Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
8 C 169/2021-28
Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní titul Jitkou Sochorovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
t. č. ulice služba ČR, Vazební věznice Praha-Ruzyně, ulice a číslo, PSČ obec a číslo
pro zaplacení 13 976,50 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 976,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za období od 26. 2. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1 034,40 Kč se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 094 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 976,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za období od 26. 2. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba o zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1 034,40 Kč se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 094 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným zdejšímu soudu domáhala zaplacení celkové částky 13 976,50 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výrokové části tohoto rozhodnutí. Dle tvrzení žalobkyně společnost právnická osoba (dále jen„ právnická osoba“) uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se zavázala poskytnout úvěr až do úvěrové výše 35 000 Kč, žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně, s poplatkem za čerpání úvěru ve výši 12,5% z každé čerpané částky. Žalovaný se peněžní prostředky zavázal vrátit v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 12,5 % z nesplaceného úvěru nebo ve výši 1 000 Kč podle toho, která z částek je vyšší. Žalovaný porušil smlouvu, když se dostal do prodlení s úhradou splátek. Žalovaný zůstal dlužen na jistině částku 13 976,50 Kč, na smluvním úroku částku 1 034,40 Kč a dále zůstal dlužen také zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % z dlužné jistiny za období od 26. 2. 2019 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla následně smlouvami o postoupení pohledávek postoupena na společnost právnická osoba a z této společnosti na žalobkyni. Před podáním návrhu byl žalovaný k úhradě žalované částky vyzván předžalobní upomínkou.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 35 000 Kč včetně pojištění, a žalovaný se zavázal poskytnutou částku žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a s jednorázovým poplatkem za čerpání částky ve výši 12, 5 % z čerpané částky (prokázáno smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 25. 9. 2018). Peněžní prostředky se žalovaný zavázal vrátit v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 12,5 % z nesplacené jistiny nebo ve výši 1 000 Kč podle toho, která z částek je vyšší. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalobkyně dne 25. 9. 2018 zaslala na bankovní účet žalovaného částku 15 000 Kč. Žalovaný přestal hradit sjednané splátky. Žalovaný zůstal po dni splatnosti (25. 2. 2019) žalobkyni dlužen na jistině částku 13 976,50 Kč a dále kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 034,40 Kč a zákonný úrok z prodlení. Pohledávka právnická osoba za žalovaným byla nejdříve na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2019 postoupena na právní předchůdkyni žalobkyně, společnost právnická osoba (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2019). Následně byla pohledávka smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2019 postoupena na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek z e dne 19. 12. 2019). Zaslání předžalobní upomínky má soud za prokázané výzvou k zaplacení před podáním žaloby ze dne 30. 6. 2020 včetně dodejky.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen„ zákon o spotř. úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen„ zákon o spotř. úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotř. úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotř. úvěru, posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo, v účinném znění (dále jen„ směrnice“), zajistí členské státy, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.
12. Podle § 1 odst. 2 o. z., nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
13. Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 téhož ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.
14. Podle § 588 o. z., přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 3 odst. 2 o. z., spočívá soukromé právo zejména na zásadách, že c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny.
16. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že smlouva, kterou žalobkyně a žalovaný uzavřeli, je smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotř. úvěru.
17. Zákon o spotř. úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, v tomto případě tedy žalobkyni, před uzavřením smlouvy posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele, tedy žalovaného, poskytnutý úvěr splatit. V případě, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem a přesto spotřebiteli úvěr poskytne, je smlouva o úvěru stižena neplatností. Vzhledem k procesní pasivitě žalovaného je však nutno nejdříve určit, zda jde o neplatnost absolutní nebo relativní.
18. Podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotř. úvěru může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Přesné znění tohoto ustanovení tak naznačuje, že jde o neplatnost relativní. Odborná literatura (např. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J., Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 439-440) se také spokojuje s konstatováním, že spotřebitel musí nedostatečné posouzení úvěruschopnosti namítnout v zákonné lhůtě.
