Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
9 C 107/2021-38
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr Petrem Horákem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa
zastoupená advokátem titul titul. jméno příjmení, anonymizováno.
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 706 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 963,57 Kč, úrokem ve výši 23,66 % ročně z částky 8 706 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 815,60 Kč a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 706 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 6 294 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 761,04 Kč, úrokem ve výši 23,66 % ročně z částky 6 294 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 294 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 392 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 706 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 963,57 Kč, úrokem ve výši 23,66 % ročně z částky 8 706 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 815,60 Kč a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 706 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 6 294 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 761,04 Kč, úrokem ve výši 23,66 % ročně z částky 6 294 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 294 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 392 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 26. 3. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení 15 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 724,61 Kč odpovídajícím sazbě 23,66 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od 20. 6. 2018 do 20. 11. 2020, úrokem ve výši 23,66 % ročně z částky 15 000 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 815,60 Kč, který měl dle žaloby odpovídat zákonné roční sazbě z částky 15 000 Kč za dobu od 27. 6. 2018 do 20. 11. 2020, a zákonným úrokem z prodlení z částky 15 000 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právnická osoba, IČO, se sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne 9. 5. 2017. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok, poplatek za administrativní činnost a poplatek za hotovostní inkaso splátek v souhrnné výši 11 100 Kč. Dále se zavázal též k úhradě pojistného za sjednané životní pojištění ve výši 406 Kč. Porušil však sjednaný splátkový kalendář a dostal se do prodlení s úhradou sjednaných splátek svého dluhu. Celkem na svůj dluh uhradil 2 500 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, a to ve výši 26 006 Kč. Součástí této částky bylo i navýšení účtované právním předchůdcem žalobkyně. Po postoupení pohledávky žalovaný uhradil žalobkyni ještě dalších 9 300 Kč, a to tak, že dne 14. 1. 2020 zaplatil 2 000 Kč, dne 20. 2. 2020 2 000 Kč, dne 16. 4. 2020 1 000 Kč, dne 20. 5. 2020 1 000 Kč, dne 19. 6. 2020 1 100 Kč, dne 20. 7. 2020 1 100 Kč a dne 20. 11. 2020 1 100 Kč Tyto platby žalobkyně započetla na dlužný úrok a poplatky spojené s úvěrem, zčásti též na zákonný úrok z prodlení naběhlý do dne postoupení pohledávky. Žalobou se domáhala zaplacení zbývající dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč a shora uvedeného příslušenství v podobě smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení.
2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř. “). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádný z nich ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.
4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 9. 5. 2017 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 2 100 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a poplatek za životní pojištění anonymizována dvě slova ve výši 406 Kč, to vše v 58 pravidelných týdenních splátkách po 457 Kč s tím, že první splátka měla být dle smlouvy splatná 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, každá následující pak vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smlouva byla dle bodu 1.3 smlouvy uzavřena na dobu určitou v trvání 58 týdnů. Zápůjční úroková sazba činila dle bodu 1.4 smlouvy 23,72 % ročně, přičemž byla platná po celou dobu trvání smlouvy.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 29. 11. 2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní bylo zjištěno, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy o úvěru byla s účinností k datu uzavření postupní smlouvy postoupena na žalobkyni, a to ve výši 26 006 Kč.
6. Z oznámení o postoupení pohledávky z 29. 11. 2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného písemně o postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzval ho, aby na svůj dluh napříště plnil již výhradně ve prospěch žalobkyně. Dle přiloženého poštovního podacího lístku bylo oznámení odesláno žalovanému dne 13. 12. 2019.
7. Z předžalobní výzvy z 22. 2. 2021 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 27 799,81 Kč vzniklého z titulu shora uvedené smlouvy o úvěru ve lhůtě do 9. 3. 2021 s upozorněním, že pokud nebude dluh zaplacen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.
8. Z ostatních předložených důkazů nezjistil soud žádné skutečnosti, které by byly pro rozhodnutí ve věci jakkoliv podstatné.
9. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů vzal soud za prokázaný následující skutkový stav věci:
Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi ním a žalovaným dne 9. 5. 2017 poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 2 100 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a poplatek za životní pojištění ve výši 406 Kč, to vše v 58 pravidelných týdenních splátkách po 457 Kč. První splátka byla splatná 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, každá následující pak vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smlouva byla dle bodu 1.3 smlouvy uzavřena na dobu určitou v trvání 58 týdnů. Zápůjční úroková sazba činila dle bodu 1.4 smlouvy 23,72 % ročně, přičemž byla platná po celou dobu trvání smlouvy. Pohledávka z uvedené úvěrové smlouvy byla s účinností k 29. 11. 2019 postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný právním předchůdcem žalobkyně písemně informován. Žalobkyně sama následně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu vzniklého z předmětné smlouvy.
