Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 16/2021-26

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem titul Radkem Solařem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

; zastoupená advokátem titul titul. jméno příjmení jméno.

sídlem adresa

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození

sídlem adresa žalovaného

o zaplacení 9 050 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 900 Kč v deseti pravidelných měsíčních splátkách po 190 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 7 150 Kč, úroku ve výši 11,03 % ročně jdoucího z částky 5 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 771,20 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % jdoucího z částky 3 180 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 1 900 Kč od 21. 5. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 900 Kč v deseti pravidelných měsíčních splátkách po 190 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 7 150 Kč, úroku ve výši 11,03 % ročně jdoucího z částky 5 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 771,20 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % jdoucího z částky 3 180 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 1 900 Kč od 21. 5. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 9 050 Kč spolu s úrokem ve výši 11,03 % ročně jdoucím z částky 5 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 771,20 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9 % jdoucím z částky 5 080 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne datum se společností právnická osoba, se sídlem adresa, IČO, jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit ve 13 měsíčních splátkách po 650 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 3 650 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení úvěru, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, úplatu za poskytnutí úvěru a poplatky. Žalovaný však dohodnuté splátky neplatil řádně, když uhradil pouze částku 3 100 Kč, v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 30. 11. 2018 zesplatnila. Žalobkyně se proto domáhá žalobou zaplacení částky 9 050 Kč, která je tvořena neuhrazenou jistinou v částce 5 000 Kč, úrokem za dobu poskytnutí úvěru v částce 80 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru v částce 234 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 236 Kč, smluvní pokutou v částce 3 500 Kč a vyčísleným zákonným úrokem za období do 20. 5. 2020 v částce 771,20 Kč, přičemž tato pohledávka byla ke dni datum v důsledku převodu části závodu společnosti právnická osoba převedena na společnost právnická osoba, IČO, se sídlem adresa. Žalovaný, ač byl žalobkyní před podání žaloby ještě vyzván k úhradě předmětné pohledávky, žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o úvěru číslo – číslo ze dne datum a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní ze dne datum a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty za postupované pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 18. 12. 2020 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem ze dne 18. 12. 2020 soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 13 splátkách po 650 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutou zápůjčku uhradil pouze částku 3 100 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. , (dále jen „ “). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěryschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěryschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěryschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěryschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěryschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že od datum je zaměstnaný u společnosti právnická osoba IČO a výše jeho měsíční příjmu činí 5 550 Kč a dále disponuje příjmem manželky ve výši 7 600 Kč a celkový měsíční příjem domácnosti činí 12 955 Kč. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že výše jeho měsíční výdajů činí 3 000 Kč a výše celkových měsíčních výdajů domácnostní 6 000 Kč a že jeho použitelný měsíční příjem tedy činí 2 555 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl, že bydlí u rodičů. Žalobkyně má proto za to, že úvěryschopnost žalovaného byla posouzena a vyhodnocena správně.

11. S výše uvedeným názorem žalobkyně se soud v žádném případě neztotožňuje, ba právě naopak. Není smyslem zákona o spotřebitelském úvěru, respektive zákon o spotřebitelském úvěru nepožaduje od poskytovatele úvěru, aby provedl pouze formální úkony směřující ke zjištění příjmů a výdajů žadatele o spotřebitelský úvěr, ale předně po něm vyžaduje, aby po těchto zjištěních sám provedl racionální úsudek o tom, zdali je možno reálně očekávat vrácení spotřebitelského úvěru. Již na základě toho, co uvedla o poměrech žalovaného sama žalobkyně, musí být při veškerém rozumné uvažování zřejmé, že takové očekávání právní předchůdkyně žalobkyně při sebelepší vůli mít nemohla. Žalovaný deklaroval příjem ve výši 5 555 Kč s tím, že dále disponuje příjmem manželky ve výši 7 600 Kč (soudu není jasné, proč je příjem manželky žalovaného zahrnut do příjmu žalovaného, když povinnost splácet úvěr má pouze žalovaný, nikoli další osoby tvořící společnou domácnost – to se muže projevit nejvýše v rozložení nutných výdajů na chod domácnosti na více osob), celý příjem domácnosti činí 12 555 Kč (sic!). Dle předložené dohody o pracovní činnosti je přitom žalovaný agenturním zaměstnancem, který ani nepracuje na plný pracovní úvazek. Žalovaný v žádosti uvedl, že bydlí u rodičů, jeho manželka pobírá sociální dávku, zřejmě rodičovský příspěvek (!!!) ve výši 7 600 Kč. Žalovaným deklarované měsíční výdaje na jeho osobu 3 000 Kč a průměrné měsíční výdaje domácnosti 6 000 Kč soud považuje za neúměrně nízké, nereálné, neodpovídající skutečným nákladům, které je v dnešní době nutné vynakládat na zajištění základních potřeb. Je nutné si uvědomit, že žalovaných měl úvěr splácet po dobu 13 měsíců a po tu dobu že nutně musel hradit výdaje na bydlení, na pokrytí spotřeby energií, na ošacení, na jídlo, atd. Přitom jím uváděné údaje dále indikují, že zřejmě v té době měl i vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, čímž jeho náklady musely také rapidně stoupat. Soud proto uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posouzení úvěryschopnosti žalovaného, tak jak ho má na mysli zákon o spotřebitelském úvěru, ve skutečnosti vůbec neprovedla, pouze formálně a šablonovitě zjistila základní údaje o žalovaném, aniž by měla ambici učinit sebemenší úvahu o tom, zdali je či není v možnostech žalovaného poskytnutý úvěr skutečně vrátit, ač žalovaným uváděné údaje jednoznačně vyvolávaly minimálně potřebu jeho poměry zjistit mnohem podrobněji.

12. Za té situace proto právní předchůdkyně žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěryschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěryschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

13. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 5 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaný z titulu neplatně uzavřené smlouvy žalobkyni či její právní předchůdkyni již vrátil (3 100 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti právnická osoba, resp. právnická osoba na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení , tedy že je v řízení aktivně legitimována.

14. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ust. ).

Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.