Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
9 C 82/2021-47
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní titul titul Dagmar Langovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa, obec a číslo
zastoupená advokátkou titul. jméno příjmení
sídlem adresa, obec a číslo
proti
žalované: osobní údaje žalované
bytem adresa, obec – část obce
o zaplacení 39 614,20 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 36 193,60 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 320,55 Kč za dobu od 20. 10. 2019 do 19. 10. 2020
a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 193,60 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 3 420,60 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 935,65 Kč od 11. 3. 2019 do 19. 10. 2020, úroku ve výši
10,9 % ročně z částky 37 814,20 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 1 620,60 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 113,13 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně titul. jméno příjmení, sídlem adresa, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 36 193,60 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 320,55 Kč za dobu od 20. 10. 2019 do 19. 10. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 193,60 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 3 420,60 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 935,65 Kč od 11. 3. 2019 do 19. 10. 2020, úroku ve výši 10,9 % ročně z částky 37 814,20 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 1 620,60 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 113,13 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 39 614,20 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku. Tvrdila, že s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru reg. číslo ze dne 11. 3. 2019, na základě které byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 40 000 Kč ve formě úvěrového limitu. Finanční prostředky byly žalované poukázány na její účet dne 11. 3. 2019. Celkový dluh se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni v pravidelných splátkách v minimální výši 2,5% úvěrového limitu, tj. v minimální výši 1 000 Kč, splatných vždy do každého 19. dne v měsíci. Žalobkyně uvedla, že žalovaná svůj dluh nehradila řádně a včas a na dluh uhradila pouze částku 3 806,40 Kč, která byla věřitelem započtena na jistinu, poplatky a smluvní úrok. Žalovaná zaplatila celkem 3 splátky a poté se dostala do prodlení se splátkou splatnou dne 19. 6. 2019. Žalobkyně dále uvedla, že řádně posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením předmětné smlouvy, jejíž nedílnou součástí byly ulice podmínky. Žalobkyně tak požadovala zaplacení dlužné částky v celkové výši 39 614,20 Kč sestávající z jistiny 37 814,20 Kč a poplatků ve výši 1 800 Kč. Dále požadovala kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 5 935,65 Kč za dobu od 11. 3. 2019 do 19. 10. 2020 a dále jdoucí ve výši 10,90% ročně z částky 37 814,20 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 320,55 Kč za období od 20. 10. 2019 do 19. 10. 2020 a dále jdoucí ve výši 10% ročně z částky 37 814,20 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení. Žalovaná dlužnou částku neuhradila, přestože byla o zaplacení upomenuta.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. “) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná se k výzvě nevyjádřila, a soud tak věc rozhodl, se souhlasem žalobkyně uděleným v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:
5. Ze žádosti o poskytnutí úvěru se dne 11. 3. 2019 soud zjistil, že žalovaná požádala žalobkyni
o poskytnutí úvěru ve výši 40 000 Kč. Uvedla, že je svobodná, a žije v domácnosti s další osobou, bydlí v domě či bytě v osobním resp., družstevním vlastnictví. Její měsíční příjem měl činit 19 960 Kč a její výdaje pak představovaly částku 3 000 Kč jako povinné měsíční výdaje (soudně nařízené, výživně apod.) a částku 6 000 Kč jako splátky úvěrů, leasingů a splátkového prodeje (viz rovněž výpis CRIF a schvalovací protokol k úvěru).
6. Z žalobkyní předložené, a ani jedním z účastníků nepodepsané Smlouvy o úvěru reg. číslo ze dne 11. 3. 2019, spolu s předsmluvními informacemi ke spotřebitelskému úvěru, předsmluvní informací ke kreditní kartě s spotřebitelskému úvěru, vysvětlení předsmluvních informací a základních informací o jednotlivých druzích spotřebitelských úvěrů poskytovaných žalobkyní soud zjistil, že na základě této smlouvy měla být žalované poskytnuta částka ve výši 40 000 Kč. Za poskytnutý úvěr se měla žalovaná zavázat zaplatit úrok ve výši 10,9 % ročně. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaná měla zavázat splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 1 000 Kč, vždy ke každému 19. dni v měsíci.
7. Z výpisu z účtu za březen 2019 má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované částku
40 000 Kč, kterou jí zaslala na její účet č. bankovní účet. Tuto skutečnost potvrzuje i výpis z úvěrového účtu č. bankovní účet a historický výpis z úvěrového účtu, z nichž vyplývá, že žalovaná na svůj dluh zaplatila celkem 3 806,40 Kč.
