Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
42 C 63/2021-24
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 17 500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 620 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 620 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 880 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 479,32 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 943,67 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do 18. 9. 2020 a z částky 3 380 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení a ve výši 0,25 % z částky 3 380 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 620 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 620 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 880 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 479,32 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 943,67 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do 18. 9. 2020 a z částky 3 380 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení a ve výši 0,25 % z částky 3 380 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 17 500 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o půjčce číslo uzavřené dne 25. 11. 2016 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 20 880 Kč, z toho 12 000 Kč jako samotnou půjčku a 8 880 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 680 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 400 Kč, nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 5. 1. 2018. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko 3 380 Kč a poslední splátku uhradila dne 15. 10. 2019, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 17 500 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 12 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 5 500 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 29. 11. 2019 k převedení dané pohledávky na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované, když vycházela z informací, které měla od žalované při uzavírání smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že úvěrující sám nebo prostřednictvím svého obchodního zástupce před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet půjčku, a to i na základě informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem karty zákazníka a o kterých zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ Z čl. 7 smluvních podmínek pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované zápůjčku splácet, které žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně před uzavřením Smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v obou případech s odbornou péčí. V podání ze dne 3. 3. 2021 pak žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy ověřila majetkovou situaci žalované z nájemní smlouvy a výměru podpory žalované, současně z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v kartě zákazníka. Žalobkyně je přesvědčena, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací a předložených dokladů. Žalobkyně přitom nemá k dispozici kopie dokladů žalované, uchazeči o půjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při uzavírání smlouvy. Přitom jednoznačný názor o správnosti a dostatečnosti tohoto postupu vyslovil i Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 24. 2. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 18. 3. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené jako Smlouva o půjčce číslo ze dne 25. 11. 2016 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 25. 11. 2016 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 12 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 20 880 Kč, z toho 12 000 Kč jako samotnou půjčku a 8 880 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 680 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 400 Kč, nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 5. 1. 2018. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 75,72 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě, kdy byla žalobkyní předložená pouze její titulní strana bez uvedení data, z níž v tomto případě toliko vyplynulo, že žalovaná je svobodná, má vyživovací povinnost k jednomu nezaopatřenému dítěti, žije v nájemním bytě jako spolubydlící.
5. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětnou pohledávku za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.
6. Předžalobní upomínkou ze dne 3. 9. 2020 a podacím lístkem ze dne 4. 9. 2020 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzvala žalovanou k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 27 919,45 Kč nejpozději do 18. 9. 2020 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy číslo který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužné neuhrazené půjčky běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.
7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
8. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o půjčce číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také ve dnech dne 25. 11. 2016 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky – půjčku ve výši 12 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 20 880 Kč, z toho 12 000 Kč jako samotnou půjčku a 8 880 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 680 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 400 Kč, nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 5. 1. 2018; v rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované o jejich osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měla žalovaná být svobodná, měla mít jednu vyživovací povinnost k nezaopatřenému dítěti, měla bydlet jako spolubydlící v nájmu, dále podle tvrzení žalobkyně měla žalovaná mít stálý příjem v podobě dávek státní podpory, přitom ani samotná zákaznická karta žalované nebyla ze strany žalobkyně předložena v plné podobě, stejně tak ani nebyly předloženy další doklady, které podle tvrzení žalobkyně měl ověřit obchodní zástupce první předchůdkyně žalobkyně, který s žalovanou předmětnou smlouvu uzavíral s tím, že žalobkyně dalšími listinami nedisponuje.
9. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy sepsala s žalovanou kartu zákazníka a měla mít k nahlédnutí pouze doklady o dávkách státní sociální podpory a nájemní smlouvu. Žádný z těchto dokladů pak nebyl ze strany žalobkyně v řízení předložen, resp. v úplném znění, s poukazem na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97, nicméně i kdyby tak žalobkyně učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo v žádném případě dostatečně a správné. Z tvrzení žalobkyně a údajů uvedených v předložené části zákaznické karty žalované totiž vyplývá, že žalovaná měla mít jednu vyživovací povinnost a měla sdílet společnou domácnost s další osobou jako spolubydlící s tím, že měla pobírat pouze dávky státní sociální podpora; není však již vůbec zřejmé, kdo konkrétně s ní měl bydlet ve společné domácnosti, zda tedy ono nezletilé dítě nebo jiná osoba s případně samostatnými příjmy, nebyly zjišťovány ani další výdaje žalované kromě nákladů za bydlení, nebylo prověřováno, zda má žalovaná nebo osoba s ní vedoucí společnou domácnost nějaké další závazky, když všechny tyto skutečnosti by byly nepochybně podstatné pro posouzení skutečných příjmů a výdajů žalované. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo v daném případě dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady, když sama uvedla, že žádnými dalšími doklady prokazujícími její tvrzení ani nedisponuje.
14. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalované poskytla částku 12 000 Kč, žalovaná vrátila žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 3 380 Kč, dosud tedy žalovaná u této půjčky dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 8 620 Kč (12 000 Kč – 3 380 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 8 620 Kč a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smluv nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 3. 9. 2020, tato výzva byla žalované odeslána dne 4. 9. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 9. 9. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 18. 9. 2020. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 19. 9. 2020 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,25 %, který odpovídá zákonné výši úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. k prvnímu dni prodlení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
15. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávky učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
16. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 8 620 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 17 500 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu, s ohledem na výši požadovaného jen kapitalizovaného příslušenství, je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ), že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.