Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
109 C 30/2020-42
Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní titul Miroslavou Kramnou ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátkou titul. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 57 204 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se zastavuje v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 27,47 % ročně z částky 33 843,39 Kč od 23. 6. 2018 do zaplacení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 870 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 15 870 Kč od 23. 6. 2018 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 25 331 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 25 331 Kč ve výši 8,5 % p.a. od 23. 6. 2018 do zaplacení, dále ohledně pohledávky výši 16 003 Kč a úroku ve výši 35 % p.a. z částky 33 843,39 Kč od 23. 6. 2018 do zaplacení, max. však do doby, kdy úrok dosáhne částky 77 170 Kč, se žaloba zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení se zastavuje v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 27,47 % ročně z částky 33 843,39 Kč od 23. 6. 2018 do zaplacení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 870 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 15 870 Kč od 23. 6. 2018 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 25 331 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 25 331 Kč ve výši 8,5 % p.a. od 23. 6. 2018 do zaplacení, dále ohledně pohledávky výši 16 003 Kč a úroku ve výši 35 % p.a. z částky 33 843,39 Kč od 23. 6. 2018 do zaplacení, max. však do doby, kdy úrok dosáhne částky 77 170 Kč, se žaloba zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou soudu dne 5. 8. 2020 domáhala se žalobkyně proti žalovanému zaplacení 57 204 Kč s příslušenstvím specifikovaným v návrhu petitu rozsudku s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru číslo když žalovaný tuto smlouvu podepsal datum a na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši„ efektivní úrokové sazby“ 83,85 % ročně splácet v 60 měsíčních splátkách po 1 913 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem dubnem 2017 dle splátkového kalendáře, který je přílohou oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, prohlášení dlužníka atd. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že žalovaný měl celkový průměrný měsíční příjem ve výši 23 167 Kč představující mzdu z pracovního poměru u anonymizována čtyři slova za leden až březen 2017, žalovaný předložil dva částečné výpisy z účtu, jeho náklady na živobytí činily 9 573 Kč. Žalobkyně dovodila, že z výše uvedeného byly zjištěny u žadatele o úvěr jeho volné zdroje ke splácení ve výši 12 934 Kč, že úvěrovou historii žadatele ověřila v databázích SOLUS a NRKI (skóre 382 – úvěr je výrazněji limitován výší úvěru a bývá i zamítán), že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, nebyla u něj v době žádosti prováděna exekuční srážka ze mzdy. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru zaplatil žalobkyni 10 x 1 913 Kč, celkem 19 130 Kč. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut u splátky 9, 13 a 14, a to 3 x 499 Kč, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů a na zaplacení nákladů v souvislosti s prodlením u splátky 9, 13 a 14, a to 34 x 200 Kč v prodlení o délce 15 dnů. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení u splátky č. 13 splatné dne 17. 4. 2018. K datu 21. 6. 2018 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 39 104,51 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Také bylo sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě ode dne 23. 6. 2018 až do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně požadovala smluvní pokutu pouze v sazbě 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2 smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží v případě prodlení s hrazením jistiny poskytnutého úvěru až do data skutečného vrácení této jistiny žalobkyni. Žalobkyně požadovala i sjednané úroky za poskytnutí úvěru za dobu po zesplatnění úvěru, když tyto úroky i nadále přirůstají pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru. Žalobkyně uvedla, že na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný ke dni podání žaloby dluží následující částky: a) částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 39 104,51 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 33 843,39 Kč
a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 5 261,12 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy 1 497 Kč, c) náklady v souvislosti s prodlením žalovaného 600 Kč, d) smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 23. 6. 2018 do zaplacení, žalobkyně touto žalobou požaduje smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tj. ke dni 3. 8.. 2020, tedy smluvní pokutu ve výši 16 003 Kč, e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 33 843,39 Kč ode dne 23. 6. 2018 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalobou požaduje úrok v nominální roční úrokové sazbě 62,47 %. Žalovaný nereagoval na zaslání předžalobní výzvy.
2. Žalovanému byla doručena žaloba včetně předvolání k jednání soudu postupem dle § 49
3. Soud ve věci nařídil jednání na den 13. 1. 2021, k němuž se žalovaný nedostavil, ale předem svou neúčast omluvil ze zdravotních důvodů a doložil doklad o pracovní neschopnosti. Souhlasil s jednáním v jeho nepřítomnosti. Soud postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a ve věci proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z listin předložených žalobkyní a provedeného dokazování. Zástupce žalobkyně na žalobě setrval po zohlednění částečného zpětvzetí ohledně části požadovaného úroku ve výši 27,47 % ročně z částky 33 843,39 Kč od 23. 6. 2018 do zaplacení, učiněného žalobkyní podáním ze dne 8. 12. 2020. V rozsahu částečného zpětvzetí soud řízení dle § 96 odst. 1 , 2 o.s.ř. zastavil.
4. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru číslo oznámením žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dodejkou k oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru, formulářem hodnocení klienta, ověřením v registru SOLUS, ověřením v registru NRKI, doklady vztahujícími se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného (dva částečné výpisy z bankovního účtu žalovaného), předžalobní výzvou ze dne 15. 7. 2020 včetně podacího archu z 16. 7. 2020, vyjádřením znalce ze dne 25. 10. 2018, ze kterých vzal soud za prokázány skutečnosti podrobně tvrzené žalobkyní v žalobě, viz první odstavec odůvodnění rozsudku shora, na které soud pro stručnost odkazuje a dále sdělením ČS, a.s. a KB a.s.
5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Žalovaný podepsal dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (o. z.), žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z., přičemž na závazkový vztah mezi účastníky řízení dopadají i ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, platného a účinného do 31. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), který ve veřejném zájmu určil poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona
o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Žalobkyně byla jako věřitel dle § 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, povinna ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1, poslední věta, zákona o spotřebitelském úvěru). Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39).
6. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13).
7. Po provedeném dokazování bylo prokázáno, že ačkoli žalovaný ve smlouvě souhlasil s ověřením sdělených údajů, žalobkyně tyto údaje relevantně nevyhodnotila. Z tvrzení žalobkyně a z listinných důkazů, které soudu předložila, sice vyplývá, že se před podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru zabývala prověřením údajů uváděných žalovaným, avšak nedostatečně, když kromě dvou částečných výpisů z bankovního účtu neměla k dispozici žádné další doklady. Provedené důkazy spolu s tvrzeními žalobkyně pak prokazují, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru nedostála své povinnosti odborné péče dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházela z tvrzení žalovaného, svého zjištěného tzv. scoringu klienta, ale úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila přiléhavě za situace, kdy nebyly náležitě zjištěny poměry žalovaného, který pouze v lednové výplatě měl vyšší příjem, který zkreslil průměrnou výši příjmu, v únoru a březnu 2017 dosáhl příjem žalovaného částky 21 180 Kč a 16 369 Kč, pracovní poměr měl žalovaný uzavřený na dobu určitou, avšak do kterého data, opět z ničeho nevyplývá. Podle hodnocení klienta sice žalovaný nežije s manželkou či partnerkou ve společné domácnosti, ale je uvedeno jedno dítě s výší výdajů 2 000 Kč, aniž je zřejmé, zda se jedná o částku uvedenou dle zásad životního minima či skutečnou výši výživného, které je žalovaný povinen platit, žádný doklad toto blíže nespecifikuje, ani samotný formulář. Žalovaný má bydlet ve vlastním bydlení, o jaké jde, rovněž není známo, doklad o výši inkasa chybí a částka ve výši 1 400 Kč měsíčně se v dnešní době jeví jako příliš nízká, aby pokryla měsíční výdaje na bydlení. Žalovaný měl v době uzavření současné smlouvy o úvěru již další povinnost vůči žalobkyni z jiné smlouvy ve výši 2 763 Kč měsíčně. Soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru, že je od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Soud uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy,
je-li požadován po žalovaném úrok v efektivní úrokové sazbě 83,85 % ročně přepočtený do nominální sazby 62,47 % ročně. Výše požadovaného úroku je nevyvážená v neprospěch žalovaného jako spotřebitele a je nerozhodné, že takovouto smlouvu o úvěru podepsal. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR mají obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 . Lze uzavřít, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ust. § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ust. § 588 o. z., absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Rozporné s dobrými mravy je i samotné ujednání o výši úroků, které způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše efektivního úroku 83,85 % ročně přepočtená na nominální výši 62,47 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání požadovaného úroku. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 . Z rozhodovací činnosti soudu ii sdělení dvou významných bankovních ústavů je zřejmá výše úroků bankovních ústavů ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěru s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, že výše hranice úrokových sazeb se pohybovala v rozmezí 9,45 % - 13,4 % ročně. Ačkoliv je zřejmé, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, a proto je nutné v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy sazby poměřit, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit násobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní. Pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroku, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (62,47 % ročně, po částečném zpětvzetí ve výši 35% ročně). Skutečnost, že žalobkyně podanou žalobou nepožaduje po žalovaném úrok uvedený ve smlouvě o úvěru, ale pouze ve výši 62,47 % ročně, příp. 35 % ročně, nemá žádný vliv na posouzení neplatnosti o ujednání o úrokové sazbě. Soud však nevycházel při rozhodování pouze z výše nemravné úrokové sazby, ale jak již výše uvedeno, i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatila.
8. Vzhledem k výše uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z., jelikož žalovaný získal od žalobkyně finanční prostředky ve výši 35 000 Kč bez právního důvodu. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný ke dni podání žaloby již žalobkyni zaplatil finanční prostředky ve výši 19 130 Kč. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že žalobkyni úvěr uhradil,soud vyšel ze samotných tvrzení žalobkyně ohledně částky, kterou žalovaný již uhradil. Soud tak přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi poskytnutou výší úvěru, tj. 35 000 Kč a žalovaným uhrazenou částkou 19 130 Kč tj. částky 15 870 Kč, ale nikoli již dalších v žalobě uplatněných částek ohledně nové jistiny úvěru, smluvních pokut ani úroku za poskytnutí úvěru, neboť jakékoliv nároky žalobkyně na další plnění by již měly povahu lichvy. Soud proto žalobu, vyjma částky 15 870 Kč a přináležejícího úroku z prodlení, zamítnul jako nedůvodnou, totiž nárok žalobkyně na zaplacení dalších finančních prostředků nad rámec již žalovaným zaplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení neuznal.
9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého by povinnost k náhradě nákladů řízení stíhala z větší části neúspěšnou žalobkyni, ale žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly, resp. žádné nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Opavě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.