8. Z výpisu z běžného účtu žalované číslo vyplývá, že žalovaná v prosinci 2018 čerpala celkem 4 zápůjčky či úvěry u úvěrových společností ve výši celkem 31 000 Kč, přičemž její mzda za daný měsíc činila 23 536 Kč. V lednu 2019 činila mzda žalované 19 960 Kč a žalovaná čerpala 5 úvěrů či zápůjček ve výši celkem 43 300 Kč. V únoru 2019 činila mzda žalované 19 276 Kč,
a žalovaná čerpala celkem 90 000 Kč prostřednictvím 6 zápůjček či úvěrů.
9. Žalovaná byla upozorněna na svůj dluh a opakovaně vyzývána žalobkyní k zaplacení, jak je zřejmé z výzvy k zaplacení dluhu ze dne 8. 7. 2019, opakované výzvy na zaplacení dluhu ze dne
29. 7. 2019, poslední výzvou k zaplacení dluhu ze dne 29. 8. 2019 spolu s dodejkou, kterou byla žalovaná vyzvána k okamžitému zaplacení celého dluhu, jakož i oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 21. 10. 2019 spolu s dodejkou.
10. Z předžalobní upomínky ze dne 6. 10. 2020 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
11. Z ostatních důkazů soud nevycházel, neboť je považoval za nadbytečné pro své rozhodnutí.
12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaná požádala žalobkyni o poskytnutí úvěru ve výši 40 000 Kč, částku v této výši žalobkyně žalované poskytla na její účet a žalovaná na tento dluh uhradila pouze 3 806,40 Kč Smlouva o úvěru mezi účastníky však uzavřena nebyla, když tato neobsahuje podpis ani jednoho z nich. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení, ničeho dalšího však žalobkyni neuhradila.
13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 561 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen,,o.z.) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.
14. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
19. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění.
20. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 36 193,60 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, když tato měla bát uzavřena v písemné formě, přičemž neobsahovala podpis (tedy projev vůle) ani jednoho z účastníků.
21. Soud nad rámec však uvádí, že i kdyby tato smlouva byla účastníky podepsána, tak by byla neplatní, neboť ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná uvedla, že je svobodná a žije s další osobou v domácnosti, přičemž její příjem měl činit 19 960 Kč. Z předloženého výpisu z účtu žalované za prosinec 2018 až únor 2019 je sice zřejmé, že průměrný měsíční příjem žalované byl i vyšší, nicméně nelze přehlédnout, že žalovaná v daném období načerpala značné množství úvěrů a zápůjček, jejichž objem značně přesahoval její finanční možnosti. Pokud jde o výdaje žalované, tyto uvedla pouze částku 3 000 Kč jako povinné výdaje, a částkou 4 000 Kč jako splátky úvěrů, leasingů a splátkového prodeje. Žalobkyně se nezabývala tím, jaké jsou další běžné výdaje žalované na domácnost, stravu a na bydlení, o němž bylo žalovanou uvedeno, že se jedná o dům či bytě v jejím či družstevním vlastnictví. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
22. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
23. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet úvěr,
a proto by byla uvedená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o. z..
24. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy se přihlíží z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019 - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, příjmení příjmení, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, právnická osoba, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
25. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 40 000 Kč, a žalovaná žalobkyni vrátila jen 3 806,40 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 36 193,60 Kč, které je povinna vydat. Z tohoto důvodu dospěl soud k závěru, že žaloba je co do částky 36 193,60 Kč důvodná, a proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).
26. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , tj. ve výši 10 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni od 20. 10. 2019, jak žalobkyně požadovala, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla opětovně vyzvána k zaplacení celého dluhu ještě před uvedeným datem. Soud přiznal žalobkyni tento úrok z prodlení v jí kapitalizované výši za dobu od 20. 10. 2019 do 19. 10. 2020 při zohlednění zákonné sazby, tj. 3 320,55 Kč a dále a v zákonné výši 10 % ročně z částky 36 193,60 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení (výrok I. rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
27. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. , neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 585 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1 , písm. a) a d) ve spojení s § 14b , odst. 1, bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, za 3 úkony po 500 Kč (převzetí a příprava žaloby, předžalobní upomínka, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , zvýšené
o DPH 21% ve výši 378 Kč, celkem tak 3 763 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci částečný úspěch v rozsahu 82,73 %, rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Žalované, která byla ve věci převážně neúspěšná, tak uložil povinnost zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně (82,73%) z částky 3 763 Kč, tedy částku 3 113,13 Kč, jak je ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).