10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která současně vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru v účinném znění
11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
13. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
14. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo ke vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnil, neboť žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši.
18. Žalovanému tak na základě smlouvy a rovněž i dle citovaného § 2395 o. z. nepochybně vznikla povinnost vrátit poskytnuté prostředky a rovněž zaplatit úrok z úvěru. Pro posouzení oprávněnosti podané žaloby však bylo klíčové, jak vysoký úrok byl vlastně v předmětné smlouvě sjednán a zda žalovaného rovněž stíhá povinnost zaplatit všechny ve smlouvě sjednané poplatky související s úvěrem.
19. Výše samotného úroku byla v textu smlouvy o úvěru vyjádřena jednak absolutní částkou 2 100 Kč (bod 1.7 smlouvy), jednak ve formě zápůjční úrokové sazby ve výši 23,72 % ročně (bod 1.4 smlouvy). Uvedená absolutní výše úroku přitom odpovídala zmíněné procentuálně vyjádřené zápůjční úrokové sazbě z jistiny úvěru za sjednanou dobu trvání smlouvy, tj. za dobu 58 týdnů. Jak tedy vyplývá z bodu 1.7. smlouvy, pokud by žalovaný splácel poskytnutý úvěr řádně a včas, byl by povinen celkem na úrocích zaplatit 2 100 Kč. Vzhledem k tomu, že se dostal do prodlení s hrazením sjednaných splátek (toto tvrzení žalobkyně žalovaný nikterak nerozporoval, natož aby jej v průběhu řízení vyvrátil), stíhá žalovaného povinnost zaplatit žalobkyni sjednaný úrok ve výši 23,72 % ročně z nesplacené jistiny úvěru, a to až do doby úplného vrácení poskytnutých peněžních prostředků (§ 2399 odst. 2 věta druhá o. z.). Byť je sjednaná výše úroku nepochybně vyšší než obvyklá sazba, kterou byly v době poskytnutí úvěru úročeny bankovní úvěry (dle databáze časových řad ARAD dostupné na webových stránkách České národní banky činila průměrná sazba bankovních spotřebitelských úvěrů v květnu 2017 11,48 % ročně), soud nepominul, že v řešeném případě získal žalovaný potřebné prostředky v hotovosti ihned při podpisu smlouvy, bez nutnosti jakéhokoliv zajištění povinnosti tyto prostředky vrátit a bez stanovení účelu, k nimž mají být použity. Navíc nepochybně nemusel absolvovat tak přísný proces ověření jeho schopnosti úvěr splatit, jakému by byl vystaven, kdyby o poskytnutí úvěru požádal u některé banky, a který by mohl vést i k tomu, že by mu úvěr bankou nebyl vůbec poskytnut. S tím souvisí zvýšená rizikovost celé transakce pro právního předchůdce žalobkyně. Právě s ohledem na tuto rizikovost lze v daném případě akceptovat vyšší smluvní úrok, než jaký by byl s vysokou pravděpodobností sjednán ve smlouvě o úvěru uzavřené s některou z bank.
20. Vedle zmiňovaného úroku se žalovaný ve smlouvě zavázal také k úhradě poplatku za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč. Tento poplatek sice dle smlouvy představuje samostatnou platbu, v podstatě je však třeba jej rovněž považovat za jakousi skrytou podobu úroku, neboť jde jen o další plnění požadované právním předchůdcem žalobkyně za poskytnutí úvěru. Smysl tohoto poplatku se totiž v podstatě překrývá s účelem smluvních úroků, neboť, stejně jako sjednaný úrok, i poplatek za administrativní činnost sloužil na jedné straně k pokrytí nákladů právního předchůdce žalobkyně souvisejících s poskytnutím peněžních prostředků, na straně druhé přinejmenším částečně i k dosažení jeho obchodního zisku. Z uvedených důvodů soud zmíněný poplatek za administrativní činnost hodnotil jako součást úplaty za poskytnutí úvěru a jeho výši posuzoval společně s výší sjednaného úroku. Dospěl přitom k závěru, že ani částku 5 100 Kč, která odpovídá součtu výše smluvního úroku a poplatku za administrativní činnost, k jejichž úhradě by byl žalovaný povinen v případě řádného splácení úvěru, nelze vzhledem k okolnostem, za kterých byl úvěr sjednán a jež soud podrobně popsal v předcházejícím odstavci, považovat za nepřiměřenou úplatu. Soud tedy uzavřel, že právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo na základě předmětné smlouvy právo i na úhradu tohoto poplatku.
