Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 17/2021-37

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem titul Radkem Solařem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

; zastoupená advokátem titul titul. jméno příjmení jméno.

sídlem adresa, obec a číslo

proti

žalované: ; celé jméno žalované, datum narození

bytem adresa žalované

o zaplacení 10 207,40 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 200 Kč v deseti pravidelných měsíčních splátkách po 220 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 8 007,40 Kč, úroku ve výši 10,25 % ročně jdoucího z částky 5 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 411,76 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % jdoucího z částky 3 300 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 2 200 Kč od 21. 5. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 200 Kč v deseti pravidelných měsíčních splátkách po 220 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 8 007,40 Kč, úroku ve výši 10,25 % ročně jdoucího z částky 5 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 411,76 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % jdoucího z částky 3 300 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 2 200 Kč od 21. 5. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 10 207,40 Kč spolu s úrokem ve výši 10,25 % ročně jdoucím z částky 5 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 411,76 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % jdoucím z částky 5 500 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne datum se společností právnická osoba, se sídlem adresa, IČO, jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit ve 13 měsíčních splátkách po 650 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 4 300 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení úvěru, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, úplatu za poskytnutí úvěru a poplatky. Žalovaná však dohodnuté splátky neplatila řádně, když uhradila pouze částku 2 800 Kč, v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 31. 10. 2019 zesplatnila. Žalobkyně se proto domáhá žalobou zaplacení částky 10 207,40 Kč, která je tvořena neuhrazenou jistinou v částce 5 000 Kč, úrokem za dobu poskytnutí úvěru v částce 500 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru v částce 600 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 400 Kč, smluvní pokutou v částce 3 707,40 Kč a vyčísleným zákonným úrokem za období do 20. 5. 2020 v částce 411,76 Kč, přičemž tato pohledávka byla ke dni 28. 9. 2018 v důsledku převodu části závodu společnosti právnická osoba převedena na společnost právnická osoba, IČO, se sídlem adresa. Žalovaná, ač byla žalobkyní před podání žaloby ještě vyzvána k úhradě předmětné pohledávky, žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradila.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní ze dne datum a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty za postupované pohledávky, dopisu společnosti právnická osoba ze dne 24. 7. 2020 – oznámení o postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 18. 12. 2020 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem ze dne 18. 12. 2020 soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované úvěr ve výši 5 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 13 splátkách po 650 Kč. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela a na poskytnutou zápůjčku uhradila pouze částku 2 800 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. , (dále jen „ “). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěryschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěryschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěryschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěryschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěryschopnosti žalované uvedla, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je od datum zaměstnána u právnická osoba, anonymizována dvě slova, se sídlem adresa, IČO, na pozici anonymizováno – anonymizováno, když žalovaná v den vyhotovení žádosti přesně nespecifikovala své příjmy z tohoto zaměstnání. Původní věřitelka tedy z opatrnosti počítala s příjmem, který žalovaná měla před nástupem do zaměstnání, a to měsíční příjem v celkové výši 9 869 Kč. Žalovaná dále u žádosti uvedla, že její celkové měsíční výdaje činí 8 000 Kč a původní věřitelka spočítala, že její měsíční rezerva na neočekávané výdaje činí 1 000 Kč a tedy měsíční volné finanční zdroje žalované činí 869 Kč. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že bydlí u rodičů. Žalobkyně má proto za to, že úvěryschopnost žalované byla zjištěna správně.

