Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
5 C 5/2021-33
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr Jitkou Múčkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 3 920,51 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 920,51 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 920,51 Kč od 3. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 920,51 Kč od 5. 4. 2018 do 2. 6. 2020, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 042 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně titul. jméno příjmení, anonymizováno do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 920,51 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 920,51 Kč od 3. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 920,51 Kč od 5. 4. 2018 do 2. 6. 2020, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 042 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], [anonymizováno] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 920,51 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne datum, kterou s žalovaným uzavřela prostřednictvím dálkové komunikace právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba Na základě dané smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 3 920,51 Kč, které se zavázal zaplatit společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky do 4. 4. 2018. Jelikož tak neučinil, zůstal dlužen jednak požadovanou jistinu a jednak úrok z prodlení v zákonné výši od 5. 4. 2018 do zaplacení. Následně došlo k postoupení pohledávky až na stávající žalobkyni.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
3. Soud na základě předložených důkazů zjistil, že mezi společností právnická osoba a žalovaným byla prostřednictvím internetu sjednána dne datum smlouva o spotřebitelském úvěru číslo, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, které byly zaslány na účet uvedený žalovaným dne 26. 2. 2018. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky do 28 dnů, tj. do 26. 3. 2018. Jak plyne z listiny„ Individuální podmínky smlouvy o půjčce“ tato smlouva byla prodloužena s tím, že žalovaný byl nově povinen uhradit částku 3 920,51 Kč do 7 dnů, tj. do 4. 4. 2018. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy neplnil, když do uvedeného dne nevrátil poskytnuté finanční prostředky. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne datum postoupena na společnost právnická osoba, s., která jí následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila na stávající žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 30. 5. 2019. Předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020, odeslanou dne 21. 5. 2020, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 7 dnů od doručení této výzvy.
4. Při právní kvalifikaci vycházel soud zejména z ust. § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , podle kterého, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
9. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že mezi právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaným byla podepsána prostřednictvím prostředků dálkové komunikace smlouva o zápůjčce v písemné formě, na základě které žalovaný obdržel částku ve výši 4 000 Kč, kterou se zavázal uhradit do 28 dnů. Následně došlo k prodloužení smluvního vztahu a žalovaný tak měl nově uhradit částku 3 920,51 Kč do 4. 4. 2018.
10. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná.
11. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019,
sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018,
sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019,
sp. zn. 27 Co 221/2009 ). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Jak plyne z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18,
OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. , čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl. 23 . Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
12. Z citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že před poskytnutím úvěru je povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a pokud tak neučiní, smlouva je absolutně neplatná. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Pro zachování smyslu a účelu citované úpravy bylo třeba, aby právní předchůdkyně žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
13. Byť žalobkyně k výzvě soudu sdělila, že nedisponuje žádnými informacemi o tom, jaký způsobem její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a nemá k tomu ani žádné příslušné podklady, k žalobě předložila listin u Souhlas se zpracováním a nakládáním s osobními údaji klienta, v níž je uvedeno, že žalovaný je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 14 615 Kč a jeho měsíční závazky (úvěry, leasing, hypotéka, nájem, potraviny) představuje částka 9 500 Kč. I pokud by soud vycházel, že uvedené částky představují jediné příjmy a výdaje žalovaného, nelze opomenout, že žalovaná nepředložila (a jak sama uvedla, ani takovými dokumenty nedisponuje) jedinou listin u, ze které by bylo možné pravdivost těchto údajů posoudit a ověřit si, že údaje zejména o výdajové složce jsou správné a celistvé a že tak právní předchůdkyně žalobkyně si mohla učinit relevantní úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Takový přístup nemůže požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení.
14. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou a žalovaný je tak povinen vrátit poskytnutou a žalobkyní požadovanou jistinu zápůjčky v požadované výši 3 920,51 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
15. S ohledem na prodlení žalovaného soud vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 5. 4. 2018, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 3. 6. 2020. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Žalobkyně prokázala zaslání předžalobní upomínky žalovanému dne 21. 5. 2020, přičemž v této výzvě mu byla poskytnuta lhůta k plnění v délce 7 dnů od doručení této upomínky. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 26. 5. 2020, pročež první den prodlení nastal dne 3. 6. 2020. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení z částky z částky 3 920,51 Kč od 5. 4. 2018 do 2. 6. 2020 a které žalobkyně požadovala ve výši 8,5 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jejich zákonná výše ke dni vzniku prodlení žalovaného.
16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala k datu podání žaloby (včetně úroků z prodlení) zaplacení částky 4 928,46 Kč Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 4 170,3 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 85 % a z 15 % byla neúspěšná. Náklady řízení v daném věci sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, jednoduchá výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 200 Kč a dále mu za ně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 1 489 Kč. Žalobkyně má ovšem právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu, a proto jí přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 70 % celkových nákladů, tedy 1 042 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.