19. Jazykový výklad je však pouze jedním z druhů výkladu právních předpisů. Mezi další patří např. výklad systematický, který klade vykládanou právní normu do širšího kontextu právního řádu, výklad teleologický aj. Jak přitom uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 , jazykový výklad slouží pouze k prvotnímu poznání právní normy a musí být posléze doplněn i dalšími druhy výkladu, jako je výklad systematický, výklad logický nebo výklad e ratione legis. Výklad čistě podle slov zákona, ničím nekorigovaný, totiž může v širším kontextu vést až k absurdním závěrům. V nálezu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , pak Ústavní soud dovodil, že pokud to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, soudy nejen smí, ale dokonce musí se odchýlit od doslovného znění zákona. Soud tedy musí otázku absolutní nebo relativní neplatnosti smlouvy posuzovat nejen s ohledem na znění konkrétní právní normy, ale i s ohledem na úpravu spotřebitelských úvěrů jako takovou a v širším kontextu i v kontextu úpravy ochrany spotřebitele a soukromého práva jako celku.
20. Právní úprava spotřebitelského úvěru je součástí širší úpravy ochrany spotřebitele. Tato úprava reflektuje nerovnost smluvních stran, kdy proti spotřebiteli stojí podnikatel, který je odborníkem v oblasti, v níž podniká, a má většinou i lepší přístup k právním službám. Spotřebitel pak má jen malou, pokud nějakou, možnost změnit podnikatelem navržené podmínky smlouvy.
21. Zákon o spotř. úvěru pak upravuje oblast, kde je tato nerovnováha nejznatelnější. Proti podnikateli totiž v právním vztahu stojí spotřebitel, který má nedostatek finančních prostředků, a to takový, že další peněžní prostředky mnohdy potřebuje získat„ za každou cenu“. Pozice spotřebitele je tak o to slabší. Zákon o spotř. úvěru tuto významnou nerovnováhu reflektuje např. v podrobné úpravě plateb, které poskytovatel spotřebitelského úvěru může požadovat v případě prodlení spotřebitele. Lze tedy uzavřít, že úprava spotřebitelského úvěru, včetně posouzení úvěruschopnosti, musí být přinejmenším stejně důrazná, jako obecná ochrana spotřebitele. Podle § 1812 odst. 2 o. z. je přitom absolutní neplatností stiženo jakékoliv ujednání, které omezuje spotřebitele na jeho právech. Není tedy důvodu, aby právě v případě úpravy spotřebitelského úvěru, a konkrétně pouze posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, byla neplatnost stavu, který se odporuje právní úpravě, stižena pouze neplatností relativní.
22. Neplatnost právního jednání týkajícího se spotřebitelského úvěru je nutno posoudit i v širším kontextu soukromého práva. Neplatnost právního jednání dělí občanský zákoník na absolutní a relativní. O relativní neplatnost jde v případě, kdy je neplatnost právního jednání stanovena na ochranu určité osoby; neplatnost v takovém případě může namítnout pouze tato osoba (§ 586 odst. 1 o. z.) O absolutní neplatnost pak jde v případě, kdy se právní jednání zjevně příčí dobrým mravům, nebo kdy odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
23. Předně je tedy třeba určit, zda právní úprava posouzení úvěruschopnosti sleduje ochranu pouze konkrétní osoby (spotřebitele). Je přitom nepopiratelné, že posouzení úvěruschopnosti má chránit spotřebitele před uzavřením smlouvy, která neodpovídá jeho finančním možnostem. Spotřebitel však není jediným, na jehož ochranu je schopnost splatit úvěr posuzována. V případě, že má spotřebitel více závazků, než je schopen plnit, jsou ohroženy i zájmy zodpovědných poskytovatelů, kteří spotřebiteli poskytli peněžní prostředky za podmínek odpovídajícím jeho možnostem a jejichž závazky pak spotřebitel není schopen splácet. V neposlední řadě má posuzování úvěruschopnosti předcházet jevům nepříznivým pro celou společnost spojených s předlužením (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J., Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 426). Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 178/2018 , důsledky neschopnosti spotřebitele-dlužníka splácet úvěr nedopadají jen na spotřebitele samého, ale i na osoby na něm závislé, a to jak ekonomicky, tak společensky, neboť mnohdy dojde k narušení rodinných a sociálních vazeb dlužníka. Spotřebitel tak není jedinou osobou, k jejíž ochraně posuzované ustanovení slouží.
