Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 64/2021-16

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 9 970 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 970 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 970 Kč od 12. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 970 Kč od 11. 11. 2016 do 11. 3. 2020, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 902,30 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 970 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 970 Kč od 12. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 970 Kč od 11. 11. 2016 do 11. 3. 2020, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 902,30 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 9 970 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku, když tuto částku měl žalovaný žalobkyni dlužit na základě písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba a žalovaným dne 17. 10. 2015, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému neúčelový hotovostní úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tj. v celkové částce 20 280 Kč ve 13-ti měsíčních splátkách s tím, že první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední splátka pak do dne 10. 11. 2016. Žalovaný však svůj závazek nesplnil řádně a včas a ocitl se v prodlení, žalovaná částka je tvořena dlužnou jistinou ve výši 9 970 Kč právnická osoba postoupila předmětnou pohledávku dne 11. 12. 2019 na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni. Dále žalobkyně uvedla, že pro právní předchůdkyni žalobkyně byl pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavření smlouvy podstatný pravidelný a prokazatelný měsíční příjem žalovaného, žalovaný navíc musel předložit k ověřené své úvěruschopnosti další dokumenty, jako je např. výpis z jeho bankovního účtu za poslední 3 měsíce, pracovní smlouva či potvrzení o výši příjmu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 24. 2. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle , (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 18. 3. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

4. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 17. 10. 2015 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - půjčku ve výši 12 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 20 640 Kč (nikoli 20 280 Kč, jak je tvrzeno v žalobě), z toho 12 000 Kč jako samotnou půjčku a 8 640 Kč jako celkové náklady spotřebitelského úvěru, a to formou 13 měsíčních splátek po 1 560 Kč, přičemž první splátka byla splatná do 30-ti dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka až do úplného zaplacení do 30-ti od splatnosti předcházející splátky; v rámci samotné smlouvy o půjčce si pak obě strany sjednaly použití , ; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho osobních příjmových a výdajových poměrech, které učinil v žádosti o úvěr, když uvedl, že bydlí v nájmu je zaměstnán jako profese anonymizováno s průměrným čistým příjmem ve výši 12 800 Kč měsíčně, celkové průměrné měsíční příjmy jeho domácnosti však měly činit 51 000 Kč, aniž by tyto byly jakkoliv blíže specifikovány, a celkové výdaje 12 000 Kč měsíčně, přičemž žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně předložil při uzavírání úvěrové smlouvy svoji pracovní smlouvu a nájemní smlouvu. Žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnil řádně, když za celou dobu uhradil podle údajů žalobkyně celkem částku 2 030 Kč.

5. Podle , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy s žalovaným měla k dispozici pouze doklady o jeho pracovním poměru a o bydlení, byť z jeho prohlášení při žádosti o úvěr vyplývá, že vedle jeho příjmu z pracovního poměru, který odpovídal výši tvrzených výdajů domácnosti, měly celkové příjmy jeho domácnosti činit 51 000 Kč, ačkoli již dále nebylo zjišťováno, resp. prověřováno, zda jsou tyto příjmy skutečné a o jaké příjmy se jedná, neboť příjem žalovaného s ohledem na jeho tvrzené měsíční výdaje nemohl u právní předchůdkyně vyvolat závěr, že úvěruschopnost žalovaného e v daném případě skutečně dána. Z těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

10. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla částku 12 000 Kč, žalovaný vrátil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 2 030 Kč, a ke dni rozhodování soudu tudíž žalobkyni dluží na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 9 970 Kč (12 000 Kč – 2 030 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 26. 2. 2020. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 26. 2. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 2. 3. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 11. 3. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 12. 3. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,05 %, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s  nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

11. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

12. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 9 970 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 910,76 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 10 880,76 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 80,3 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 13 556,04 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 19,7 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 60,6 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 60,6 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 31. 8. 2020, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j.  – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. účinné od 1. 7. 2014.

14. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 1 489 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 1 089 Kč mající oporu ve vyhl. č. (tvořené částkou 600 Kč jako odměnou dle bodu 2 ve spojení s  advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 200 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 60,6 % těchto nákladů, tedy částku 902,30 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust.

Poučení:

Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží ( věta před středníkem v nyní účinném znění).

Neplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon tohoto rozhodnutí.