Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
14 C 1/2020-47
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr Květoslavem Šárkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 Kč od 20. 3. 2017 do 10. 8. 2018, zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 Kč od 11. 8. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 713 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 Kč od 20. 3. 2017 do 10. 8. 2018, zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 Kč od 11. 8. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 713 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce. Žalovaná uzavřela s Právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, dne datum smlouvu o zápůjčce, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč, který se zavázala zaplatit do 19. 3. 2017 včetně sjednaného příslušenství. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplnila své povinnosti ze smlouvy, zejména nevrátila poskytnuté finanční prostředky dohodnutým způsobem, právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy odstoupila a úvěr zesplatnila. Následně došlo k postoupení pohledávky až na žalobkyni smlouvou ze dne anonymizována dvě slova rok a ze dne datum.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o.s.ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z předložených důkazů má soud za prokázané, že mezi společností právnická osoba a žalovanou byla dne datum prostřednictvím internetu podepsána smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěrový rámec 5 000 Kč a téhož dne byla na jí uvedený bankovní účet zaslána částka 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky do 19. 3. 2017. Žalovaná však své povinnosti ze smlouvy neplnila, když nevrátila poskytnuté finanční prostředky do uvedeného dne. Pohledávka byla po té smlouvou ze dne datum postoupena na právnická osoba a následně na žalobkyni smlouvou ze dne datum, což bylo žalované oznámeno dopisem odeslaným dne 7. 8. 2018, který byl dle podacího archu odeslán dne 8. 8. 2018. Předžalobní upomínkou ze dne 21. 11. 2019 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky.
4. Dle žalobkyně žalovaná neuhradila na svůj dluh ničeho.
5. Při právní kvalifikaci vycházel soud zejména z ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovanému poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný je povinen platit úroky, které byly sjednány v souladu s ust. § 1802 o. z. od doby poskytnutí peněžních prostředků.
6. Dle § 1970 obč. zák., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
7. Podle § 1879 obč. zák., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Soud má z předložené úvěrové smlouvy za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku . Na základě této smlouvy byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr čerpala a zavázala se jej splatit v dohodnuté době, a to i s úrokem z úvěru, nicméně tak neučinila.
12. Soud však má za to, že s ohledem na žalovanou, jako spotřebitele, je soud povinen zkoumat, zda byla řádně posouzena úvěruschopnost žalované. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé tohoto zákona vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu vztahující se k problematice posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ) dospívá k závěru, že na neplatnost smlouvy o úvěru je nutno nahlížet jako na neplatnost absolutní, neboť nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, dotýká se společnosti jako celku.
13. Je obecně známo, že banky i nebankovní poskytovatelé úvěrů, jejichž motivací je výnos z úroků jako ceny peněz při očekávání řádného splacení úvěru, obecně vyžadují k posouzení úvěruschopnosti doložení bonity klienta zejména právě doklady, jako je potvrzení o zaměstnání, výpisy z účtu žadatele, s tím, že pokud k uvedenému doložení nedojde, úvěr neposkytnou.
14. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Poskytování úvěrů bez doložení bonity je navíc aktuálním celospolečenským problémem vytvářejícím společensky nežádoucí situaci dluhových spirál, zpeněžování obydlí dlužníků„ nad jejich hlavami“, generování zisku z nákladů při vymáhání. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Právě prevence těchto negativ byla evidentním účelem zakotvení požadavku odborné péče do § 87 odst. 1 ZSÚ. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , i Nejvyšší správní soud. Lze proto uzavřít, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.) (srov. judikaturu 22 A 22/2013 – 19, Krajský soud v Ostravě, ze dne 29. 1. 2015).
15. Pokud poskytovatel úvěru povinnost ověřovat úvěruschopnost dlužníka dostatečně nesplní, obchází zákon, když dostatečně nedbá na práva slabší strany, spotřebitele a využívá jeho nevědomosti a důvěry, že poskytovatel jako odborník dostatečně posoudil jeho příjmy a zhodnotil, zda je schopen splácet a tím poskytovatel zneužil slabšího postavení dlužníka, a tedy ve smyslu § 87 odst. 1 z. č. 145/2010 Sb. , je smlouva absolutně neplatná. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči věřiteli, jak z hlediska vyjednávající a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
16. Jelikož žalobkyně přes výzvu soudu nedotvrdila ani nedoložila, že by úvěruschopnost žalované jakkoliv zkoumala, má soud za to, že tak neučinila a smlouva je tak neplatná. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o zápůjčce má žalobkyně právo v souladu s ust. § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 000 Kč představující rozdíl mezi poskytnutými financemi a uhrazenou částkou (5 000 Kč – 0 Kč). Soud vyhověl žalobkyni i co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, avšak až od 11. 8. 2018 do zaplacení z částky 5 000 Kč (soud vzal za prokázané, že oznámení o postoupení pohledávky spojené s výzvou k úhradě dluhu bylo žalované doručeno třetí den ode dne podání zásilky k přepravě a následující den se žalovaná ocitla v prodlení).
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 713 Kč, přičemž tato částka představuje 82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 91 % a úspěchu žalované v rozsahu 9 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 2 , § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.