Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

38 C 324/2020-33

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem JUDr Milošem Světlíkem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 31 296 Kč

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 17 996 Kč, se v této části zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 17 996 Kč, se v této části zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou, doručenou soudu dne 2. 12. 2020, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 31 296 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 296 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení. Tvrdila, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne datum smlouvu o úvěru ve výši 39 996 Kč (skládající se z půjčené částky 22 000 Kč a kapitalizovaného úroku 17 996 Kč), podle které měl žalovaný splácet týdně 667 Kč tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy vždy do sedmého dne od předchozí splátky, kdy u každého úvěru je nejprve hrazeno na cenu půjčky (kapitalizovaný úrok) a poté na jistinu (půjčené peníze). V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru (konkrétně čl. "Následky porušení povinnosti Klienta") stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky Podle platební historie ovšem žalovaný splácel nepravidelně, takže žalobkyně dosud žalovaným uhrazenou částku ve výši 8 700 Kč, vydělila týdenní splátkou 667 Kč a vypočetla tak, kdy se žalovaný skutečně dostal do prodlení, pokud by splácel tuto částku v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky žalobkyně tak nastala ke dni datum a datum prodlení ke dni datum. Žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení pouze za dobu od předepsané splatnosti smlouvy datum.

2. Podáním ze dne datum žalobkyně vzala žalobu zpět co do příslušenství na zákonném úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 296 Kč od datum do zaplacení. Soud proto usnesením čj. číslo jednací ze dne datum rozhodnutí, které nabylo právní moci dne datum, řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil, když k němu došlo před zahájením jednání a případný nesouhlas žalovaného s částečným zpětvzetím žaloby by nebyl účinný. Předmětem dalšího řízení tak zůstala částka 31 296 Kč, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá jako úvěrové pohledávky ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne datum.

3. Žalovaný, ač usnesením vyzván, aby se k podané žalobě písemně vyjádřil, tak ve stanovené lhůtě neučinil.

4. Soud pak ve věci rozhodoval podle ust. bez nařízení jednání, když souhlas účastníků s tímto procesním postupem je ve spise doložen; vycházel přitom z obsahu spisu a žalobkyní předložených listinných důkazů.

5. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, uzavřené mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným, smluvních podmínek ke smlouvě o spotřebitelském úvěru, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Evidenční karty klienta včetně údajů o zaměstnání a Informací o smlouvě číslo soud dospěl k závěru o skutkovém stavu:

Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru na dobu 60 týdnů, žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 22 000 Kč, žalovaný se oproti tomu zavázal žalobkyni zaplatit celkem 39 996 Kč (tedy úvěrovou jistinu 22 000 Kč, úrok 4 356 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 6 600 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 040 Kč) v 60 týdenních splátkách po 666,60 Kč, první splátka měla být uhrazena datum, úhrada každé další splátky byla splatná 7 dní po splatnosti předchozí splátky, zápůjční úroková sazba podle smlouvy činila 70,89 % ročně. Převzetí úvěru v hotovosti žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Z údajů Evidenční karty klienta ze dne datum včetně údajů o zaměstnání žalovaného plyne, že žalovaný toliko svým prohlášením tvrdil měsíční čistý příjem ze mzdy 26 925 Kč, výdaje na bydlení 4 420 Kč měsíčně, dále výdaje na životní minimum 4 410 Kč a jiné životní výdaje částkou 1 500 měsíčně a disponibilní zůstatek měsíčně 16 595 Kč jako rozdíl mezi příjmy a výdaji. Žádné z takto vykazovaných příjmů a výdajů nejsou jinak doloženy (např. potvrzením zaměstnavatele, smlouvou na bydlení atp.). Z Informací o smlouvě, jakož i tvrzení samotné žalobkyně, má soud prokázáno, že žalovaný zaplatil toliko 8 700 Kč v celkem třech platbách, více nezaplatil ani přes předžalobní výzvu. Žalovaný přitom netvrdil, natož, aby prokázal, že by na úvěrovou pohledávku žalobkyně zaplatil více, než tvrdila žalobkyně.

6. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení tohoto zákona ze strany žalobkyně. Podle ust. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ustanovení téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Za situace, kdy žalobkyně v žalobě ani netvrdila, že by vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je uzavřená smlouva neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsaženého ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že právní úprava v ČR zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do českého právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost ust. věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. , který se celou problematikou podrobně zaobírá.

7. Pokud se týče právního hodnocení věci, soud uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb (žalobkyní) a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení , o spotřebitelském úvěru, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, je nutno vyjít z právní úpravy zákona o spotřebitelském úvěru. Již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. (zejména bod 26.) je uvedeno, co se rozumí odbornou péčí: je to vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu tak nelze dovodit, že by žalobkyně měla vycházet pouze z nepodložených tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost žalobkyně takto žalovaným uvedené skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost. Žalobkyně si nevyžádala od žalovaného žádné doklady o výši jeho tvrzených příjmů a plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, přičemž se spokojila pouze s tvrzením žalovaného (nijak doloženým), že měsíčně platí za vlastní bydlení částku 4 420 Kč, výši této platby žalobkyně nijak neověřila. Žalobkyně zahrnula do výdajů žalovaného životní minimum výši 4 410 Kč a částku 1 500 Kč na jiné životní výdaje. Soud má za to, že takto paušálně stanovené částky, které nebyly žalobkyní jakkoliv ověřeny, byť v případě výdajů žalovaného na živobytí korespondující s částkou životního minima stanovenou zákonem, nic nevypovídají o jeho konkrétních výdajích, které mohou být i několikanásobně vyšší. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala jak příjmy, tak výdaje žalovaného, čímž nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. je například uvedeno, že základem pro zkoumání úvěruschopnosti mají být skutečnosti, které uvede sám žalovaný, nicméně povinností žalobkyně jakožto profesionála je právě takto uvedené skutečnosti přezkoumat a ověřit jejich správnost. Žalobkyně se tak zcela jednoznačně spokojila pouze s uvedením částky příjmů a výdajů na bydlení, a to aniž by se jakkoliv pokusila tyto částky verifikovat, to vše za situace, kdy je zcela zřejmé, že částka 4 420 Kč neodpovídá průměrným měsíčním nákladům na bydlení a je nade vší pochybnost nepřiměřeně nízká. Výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou, a je proto nutno je vždy posoudit podle konkrétních a prokázaných skutečných výdajů, a to zejména za situace, kdy se žalovaným uvedená výše nákladů na bydlení jeví jako nepřiměřeně nízká. Pokud žalobkyně při svém posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z žalovaným tvrzených skutečností, na jejichž základě dospěla k závěru o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, postupovala tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru, nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, která žalobkyni jako poskytovatelku spotřebitelského úvěru tíží. Podle ust. cit. obč. zák. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání, jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie.

8. S ohledem na neplatnost (absolutní) smlouvy o úvěru si pak strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 cit. obč. zák., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Žalovaný jako smluvní strana neplatné smlouvy o úvěru od žalobkyně přijal částku 22 000 Kč, dosud žalobkyni vrátil částku 8 700 Kč. Ohledně této částky vycházel soud z tvrzení samotné žalobkyně. Žalovaný tak je povinen žalobkyni vrátit částku 13 300 Kč jako rozdíl částky 22 000 Kč a 8 700 Kč (odstavec I. výroku). Smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Jestliže žalobkyně tvrdila a prokázala, že na základě smlouvy ze dne datum byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni vrátit tuto částku poníženou o to, co již žalobkyni zaplatil (8 700 Kč).

9. Žalovaný tedy není povinen žalobkyni vracet jakoukoliv jinou částku. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru, jsou neplatná veškerá ujednání v ní obsažená, tedy i ujednání o úroku a poplatcích, a na jejich podkladě tak žalobkyni nemohl vzniknout nárok na zaplacení jakýchkoliv dalších částek. Proto ve zbývající části předmětu řízení byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (odstavec II. výroku).

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení . Žalovaný měl ve věci převážný úspěch a měl by tak vůči žalobkyni právo na náhradu části jemu vzniklých nákladů. Podle obsahu spisu však žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve dvojím vyhotovení.

Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci.