Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 C 22/2021-36

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně

sídlem adresa žalobkyně

zastoupená advokátem titul. jméno příjmení

sídlem adresa

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

bytem adresa

o zaplacení 35 884 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 35.884,00 Kč spolu s úrokem v částce 11.363,40 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29.790,94 Kč za dobu od 26.10.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29.790,94 Kč za dobu od 1.10.2019 do 25.10.2019.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 10.208,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně titul. jméno příjmení.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 35.884,00 Kč spolu s úrokem v částce 11.363,40 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29.790,94 Kč za dobu od 26.10.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29.790,94 Kč za dobu od 1.10.2019 do 25.10.2019.</b> <b>III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 10.208,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení].</b>

1. Žalobou z 20.2.2020 domáhala se žalobkyně úhrady částky 29.790,94 Kč jako jistiny úvěru, 499,00 Kč a 4.244,06 Kč jako smluvních pokut, 1.350,00 Kč jako poplatků za upomínky a 11.363,40 Kč jako úroku z úvěru, vše s odůvodněním, že žalovanému na základě smlouvy z 25.4.2019 poskytla úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč, přičemž žalovaný uhradil pouze první ze sjednaných splátek, úvěr byl proto zesplatněn a žalobkyně nárokuje úhradu jeho zůstatku. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle zákona (dále ) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání.

2. Z formuláře, úvěrové smlouvy a splátkového kalendáře vzal soud za prokázáno, že dne 25.4.2019 uzavřeli žalobkyně jako věřitel a žalovaný jako dlužník smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho účet úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč. Úvěr byl úročen sazbou 111,33 % ročně, a žalovaný se zavázal splatit jej ve 30 splátkách po 2.992,00 Kč měsíčně splatných vždy k 25. dni v měsíci, počínaje měsícem květen 2019. Splátky byly rozepsány ve splátkovém kalendáři, přičemž každá splátka zahrnovala proměnlivou výši úroku z úvěru a jistiny, na které byla započítávána. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 499,00 Kč za každou splátku, s jejíž úhradou je v prodlení, poplatek za každou upomínku ve výši 450,00 Kč, a v případě zesplatnění úvěru pak při prodlení s úhradou v dodatečně poskytnuté lhůtě sluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky. Součástí smlouvy byly dále smluvní podmínky, dle kterých (článek VI) žalobkyně v případě prodlení žalovaného byla povinna vyzvat jej k úhradě dluhu a poskytnout mu dodatečnou lhůtu k úhradě alespoň v délce 30 dní. Teprve v případě marného uplynutí této lhůty byla oprávněna úvěr zesplatnit a požadovat jeho úhradu v termínu splatnosti nejbližší pravidelné měsíční splátky.

3. Z potvrzení o platbě, přehledu plateb a upomínek vzal soud za prokázáno, že žalobkyně poukázala žalovanému na účet, uvedený ve smlouvě, dne 30.4.2019 částku 30.000,00 Kč. Žalovaný uhradil pouze jednu platbu ve výši 3.491,00 Kč (viz přehled plateb), která byla započtena do 499,00 Kč na smluvní pokutu, 2.782,94 Kč na úrok z úvěru a 209,06 Kč na jistinu úvěru, přičemž poslední dvě částky odpovídaly rozložení splátek dle splátkového kalendáře. Přípisem z 30.6.2019 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky a současně mu oznámila, že dnem 30.6.2019 počíná běžet 30 denní lhůta, v níž muže uhradit dluh bez dalších sankcí a po uplynutí této lhůty se může stát celý úvěr splatným. Další výzvy k úhradě dlužných splátek adresovala žalobkyně žalovanému přípisem z 15.7.2019, 27.7.2019 a 26.8.2019. Následně pak přípisem z 4.10.2019 oznámila žalovanému, že úvěr byl zesplatněn k 30.9.2019 a nárokovala jeho zůstatek k úhradě nejpozději do 30 dnů. Další výzvou k úhradě pak byla prostá předžalobní výzva.

4. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně předložila doklady o výši mzdy žalovaného, z nichž vyplývá, že za březen 2019 měl žalovaný příjem 21.400,00 Kč, za únor 21.425,00 Kč, dotazování na jeho osobu v centrální evidenci exekucí mělo negativní odpověď, přičemž žalovaný dále doložil výpis ze svého účtu za dobu od 28.2.2019 do 19.3.2019, z něhož vyplývalo poukazování mzdy na jeho účet a výdaje, hrazené z účtu.

5. Pokud žalobkyně při předkládání listin, dokládajících posuzování úvěruschopnosti žalovaného poukazovala na to, že z dikce zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že se zde počítá pouze s neplatností relativní, zkoumanou pouze na námitku spotřebitele, s tímto názorem se soud naprosto neztotožňuje. Je nutno poukázat na skutečnost, že shodná povinnost prověřovat úvěryschopnost dlužníka, jaká je uložena ust. zákona , byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v  a by (zejména vzhledem k druhé větě ) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

6. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. , zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. ). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

7. , o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

8. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

9. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k  je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. . V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky ( ).

10. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení , stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

11. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. ). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v d.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“

13. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

14. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně s ohledem na prokázané majetkové poměry žalovaného náležitě a správně posoudila úvěruschopnost žalovaného jako odpovídající jeho závazkům z úvěrové smlouvy, a že tak žalobkyně splnila svou povinnost, vyplývající z § 86 ZSÚ. Doložení těchto skutečností je však povinností žalobkyně bez ohledu na to, zda žalovaný případnou neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy namítá či nikoliv, neboť soud splnění této povinnost věřitele prověřuje z úřední povinnosti.

15. Soud dospěl k závěru, že žaloba je v převážné části důvodná. Účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu dle an. zákona (o.z.), zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně splnila povinnost ze smlouvy vyplývající, když žalovanému na účet, který zvedl ve smlouvě, poukázala úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč. Žalovaný ze sjednaných splátek uhradil pouze jednu splátku a s ní související smluvní pokutu 499,00 Kč za prodlení s úhradou této splátky. Další splátky již neuhradil, a žalobkyně mu dle čl. VI adresovala výzvu k úhradě spolu s poskytnutím 30 denní lhůty k úhradě. Úvěr byl zesplatněn k 30.9.2019, a to přípisem z 4.10.2019, přičemž dle čl. VI měla žalobkyně v případě zesplatnění úvěru možnost nárokovat úhradu zesplatněného úvěru v termínu splatnosti nejbližší pravidelné měsíční splátky, v daném případě tedy k 25.10.2019. K uvedenému datu 25.10.2019 tak byl žalovaný povinen zesplatněný úvěr uhradit a ode dne následujícího, tj. 26.10.2019, je s úhradou takto zesplatněného úvěru v prodlení – do té doby byl v prodlení pouze s úhradou jednotlivých splátek (tj. byl v prodlení s úhradou částky 2.992,00 Kč od 26.5 do 28.5.2019, částky 2.992,00 Kč od 26.6.2019 do 25.7.2019, částky 5.984,00 Kč od 26.7 do 25.8.2019, částky 8.976,00 Kč od 26.8.2019 do 25.9.2019, částky 11.968,00 Kč od 26.9.2019 do 25.10.2019).

16. Ve lhůtě do 25.10.2019 žalovaný neuhradil zesplatněný úvěr, a ode dne následujícího, tj. 26.10.209, je tak v prodlení. Výše dlužné jistiny vyplývá z uzavřené smlouvy a splátkového kalendáře, stejně jako výše úroku z úvěru, který měla žalobkyně nárok požadovat ze všech splátek splatných do 25.10.2019 včetně této poslední splátky, přičemž nárokuje částku nižší pouze do 30.9.2019. Výše smluvní pokuta 499,00 Kč za prodlení s úhradou první splátky odpovídá smluvnímu ujednání účastníků, stejně jako smluvní pokuta 0,1 % denně, kterou žalobkyně nárokuje za dobu kratší (do sepisu žaloby), a která nepřekračuje zákonný limit dle zákona Výše poplatků za upomínky pak odpovídá smlouvě, přičemž jednotlivé upomínky jsou žalobkyní doloženy. Výše úroku z prodlení pak koresponduje s  o.z. a vládním nařízením , kterým se určuje výše úroků z prodlení, přičemž s ohledem na výše uvedenou splatnost zesplatněného úvěru, danou termínem nejblíže splatné splátky (25.10.2019) soud úrok z prodlení přiznal až za dobu od 26.10.2019, ve zbytku (tj. úrok z prodlení od 1.10 do 25.10.2019) žalobu zamítnul. Ke kapitalizovanému úroku z úvěru pak soud podotýká, že tento žalobkyni přiznal v plné výši i přesto, že je možné polemizovat s jeho výší (111,33 % p.a.) z hlediska souladu s dobrými mravy a tedy i platného ujednání o výši úroku, a to i s ohledem na stávající judikaturu, nicméně soud vzal v úvahu, že úrok z úvěru žalobkyně nárokuje pouze za dobu do 30.9.2019, přičemž by dále mohla tento úrok požadovat, byť ve výši limitované ust. ZSÚ, až do zaplacení pohledávky.

17. Soud proto žalobě ve výše uvedeném rozsahu vyhověl a dle (neúspěch žalobkyně se týkal pouze nepatrné části nárokovaného úroku z prodlení) zavázal žalovaného jako procesně neúspěšného účastníka k úhradě nákladů řízení v plné výši. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1.436,00 Kč a z nákladů právního zastoupení dle vyhl. o odměnách advokátů za dva úkony (převzetí zastoupení a sepis žaloby) po 2.540,00 Kč (při tarifním základu 35.884,00 Kč), jeden úkon (jednoduchá výzva k plnění) po 1.270,00 Kč, včetně tří režijních paušálů po 300,00 Kč a 21 % DPH celkem 10.208,50 Kč. Odměna nebyla přiznána za podání z 12.2.2021 a 23.2.2021, kterými žalobkyně (viz výše uvedené závěry ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného a dokládání tohoto postupu) pouze doplňovala v žalobě absentující skutečnosti.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, prostřednictvím Městského soudu v Brně ke Krajskému soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.