Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 205/2020-87

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 28.023 Kč s přísl.

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10.501 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 9.984 Kč od 8. 9. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 18.861,07 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 13.702 Kč od 8. 9. 2020 do zaplacení a s úrokem 75,95 % p. a. z částky 19.506 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10.501 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 9.984 Kč od 8. 9. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 18.861,07 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 13.702 Kč od 8. 9. 2020 do zaplacení a s úrokem 75,95 % p. a. z částky 19.506 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 9. 9. 2020 domáhala se žalobkyně proti žalovanému zaplacení částky 23.686 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 25.686 Kč ve výši 10% ročně od 18. 2. 2020 do 6. 3. 2020 ve výši 121,30 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 23 686 Kč ve výši 10% ročně od 7. 3. 2020 do 7. 9. 2020 ve výši 1.217,20 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 23 686 Kč ve výši 10% ročně od 8. 9. 2020 do zaplacení, dále pohledávky ve výši 4.337,57 Kč a úroku ve výši 75,95 % p. a. z částky 19.506 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 18. 2. 2020 dosáhne částky 76.953 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní (jako věřitelem) a žalovaným (jako dlužníkem) byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr v částce 20.000 Kč. Tento úvěr měl být žalovaným splacen ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1.336 Kč splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červnem 2019. Z důvodu prodlení žalované s úhradou splátky číslo delším než 65 dnů došlo dne 16. 2. 2020 v souladu se smlouvou k zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru. Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný žalobkyni dluží následující částky: a) částka odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 21.189,83 Kč (k datu zesplatnění úvěru přitom činila nová jistina úvěru částku ve výši 23.189,83 Kč a odpovídala zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 19.506 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 3.683,83 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu číslo v celkové výši 1.497 Kč s příslušenstvím, c) náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. v celkové výši 1.000 Kč s příslušenstvím, d) smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 18. 2. 2020 do zaplacení, tj. smluvní pokuta ve výši 0,1 % z částky 23.189,83 Kč od 18. 2. 2020 do 6. 3.2020 ve výši 417,42 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1% z částky 21.189,83 Kč od datum do zaplaceni (žalobkyně žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby ve výši 4.337,57 Kč a e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 19.506 Kč ode dne datum do zaplacení v nominální roční úrokové sazbě 75,95 % p. a., která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě.

2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle Soud pak podle , příp. , považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti ( ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne datum soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v celkové výši 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v 48 měsíčních splátkách po 1.336 Kč splatných vždy dom 12. dne každého kalendářního měsíce (tj. zaplatit celkem 64.128 Kč) při zápůjční úrokové sazbě 108,84 % p. a.

5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle , (dále jen„ o. z.“) a dále podle , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

6. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 8. 1. 2021, k němuž byly připojeny některé doklady, na jejichž základě žalobkyně proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla.

8. Žalobkyně v průběhu řízení doložila formulář hodnocení klienta, v němž žalovaný uvedl, že je rozvedený, v invalidním důchodu, má celkem příjmy 11.400 Kč, výdaje na družstevní bydlení činí 1.400 Kč a ostatní výdaje 500 Kč (k výdajům bylo dále zohledněno životní minimum 3.410 Kč). Na tomto základě žalobkyně dospěla k částce volných zdrojů 5.590 Kč. Uvedené skutečnosti byly doloženy výměrem invalidního důchodu ze dne 11. 12. 2018. Žalobkyně dále v této části předložila kopii občanského průkazu žalovaného, doklad o otevření účtu žalovaného, výpis z nebankovního registru klientských informací a výpis z registru SOLUS. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.

9. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet soud považuje za nedostatečný. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se spokojila jen s prokázáním příjmů žalovaného ve formě invalidního důchodu, přičemž nebyly blíže specifikovány a doloženy jeho pravidelné výdaje, zejm. na bydlení. Žalovaný sice uvedl, že bydlí v družstevním bytě s výdaji 1.400 Kč, což je částka poměrně nízká, její výše však nebyla žalobkyní jakkoliv ověřována. Přitom se jedná o pravidelné výdaje podstatně ovlivňující celkovou platební bilanci domácnosti. Naprosto zjednodušující je rovněž použití údaje o životním minimu, když náklady každého klienta jsou vždy individuální.

10. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).

11. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

12. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. V posuzované věci byly navíc zjištěny určité rizikové faktory na straně žalovaného, jehož příjem sestával pouze z invalidního důchodu na hranici minimální mzdy. O to měla být činnost žalobkyně při ověřování údajů o žalovaném pečlivější.

13. Již na tomto základě proto soud dovodil, že žalobkyně v postavení věřitele nedostála řádně povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a i přesto úvěr žalovanému poskytla.

14. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

15. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdil).

16. Z hlediska vymezení výše dlužné částky soud vycházel z karty klienta (č. l. 7 spisu), podle níž žalovaný z titulu uzavřené smlouvy dosud uhradil částku celkem 10.016 Kč (7 x 1.336 Kč a 664 Kč). Vzhledem k tomu, že úvěr byl žalovanému poskytnut ve výši 20.000 Kč, činí ke dni rozhodnutí soudu neuhrazený zůstatek jistiny úvěru částku 9.984 Kč. V tomto rozsahu, tj. co do částky 9.984 Kč, soud proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit.

17. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené v oznámení ze dne 16. 2. 2020 a doručeného za použití § 573 o. z. nejdříve dne 20. 2. 2020 (předchozí výzvy či upomínky soud neuvažoval, neboť směřovaly pouze k dílčím plněním). Ve výzvě byl žalovaný vyzván k úhradě celé dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů. Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal právě na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě žalobkyně – analogicky ve smyslu § 1958 o. z., tj. do 2. 3. 2020. Ode dne následujícího se pak žalovaný dostal do prodlení. Dlužno dodat, že žalovaná v průběhu řízení ani nenamítala nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdila spor podle zákona o spotřebitelském úvěru. Výše úroku z prodlení vyplývá z Za období od 3. 3. 2020 do 7. 9. 2020 (do tohoto data žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala) činí úrok z prodlení z částky 9.984 Kč při sazbě 10 % p. a. částku 517 Kč. I v tomto rozsahu bylo proto žalobě vyhověno a dále byl přiznán úrok z prodlení 10 % p. a. z částky 9.984 Kč od 8. 9. 2020 do zaplacení.

18. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.

19. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta ( ), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.

20. Pro úplnost soud dodává, že v průběhu řízení bylo provedeno dokazování řadou dalších listinných důkazů, s ohledem na uvedená zjištění a závěry však z nich zjištěné skutečnosti nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní a soud je proto pro stručnost neuvádí.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , když ve věci byl úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.