24. Zbývá tedy posoudit, zda se posuzované právní jednání zjevně příčí dobrým mravům, příp. zda odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
25. Vzhledem k tomu, že zákon o spotř. úvěru jasně stanovuje povinnost poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to před uzavřením smlouvy, a poskytovateli zakazuje smlouvu uzavřít, pokud by posoudil, že spotřebitel nebude schopen úvěr splácet, je zřejmé, že posuzované právní jednání odporuje zákonu.
26. Ústavní soud již konstatoval, že v případě, kdy poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele, příp. toto učiní toliko formalisticky, nemůže se domáhat soudní ochrany. Chování, které takto poškozuje nejen spotřebitele, ale i jiné spotřebitelovy věřitele, osoby spotřebiteli blízké, jakož i celou společnost, lze podle názoru Ústavního soudu označit jedině jako odporující dobrým mravům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ).
27. Soud je toho názoru, že posuzované jednání také zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 153 odst. 1 písm. a) zákona o spotř. úvěru se přestupku dopustí poskytovatel spotřebitelského úvěru, který v rozporu s § 75 neprovozuje svoji činnost s odbornou péčí. S odbornou péčí má poskytovatel mj. i hodnotit úvěruschopnost spotřebitele (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J., Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 714). Tento přestupek je pak trestán pokutou ve výši až 20 000 000 Kč, tedy nejzávažnějším správním trestem, který zákon o spotř. úvěru předvídá. Lze jen těžko dojít k závěru, že by jednání bylo zároveň přestupkem (nadto jedním z nejzávažnějších přestupků v dané oblasti) a zároveň by neodporovalo veřejnému pořádku. Již vzhledem k výši pokuty lze dojít i k závěru, že veřejný pořádek byl narušen zjevně. Podmínky pro posouzení neplatnosti jednání, které odporuje § 86 zákona o spotř. úvěru, jako neplatnosti absolutní jsou proto splněny.
28. Uvedený závěr přitom neodporuje ani základním zásadám, na nichž stojí soukromé právo. Je sice pravdou, že jednou ze základních zásad je zásada pacta sunt servanda, tedy že smlouvy se mají plnit. Na druhou stranu však občanský zákoník mezi základní zásady soukromého práva řadí i zásadu ochrany slabší strany. Určitým korektivem této zásady je dodatek, že nikdo nesmí bezdůvodně těžit ze své vlastní neschopnosti. Ochranu spotřebitele však jako ochranu spotřebitelovy neschopnosti chápat nelze (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. číslo).
29. Vzhledem k tomu, že v případě, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena v souladu se zákonem, je právní jednání – jak vyplývá z výše uvedeného – stiženo absolutní neplatností, přistoupil soud k přezkumu posouzení úvěruschopnosti tak, jak je provedla žalobkyně.
30. V § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotř. úvěru je úvěruschopnost definována jako posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tuto abstraktní normu lze konkrétněji chápat tak, že úvěruschopným je spotřebitel tehdy, pokud bude moci své povinnosti založené uzavíranou smlouvou plnit, aniž by tím byl tlačen na samu hranu své hospodářské existence. Při posuzování úvěruschopnosti přitom poskytovatel vychází z příjmů spotřebitele, jeho majetku, pokud by příjmy nebyly dostatečné, z jeho výdajů a z předpokládané výše splátek (srov. Bezouška, P., Zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru, Právní rozhledy, 11/ 2017, s. 381 a násl., dostupné v systému Beck-online).
