náhradou za 1 km 4,20 Kč při ceně PHM 32,00 Kč litr, při spotřebě 7,7 l /100 km = sazba za 1 km – celkem 6,66 Kč (4,20 + 2,46). Tedy 230 km x 6,66 Kč = 1 532 Kč (cestovné dne 8. 12. 2020). Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.
21. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb. , o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.