11. S výše uvedeným názorem žalobkyně se soud v žádném případě neztotožňuje, ba právě naopak. Není smyslem zákona o spotřebitelském úvěru, respektive zákon o spotřebitelském úvěru nepožaduje od poskytovatele úvěru, aby provedl pouze formální úkony směřující ke zjištění příjmů a výdajů žadatele o spotřebitelský úvěr, ale předně po něm vyžaduje, aby po těchto zjištěních sám provedl racionální úsudek o tom, zdali je možno reálně očekávat vrácení spotřebitelského úvěru - to je hlavním smyslem zákona o spotřebitelském úvěru. Již na základě toho, co uvedla o poměrech žalované sama žalobkyně, musí být při veškerém rozumném uvažování zřejmé, že takové očekávání právní předchůdkyně žalobkyně při sebelepší vůli mít nemohla. Jednak totiž vůbec nezjistila, respektive nezjistila příjmy žalované v době poskytování úvěru a vycházela z příjmu předchozích, tedy ze stavu, který už zde ale v době sjednání úvěru nebyl (je tedy nutno si položit otázku, jaký má smysl zjišťování neaktuálních údajů, přičemž současně odpovědí je, že vůbec žádný). Nadto si také z listin, které předložila žalobkyně, to je ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru a z listin, které k této žádosti doložila poskytovatelce úvěru sama žalovaná, tj. z rozhodnutí anonymizována tři slova ze dne datum a z fotokopie připojené poštovní poukázky, nelze nepovšimnout, že i tyto y samy o sobě ve skutečnosti svědčí o tom, že úvěr žalované vůbec poskytnut být neměl, neboť neměla dostatečný příjem na to, aby tento úvěr mohla splácet, respektive neměla dostatečný příjem ani na to, aby při svých deklarovaných výdajích vůbec mohla vytvářet jakoukoliv finanční rezervu, resp. dokonce její hospodaření podle všech poskytnutých údajů muselo být nutně ztrátové. Z rozhodnutí anonymizována tři slova se totiž podává, že žalované byla ode dne datum přiznána podpora v nezaměstnanosti ve výši 4 369 Kč měsíčně po dobu prvních dvou měsíců, ve výši 3 361 Kč měsíčně po dobu dalších dvou měsíců a ve výši 3 025 Kč měsíčně po zbývající podpůrčí dobu. Je tedy jasné, že žalovaná ke dni datum, tedy ke dni uzavření smlouvy o úvěru s právní předchůdkyní žalobkyně, již nepobírala podporu ve výši 4 369 Kč, jak deklarovala v žádosti o úvěr. Jiný příjem, a to ze závislé činnosti, kdy měla nastoupit do nového zaměstnání, přitom právní předchůdkyni žalobkyně neprokázala. Žalovaná za svůj pravidelný měsíční příjem dále vydávala výživné v částce 5 500 Kč měsíčně. Soud je ovšem nucen při veškeré své znalosti rodinného práva nucen konstatovat, že žalovaná tak za svůj příjem vydávala něco, co jí ve skutečnosti vůbec nepatří, neboť s ohledem na její věk se pravděpodobně jednalo o výživné na její 2 nezletilé děti (žalovaná v žádosti dále uvedla, že počet výdělečně činných osob v domácnosti činí 1 a počet vyživovaných osob v domácnosti do věku 15 let činí 2). Je jasné, že ač je žalovaná jako matka nezletilých dětí místem platebním, není ve skutečnosti adresátem tohoto plnění, tedy toto plnění jí nepatří, nedisponuje s ním o své vůli, je skutečně pouze místem platebním. Jedná se tedy o peníze určené čistě pro potřeby jejích nezletilých dětí a žalovaná nebyla oprávněna jimi disponovat pro svou potřebu, ale pouze pro zajištění potřeb svých nezletilých dětí. Soud je proto nucen konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně příjmové a výdajové poměry žalované zjistila naprosto nedostatečně (například co se týče výživného, jestliže s ním právní předchůdkyně žalobkyně chtěla kalkulovat, pak měla přesně zjistit, o jaké výživné se mělo jednat a komu je určeno) a naprosto nesprávně je také vyhodnotila, respektive co se týče hodnocení situace žalované, úvaha zde nebyla provedena vůbec žádná. Soud proto uzavírá, že hodnocení úvěryschopnosti tak jak jej provedla právní předchůdkyně žalobkyně, je pouze mechanickým sběrem podkladů, na které bohužel už ale nenavazuje to stěžejní, co zákon o spotřebitelském úvěru vlastně požaduje, a to je samotné posouzení úvěryschopnosti žadatele o úvěr. Právní předchůdkyně tak provádí činnost naprosto zbytečnou, pokud neprovádí úplně to, co je po ní vyžadováno.

12. Za té situace proto právní předchůdkyně žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěryschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěryschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

13. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovanou jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 5 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaná z titulu neplatně uzavřené smlouvy žalobkyni či její právní předchůdkyni již vrátila (2 800 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalované, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalované, která zůstala po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem vše na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalované přiměřená není, neboť o jejích poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti právnická osoba, resp. právnická osoba na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení , tedy že je v řízení aktivně legitimována.

14. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení s přihlédnutím k tomu, že žalované, která v řízení zaznamenala úspěch zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by jí tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.

Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.