21. Žalovanému dále ze smlouvy nepochybně vznikla povinnost uhradit pojistné za sjednané životní pojištění, jehož výše činila dle čl. 1 smlouvy 406 Kč a které bylo splatné v rámci ujednaných splátek úvěru.
22. Předmětem smlouvy o úvěru bylo dále i ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Soud i toto ujednání hodnotil z hlediska jeho přiměřenosti a souladu s dobrými mravy. Vycházel v prvé řadě z toho, že zde existovala možnost úhrady sjednaných splátek úvěru formou bezhotovostních plateb, které jsou již dlouhou dobu v platebním styku naprosto běžně využívány. I pokud by soud pominul fakt, že mnohé bankovní domy již delší dobu podobné platby provádí bez jakýchkoliv poplatků, je evidentní, že náklady vzniklé právnímu předchůdci žalobkyně při bezhotovostní formě splácení úvěru by v každém případě oproti shora uvedenému poplatku byly naprosto minimální. Obecně lze samozřejmě konstatovat, že je zcela na vůli smluvních stran, jakou formu splácení úvěru si ve smlouvě sjednají. V řešené věci však byla mezi účastníky uzavřena smlouva formulářového typu, přičemž soud nepochybuje o tom, že některé její předem právním předchůdcem žalobkyně nastavené parametry žalovaný reálně neměl možnost jakkoliv ovlivnit, a to mimo jiné právě i formu, jakou bude právnímu předchůdci žalobkyně hradit sjednané splátky úvěru. Těžko si lze totiž představit, že by si žalovaný dobrovolně zvolil formu hotovostního splácení úvěru za situace, kdy je tato výrazně zpoplatněna, a přitom bezhotovostní forma splácení by pro něj byla v podstatě beznákladová. Soudu je navíc z úřední činnosti známo, že ve smlouvách právního předchůdce žalobkyně je hotovostní forma splácení naprosto standardním ujednáním. Soud doposud rozhodoval již desítky sporů vzniklých ze smluv o zápůjčkách a úvěrech poskytnutých právním předchůdcem žalobkyně, přičemž se doposud snad pouze v jednom případě setkal s tím, že by ve smlouvě byl ujednán bezhotovostní způsob splacení zápůjčky či úvěru. Za těchto okolností v žádném případě nelze akceptovat, aby poplatek za hotovostní režim splátek odpovídal 40 % z částky, která byla žalovanému fakticky poskytnuta, a flagrantně tak navyšoval již tak dosti vysoké celkové náklady žalovaného v souvislosti s poskytnutím úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o poplatku za hotovostní režim splátek ve výši 6 000 Kč se zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti.
23. S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že žalovanému dle předmětné smlouvy o úvěru vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně, respektive následně žalobkyni samotné jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč, úrok ve výši 2 100 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a pojistné ve výši 406 Kč, celkem tedy 20 506 Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na tento dluh uhradil více, než kolik vyplývá z podané žaloby, tedy více než 11 800 Kč. Dle žaloby přitom z této částky bylo uhrazeno 2 500 Kč ještě před postoupením pohledávky na žalobkyni, dalších 9 300 Kč pak až po tomto postoupení. Jestliže byl celkem dle smlouvy žalovaný povinen uhradit 20 506 Kč, pak po započtení úhrad ve výši 2 500 Kč činila výše pohledávky ke dni postoupení celkem 18 006 Kč. Úhrady soud v souladu s ujednáním obsaženým v čl. 2 smlouvy započítával nejprve na sjednanou úplatu za poskytnutí úvěru, tedy na úrok a administrativní poplatek. Dluh žalovaného ve výši 18 006 Kč tak v důsledku tohoto způsobu započtení sestával z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč a nesplacené části úplaty ve výši 3 006 Kč. Po skončení sjednané doby trvání úvěru (58 týdnů) se dále nesplacená jistina úvěru úročila sjednanou roční úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně. Žalobkyně však nepožadovala v žalobě běžící úrok v ujednané výši, nýbrž toliko ve výši 23,66 % ročně. Z této sazby tedy soud při výpočtu celkové výše úroku, k jehož zaplacení byl žalovaný povinen, vycházel. Ke dni postoupení úvěru by při této úrokové sazbě činil naběhlý smluvní úrok celkem 5 133,90 Kč (úrok ve výši 23,66 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od 20. 6. 2018 do 29. 11. 2019). Žalovaného pak vzhledem k tomu, že se dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný, stíhala povinnost rovněž k úhradě zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny úvěru (§ 1970 o. z.). Výše úroku z prodlení, k jehož úhradě byl žalovaný povinen, přitom dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činila 8,5 % ročně. K datu 29. 11. 2019 činil dluh žalovaného na úroku z prodlení celkem 1 819,93 Kč (8,5 % ročně z částky 15 000 Kč od 27. 6. 2018 do 29. 11. 2019).