31. Zákon dále stanoví, že pro posouzení úvěruschopnosti si poskytovatel musí zajistit informace, které jsou nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a to od samotného spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databází a jiných zdrojů. Soudní dvůr EU přitom při výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice, kterou zákon o spotř. úvěru transponuje, dospěl k závěru, že to, z jakých zdrojů poskytovatel úvěru při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele čerpá, závisí na okolnostech případu. Poskytovatel se pak může spokojit pouze s informacemi uvedenými spotřebitelem v případě, že spotřebitel tyto údaje nějak podloží (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci právnická osoba ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. C -449/13, bod 39 odůvodnění). Povinnost vykládat právní předpisy členských států eurokonformním výkladem přitom vyplývá jak z judikatury Evropského soudního dvora (srov. např. rozsudek ve věci von Colson ze dne 10. dubna 1984, sp. zn. C -14/83 ), tak z judikatury Ústavního soudu ČR (srov. např. nález ze dne 3. května 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ). Povinnost poskytovatele úvěru zajistit si i jiné zdroje informací, než je pouhé prohlášení spotřebitele, dovodil i Nejvyšší soud ČR. Ten nadto uvedl, že informace poskytnuté spotřebitelem (které musí být samy nějak podložené) je třeba porovnávat s obecně známými informacemi jakými je např. životní minimum (srov. např. rozsudek ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
32. Z uvedené judikatury lze uzavřít, že poskytovatel spotřebitelského úvěru musí při posuzování úvěruschopnosti vycházet z dostatečných informací. Tyto získá primárně od spotřebitele; jím sdělené informace však musí nějak ověřit (přinejmenším si vyžádat doklady od spotřebitele) a následně je podrobit minimální kritické analýze, kdy porovná jejich reálnost s obecně známým informacemi.
33. V projednávané věci žalobkyně v návrhu netvrdila, že by právnická osoba prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Z toho důvodu byla usnesením ze dne 20. 4. 2021 žalobkyně soudem vyzvána, aby sdělila, jakým způsobem prověřovala právnická osoba schopnost žalovaného splácet. Žalobkyně sdělila, že nemá k dispozici jiné podklady k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, než jaké předložila soudu spolu s žalobou. Z předložených důkazů jsou ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti relevantní standardní podmínky smlouvy o úvěru právnická osoba. Z těch vyplývá, že žalovaný podáním žádosti o uzavření smlouvy o úvěru zhodnotil svoji schopnost splatit úvěr (článek 3.4.10). V článku 5.4 podmínek se dále uvádí, že posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného provádí právnická osoba. Z dříve uvedeného vyplývá, že je nepřípustné, aby posouzení úvěruschopnosti prováděl sám úvěrovaný (článek 3.4.10) a žalovaná nepředložila žádný důkaz o tom jak, respektive zda, právnická osoba úvěruschopnost zkoumala. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného právnická osoba tak nebylo v řízení prokázáno. Z těchto důvodů soud shledal, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru a podle téhož ustanovení je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Vzhledem k tomu, že se žalovaný v průběhu řízení nijak nevyjádřil, určil soud lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. v délce tří dnů. Soud tedy ve výroku I. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího po splatnosti (26. 2. 2019) do zaplacení, a to ve výši stanovené § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (v souladu s § 1970 o. z.) S ohledem na neplatnost smlouvy soud žalobu co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 034,40 Kč zamítl.
34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle úspěchu účastníků ve věci dle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Úspěch žalobkyně ve věci činil zaokrouhleně 93 %, přičemž výši úspěchu soud určil vycházeje z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 , podle kterého je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř. o. s. ř. ) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (stejně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 ). V případě, že by žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, odpovídala by náhrada nákladů řízení částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 976,50 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. K výpočtu nákladů řízení podle § 14b a. t. soud přistoupil, neboť tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč a řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 8 C 147/2021 , 8 C 55/2021 ). Ve všech těchto řízeních se žaloby liší toliko identifikačními údaji žalovaného, daty a číselnými údaji, a proto je na místě posoudit návrh podaný v nadepsané věci jako ustálený vzor a při určení výše odměny advokáta postupovat podle § 14b a. t. Jak již bylo zmíněno, v tomto řízení byla žalobkyně ve věci úspěšná z 93 %, z toho důvodu soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 094 Kč (tato částka odpovídá 93 % z částky 2 252 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.