Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 170/2020-66
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 35.877 Kč s přísl.
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10.460 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. od 14. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 25.934,67 Kč s úrokem 90,85 % p. a. z částky 27.226,38 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10.460 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. od 14. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 25.934,67 Kč s úrokem 90,85 % p. a. z částky 27.226,38 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 29. 7. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 29.746 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 35.546 Kč 10% ročně od 28. 12. 2019 do 20. 1. 2020 ve výši 227,10 Kč, z částky 32.646 Kč 10% ročně od 21. 1. 2020 do 10. 3. 2020 ve výši 453,42 Kč a z částky 29.746 Kč 10% ročně od 11. 3. 2020 do zaplacení, dále částky 6.131,05 Kč a úroku ve výši 90,85 % p. a. z částky 27.226,38 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 28. 12. 2019 dosáhne částky 79.142 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní jako věřitelem, a žalovanou jako klientem, byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které byl žalované poskytnut ve výši 30.000 Kč. K vyplacení úvěru žalované došlo dne 1. 4. 2019. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 140,06 % p. a. splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši 2.748 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květen 2019. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované, atd.). Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek. Do data zesplatnění úvěru byly uhrazeny pouze následující částky: částka ve výši 2.596 Kč dne 3. 7. 2019, částka 2.596 Kč dne 21. 8. 2019, částka 2.900 Kč dne 4. 9. 2019 a částka 2.748 Kč dne 15. 10. 2019. Před níže zesplatněním úvěru vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 1.497 Kč (499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů; zde u splátek č. 3, 6, 7) a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 800 Kč (200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů; zde u splátek č. 3, 5, 6, 7). V důsledku prodlení žalované došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy (žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 6 splatné dne 22. 10. 2019). K zesplatnění došlo k datu 26. 12. 2019. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě ode dne 28. 12. 2019 do zaplacení. Po zesplatnění úvěru byla žalobkyni uhrazena částka 2.900 Kč dne 20. 1. 2020 a částka 2.900 Kč dne 10. 3. 2020. Žalovaná dlužnou částku žalobkyni neuhradila ani na základě předžalobní výzvy, kterou jí žalobkyně zaslala.
2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4 , příp. § 50 o. s. ř. o. s. ř. , považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne datum soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr v celkové výši 30.000 Kč. Žalovaná se zavázal úvěr vrátit v 24 měsíčních splátkách po 2.748 Kč splatných vždy do 22. dne každého kalendářního měsíce (tj. zaplatit celkem 65.952 Kč) při zápůjční úrokové sazbě 140,06 % p. a.
5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Žalobkyně v průběhu řízení doložila formulář hodnocení klienta, v němž žalovaná uvedla, že žije sama, má celkem příjmy 18, 000 Kč a výdaje celkem 10.885 Kč (životní minimum 3.410 Kč, splátky 2.975 Kč, výdaje na bydlení 1.000 Kč a výdaje na dvě děti 3.500 Kč). Na tomto základě žalobkyně dospěla k částce volných zdrojů po zohlednění rezervy 1.000 Kč ve výši 6.115 Kč. Formu bydlení žalovaná uvedla„ jiné“. Uvedené skutečnosti byly doloženy pracovní smlouvou s dodatky a potvrzením o tom, že žalovaná není v pracovní neschopnosti (pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 28. 2. 2020), výplatními páskami a výpisem z účtu (příjmy od doloženého zaměstnavatele činily za dobu od listopadu 2018 do února 2019 průměrně částku 16.289 Kč. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.
8. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalované úvěr splácet soud považuje za nedostatečný. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně úvěruschopnost žalované posuzovala, spokojila se však jen s prokázáním příjmů žalované z pracovního poměru, přičemž však nebyly blíže specifikovány a doloženy její pravidelné výdaje, zejm. na bydlení. Částka 1.000 Kč je poměrně nízká, není ani zřejmé, v jaké formě bydlení své bytové potřeby žalovaná uspokojovala a výše takové úhrady za bydlení nebyla žalobkyní jakkoliv ověřována. Přitom se jedná o pravidelné výdaje podstatně ovlivňující celkovou platební bilanci domácnosti. Naprosto zjednodušující je rovněž použití údaje o životním minimu, když náklady každého klienta jsou vždy individuální. To samé platí pro výdaje na dvě děti.
9. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).
10. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
11. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. V posuzované věci byly navíc zjištěny určité rizikové faktory na straně žalované, zejm. že sama pečovala o dvě nezaopatřené děti, měla pracovní poměr na dobu určitou s příjmem o cca 2.000 Kč nižším, než byl deklarován, a platila další dluhy. O to měla být činnost žalobkyně při ověřování údajů o žalovaném pečlivější.
12. K argumentaci zástupkyně žalobkyně v průběhu ústního jednání, že to byla žalovaná, která byla povinna uvést úplné a správné údaje o svých poměrech a žalobkyně nemá možnost, jak tyto údaje blíže ověřit, soud dodává, že je to naopak poskytovatel úvěru, který by měl po klientovi požadovat věrohodné doložení všech relevantních informací a pokud je klient nedoloží, má nepochybně možnost úvěr neposkytnout. Nelze proto povinnosti a odpovědnost v tomto směru přenášet výhradně na dlužníka.
13. Již na tomto základě proto soud dovodil, že žalobkyně v postavení věřitele nedostála řádně povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr a i přesto úvěr žalované poskytla.
14. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
15. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdil).
16. Z hlediska vymezení výše dlužné částky soud vycházel z karty klienta (č. l. 26 spisu), podle níž žalovaná z titulu uzavřené smlouvy dosud uhradila částku celkem 19.540 Kč. Vzhledem k tomu, že úvěr byl žalované poskytnut ve výši 30.000 Kč, činí ke dni rozhodnutí soudu neuhrazený zůstatek jistiny úvěru částku 10.460 Kč. V tomto rozsahu, tj. co do částky 10.460 Kč, soud proto žalobě vyhověl a uložil žalované dlužnou částku zaplatit.
17. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené ve výzvě ze dne 26. 12. 2019 a doručené za použití § 573 o. z. nejdříve dne 2. 1. 2020 (předchozí výzvy či upomínky soud neuvažoval, neboť směřovaly pouze k dílčím plněním). Ve výzvě byla žalovaná vyzvána k úhradě celé dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů. Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal právě na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě žalobkyně – analogicky ve smyslu § 1958 o. z., tj. do 13. 1. 2020. Ode dne následujícího se pak žalovaná dostala do prodlení. I v tomto rozsahu bylo proto žalobě vyhověno a dále byl přiznán úrok z prodlení 10 % p. a. z částky 10.460 Kč od 14. 1. 2020 do zaplacení. Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (za období od 14. 1. 2020 do 10. 3. 2020, do kdy žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, činí úrok z prodlení z částky 10.460 Kč při sazbě 10 % p. a. částku 162,90 Kč a ve zbytku kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 517,62 Kč byla žaloba zamítnuta). Dlužno dodat, že žalovaná v průběhu řízení ani nenamítala nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdila spor podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.
18. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.
19. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.
20. Pro úplnost soud dodává, že v průběhu řízení byly provedeny některé dalších listinné důkazy, s ohledem na uvedená zjištění a závěry však z nich zjištěné skutečnosti nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní a soud je proto pro stručnost neuvádí.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když ve věci byla úspěšnější žalovaná, které však podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v obec, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.