24. Žalovaný na svůj dluh částečně hradil i po postoupení pohledávky na žalobkyni. Soud jeho úhrady opět započítal nejprve na zbývající část úplaty za poskytnutí úvěru ve výši 3 006 Kč. Takto na nesplacenou úplatu v plném rozsahu započetl úhradu ze 14. 1. 2020 ve výši 2 000 Kč a částečně, v rozsahu 1 006 Kč, též úhradu z 20. 2. 2020. Z této úhrady, jejíž celková výše činila 2 000 Kč, po zmíněném započtení zbylo ještě 994 Kč. Tuto částku pak již soud započetl na jistinu úvěru, stejně jako zbývající žalovaným provedené úhrady v souhrnné výši 5 300 Kč. Takto soud dospěl k závěru, že žalovanému zbývá na jistině úvěru zaplatit 8 706 Kč. Tuto částku proto žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku přiznal. Žalovaného dále zavázal k úhradě kapitalizovaného smluvního úroku v celkové výši 7 963,57 Kč, který zahrnoval jednak smluvní úrok naběhlý do postoupení pohledávky ve výši 5 133,90 Kč, jednak smluvní úrok ve výši 2 829,67 Kč, který odpovídal roční sazbě ve výši 23,66 % z dlužné jistiny úvěru za dobu od 30. 11. 2019 do 20. 11. 2020 (datum poslední úhrady žalovaného) při zohlednění jednotlivých žalovaným provedených úhrad. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit běžící smluvní úrok ve výši 23,66 % ročně ze zbývající dlužné jistiny ve výši 8 706 Kč ode dne následujícího datu poslední úhrady, tj. od 21. 11. 2019 do zaplacení. Pokud jde o nárokovaný zákonný úrok z prodlení, tento soud přiznal v žalobou požadované kapitalizované výši 2 815,60 Kč a dále ve výši 8,5 % ročně z částky 8 706 Kč od 21. 11. 2019 do zaplacení. Učinil tak proto, že do dne postoupení pohledávky na žalobkyni vznikla žalovanému povinnost uhradit zákonný úrok z prodlení ve výši 1 819,93 Kč, následně pak činila kapitalizovaná výše úroku z prodlení 8,5 % ročně z částky odpovídající dlužné jistině úvěru při zohlednění úhrad žalovaného za období od 30. 11. 2019 do 20. 11. 2020 celkem 1 195,97 Kč. Žalobkyně požadovala částku nižší než výsledných 3 015,9 Kč (1819 + 1195), to je ovšem jejím právem, proto soud přiznal pouze požadovaných 2 815,60 Kč. Dále zavázal žalovaného k úhradě běžícího zákonného úroku z prodlení z přiznané jistiny úvěru ve výši 8 706 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení.
25. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do nárokované jistiny úvěru ve výši 6 294 Kč s příslušenstvím požadovaným nad rámec smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení přiznaných ve výroku I. tohoto rozsudku, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 15 000 Kč s příslušenstvím. Žalobě bylo vyhověno co do částky 8 706 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 6 294 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci tak činí 58 % ku 42 % ve prospěch žalobkyně. Té proto dle shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 16 % (58 – 42 = 16).
27. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů zastoupení ve výši 1 452 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2 cit. vyhl., dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. ve výši 252 Kč). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 392 Kč (16 % z celkových nákladů ve výši 2 452 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
28. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Odvolání je třeba podat u Okresního soudu ve Svitavách.
Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.