Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
13 C 192/2021-80
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr Zuzanou Mackovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro 27 041 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč se zákonným úrokem
z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen uhradit žalobkyni částku 7 041 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 27 041 Kč od datum do datum a z částky
7 041 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 214,30 Kč,
a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně titul. jméno jméno
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen uhradit žalobkyni částku 7 041 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 27 041 Kč od [datum] do [datum] a z částky 7 041 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 214,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [jméno]
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 27 041 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu podanou u podepsaného soudu dne datum s odůvodněním, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi společností právnická osoba, jako původním věřitelem a postupitelem a společností právnická osoba, jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel se žalovaným dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 27 040,96 Kč, který měl být splacen nejpozději dne datum. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu věřitele na bankovní účet žalovanéího bankovní účet pod variabilním symbolem číslo. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Přes zaslanou výzvu žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně dále na výzvu soudu doplnila svou žalobu tak, že věřitel posoudil úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Dále provedl lustraci dokladu předloženého dlužníkem v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu na den datum
se nedostavil.
3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:
- ze smlouvy o revolvingovém úvěru, standardních informací o spotřebitelském úvěru
a z obchodních podmínek, že původní věřitel uzavřel se žalovaným dne datum smlouvu
o revolvingovém úvěru s úvěrovým limitem 80 000 Kč. Tento úvěr byl poskytnut na dobu
1 roku. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky webová adresa,
na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle Smlouvy o úvěru v části obchodních podmínek čl. III. pro spotřebitelský úvěr. Po dokončení registrace na webových stránkách webová adresa zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – Smlouva o revolvingovém úvěru
s navrhovanou výší úvěru;
- z platebních informací, že celková dlužná částka k datu splatnosti činí 27 040,96 Kč;
- z historie transakcí, že na účet číslo bankovní účet byla dne datum zaslána platba
ve výši 4 000 Kč, dne 214. 2. 2020 zaslány platby ve výši 2x4 000 Kč a dne datum zaslána platba ve výši 8 000 Kč;
- ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně příloh, že byla uzavřena dne datum mezi společností právnická osoba, jako postupitelem, a společností právnická osoba, jako postupníkem a novým věřitelem. A jejím předmětem je mimo jiné postoupení pohledávky
za žalovaným;
- z oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku, že žalovanému bylo dopisem
ze dne datum oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Oznámení bylo podáno na poštu dne datum;
- z předžalobní výzvy včetně podacího lístku, že žalovaný byl dopisem ze dne datum vyzván k úhradě částky 26 835,82 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 9 002 Kč. Výzva byla podána na poštu dne datum;
- z přípisu právnická osoba, že žalovaný byl v roce 2020 majitelem účtu číslo bankovní účet.
4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva
o revolvingovém úvěru. Předmětem úvěrové smlouvy bylo poskytnutí peněžní částky žalovanému ve výši limitního rámce 80 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na účet žalovaného vedeného u právnická osoba číslo bankovní účet částku v celkové výši 20 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávky s přílohami ze dne datum soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován v oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, odeslaném žalovanému téhož dne. Předžalobní výzvou ze dne datum právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného
ke splacení dluhu. Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je
to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí,
že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky
v souhrnné výši 20 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků
to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud
s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
12. 12. 2019, sp. zn. Chyba Nenalezen zdroj odkazů.). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím,
že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět
i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru,
který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně
od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu,
že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž
se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele,
tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,
že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
11. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně
a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů,
na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod.
Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout
i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
12. Uzavření smlouvy předcházelo pouze nahlédnutí do databáze insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí. Pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného spotřebitele, právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na povinnost tyto jakkoli zjišťovat. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala příjmovou ani výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného.
13. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr
o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl dostát svým závazkům vůči žalobkyni. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.
14. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení mu poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde
k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.
15. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný z této částky ničeho nevrátil. Žalovaný proto žalobkyni
z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku 20 000 Kč.
16. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky
z prodlení od datum, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až
od datum. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byla žalovaná vyzvána k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému v předžalobní výzvě
ze dne datum, ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalovanému odeslána dne datum. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo datum, pročež první den prodlení nastal datum. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž
se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 27 041 Kč od datum do datum a z částky 7 041 Kč od datum do zaplacení.
17. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 7 041 Kč není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.
18. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo původně zaplacení částky 27 041 Kč. V rozsahu 7 041 Kč pak byla žaloba zamítnuta. Za této situace pro účely vyčíslení nákladů soudního řízení představuje čistý procesní úspěch žalobkyně 47,92 % (procesní úspěch žalobkyně po odečtení procesního úspěchu žalovaného). Vzhledem k této skutečnosti uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 214,30 Kč, když celkové náklady řízení žalobkyně činily částku 2 534 Kč, sestávající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši ve výši 1 082 Kč, z odměny advokáta ve výši 900 Kč dle § 14b, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhl. č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby
po 300 Kč a z paušální náhrady účelně vynaložených hotových výdajů právního zástupce žalobce ve výši 3 x 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, výzva k plnění). Náklady soudního řízení dále představuje 21 % DPH z výše uvedených náhrad (vyjma soudního poplatku) v celkové výši 252 Kč, neboť právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH. 47,92 % z částky 2 534 Kč je pak
po zaokrouhlení částka 1 214,30 Kč, kterou soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně v obecné třídenní pariční lhůtě dle ust. § 160 odst. 1, věta před středníkem o. s. ř. Soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ztotožnil s názorem Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3923/11) a aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu, neboť jsou splněny všechny předpoklady uvedené v § 14b odst. 1 písm. a), b), c). V daném případě má soud za to, že podaná žaloba má formulářový charakter, neboť má podobu ustáleného vzoru, který žalobkyně opakovaně uplatňuje ve skutkově i právně velmi obdobných věcech. Obsah žalobních návrhů
je založen na stejném právním základě, totožná je i právní argumentace, včetně její stylizace
i formálního vyjádření či jen s drobnými odchylkami. Za uvedených okolností lze uzavřít,
že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. V této souvislosti je možné odkázat na Nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.