Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 317/2020-141
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr Petrou Svačinovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 143 485,23 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 38 270 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 105 215,23 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 60 406,61 Kč od datum do zaplacení ve výši 8,25 % ročně a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 49 771 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 38 270 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 105 215,23 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 60 406,61 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % ročně a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 49 771 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení celkové částky 143 485,23 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 34 083 Kč v 72 měsíčních splátkách po 1 029 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Výše úrokové sazby přitom činila 23 % ročně. Mezi stranami byly na výslovnou žádost žalované dále sjednány doplňkové služby, a to konkrétně inkasní služba a doplňková služba„ PODPORA“ zahrnující možnost odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání, přičemž výše měsíční splátky za výkon inkasní služby činila 164 Kč měsíčně a výše měsíční splátky za výkon doplňkové služby„ PODPORA“ činila 537 Kč měsíčně. Smlouva byla sjednána elektronicky za pomocí prostředků komunikace na dálku. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených v dotazníku podepsaném žalovanou, přičemž porovnávala příjmy a výdaje žalované způsob plnění dosavadních dluhů. Od žalované si přitom vyžádala za tímto účelem kopii občanského průkazu, doklad o příjmech a výpis z bankovního účtu. Dále provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí a v databázi neplatných dokladů. Žalobkyně zmínila, že zákon nepředepisuje, jaké konkrétní informace a doklady lze považovat za nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené pro posouzení úvěruschopnosti a toto určuje poskytovatel úvěru na základě svého kvalifikovaného uvážení. Konečně žalobkyně podotkla, že na rozdíl od příjmů může být v některých případech těžké, ne-li nemožné, dokumentárně ověřit výdaje spotřebitele. K ověření lze potom využít různé scoringové modely a případně vyjít rovněž z částek životního minima po jejich eventuálním přiměřeném navýšení, kdy s tímto názorem se ztotožňuje rovněž Česká národní banka. Žalovaná uhradila na svůj dluh 1 splátku ve výši 1 730 Kč a dostala se do prodlení s úhradou splátky splatné dne datum, v důsledku čehož žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně po žalované požadovala zbývající část jistiny ve výši 39 737,74 Kč, zbývající část úroků ve výši 33 315,89 Kč, zbývající část poplatku za inkasní služby ve výši 11 644 Kč, zbývající část poplatku za službu Podpora – odklad ve výši 8 591 Kč, zbývající část poplatku za službu Podpora – nemoc ve výši 14 768 Kč, zbývající část poplatku za službu Podpora – práce ve výši 14 768 Kč, náklady na upomínání v celkové výši 800 Kč a smluvní pokutu ve výši 81,01 Kč a 19 868,87 Kč a smluvní úroky za prodlení inkasní služby 6,72 Kč. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny, poplatků za upomínky a smluvní pokuty od datum do zaplacení a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně ze zbývající části poplatku za inkasní službu a ze zbývající části poplatku za poplatku za službu„ PODPORA“ od datum do zaplacení. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Z výpisu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru na stránkách České národní banky je zřejmé, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne datum uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr v celkové výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 72 měsíčních splátkách po 1 029 Kč a úroku ve výši 23 % ročně a splátek za doplňkovou inkasní službu a doplňkovou službu„ PODPORA“, jež byly zřízeny na žádost žalované samostatnými smlouvami představujícími přílohy smlouvy o úvěru (smlouva o úvěru). Tato smlouva pak byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. K tomuto žalobkyně doložila e-mail, z něhož je zřejmé, že žalované byl na základě předchozí telefonické komunikace zaslán návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo. Dále jí bylo sděleno, že v příloze e-mailu jsou obsaženy instrukce ke zřízení inkasa a k zaslání verifikační platby. Takovýto postup při uzavírání smluv pak dle auditní zprávy Institutu aplikovaného práva odpovídá požadavku na dodržení písemné formy smlouvy povinné dle zákona o spotřebitelském úvěru. Dle doloženého potvrzení žalovaná zaslala na účet žalobkyně verifikační platbu ve výši 10 Kč, která byla splatná ke dni datum s tím, že souhlasí s návrhem smlouvy číslo. Identita žalované přitom byla prověřena kopií občanského průkazu, který dle výpisu ze stránek Ministerstva vnitra České republiky nebyla evidována mezi neplatnými doklady. Žalobkyně dále doložila rovněž potvrzení o provedení bezhotovostní platby a zároveň bylo žalované zasláno potvrzení o vyplacení úvěru a také jí bylo oznámeno přijetí požadavku k založení inkasa.
5. Součástí smluvní dokumentace je pak„ Dotazník k posouzení bonity spotřebitele“, kam žalovaná uvedla, že je důchodkyně a její příjem činí 17 167 Kč měsíčně. Jako své výdaje žalovaná uvedla náklady na spotřebitele ve výši 6 800 Kč měsíčně a dále zde byly uvedeny další náklady ve výši 7 500 Kč měsíčně na hypotéku. Dále uvedla, že je majitelkou nemovitosti. U tvrzených výdajů není zřejmé, jakým způsobem měly být ze strany žalobkyně ověřovány (dotazník). Výše důchodu 17 167 Kč byla ověřena (oznámení ČSSZ, výpis z účtu). Žalovaná splácela předchozí úvěr u žalobkyně číslo ve výši 865 Kč měsíčně, který byl zcela splacen ve zbývající výši dne datum (výpis z účtu žalované za měsíc duben rok, smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo žádost o zřízení inkasní služby a doplňkové služby, bezhotovostní platba detail pohybu, potvrzení o vyplacení úvěru ze dne datum, potvrzení o úhradě dluhu, historie úvěru).
6. V souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně provedla lustraci žalovaného v Centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku a v bankovním registru, to vše s negativním výsledkem, což dokazují přiložené výpisy z těchto registrů. Konečně žalobkyně doložila znalecký posudek znalce titul. jméno příjmení ze dne datum, dle jehož závěru žalobkyně posuzuje úvěruschopnost svých klientů řádně a obezřetně, svou vnitřní metodiku k vyhodnocení úvěruschopnosti klienta, z níž je zřejmé mimo jiné zejména to, že mezi dokumenty, které klienti dokládají, patří výpis z účtu ne starší než dva měsíce a doklad o příjmech a dopis České národní banky, z něhož žalobkyně zjevně čerpala shora uvedené závěry o tom, že na rozdíl od příjmů může být v některých případech těžké, ne-li nemožné dokumentárně ověřit výdaje spotřebitele a že k jejich ověření lze potom využít různé scoringové modely a případně vyjít rovněž z částek životního minima po jejich eventuálním přiměřeném navýšení.
7. Žalovaná byla vícekrát vyzvána k úhradě dlužné splátky a upozorněna, že v opačném případě dojde k zesplatnění úvěru včetně naúčtování sankcí a smluvních pokut (upomínky ze dne datum, datum, datum). V rámci předžalobní upomínky ze dne datum, jejíž odeslání žalobkyně podložila podacím lístkem, bylo žalované oznámeno, že došlo k zesplatnění jistiny úvěru a žalovaná byla vyzvána k úhradě celkové dlužné částky do datum.
8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku , k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.
10. Podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku , písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.
11. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb. , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 .
12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 2993 občanského zákoníku , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
16. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy ze dne datum uzavřené distančním způsobem za pomocí prostředků komunikace na dálku úvěr ve výši 40 000 Kč, který měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem a poplatky za doplňkové služby v pravidelných měsíčních splátkách. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu, který byl tvořen verifikační platbou ve výši 10 Kč po ověření osoby žalované prostřednictvím kopie občanského průkazu. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v obec ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016 ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Nadto se žalovaná nebránila tvrzením opaku ani jinak nezpochybnila uzavření smlouvy.
17. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se soud dále zabýval tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalované, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalované, že pobírá důchod v uváděné výši, nýbrž si vyžádala k tomuto tvrzení doklady. Co se však týče výdajů žalované, tak ohledně těchto nelze mít za to, že byly ze strany žalobkyně řádně prověřeny. S žalobkyní lze souhlasit v tom, že na rozdíl od příjmů může být v některých případech těžké, ne-li nemožné, dokumentárně ověřit výdaje spotřebitele a k ověření lze potom využít různé scoringové modely a případně vyjít rovněž z částek životního minima po jejich eventuálním přiměřeném navýšení, jak uvádí rovněž Česká národní banka v dopise, který žalobkyně doložila. Je pak zřejmé, že žalobkyně na straně výdajů počítala 6 800Kč, co do výdajů na ošacení, stravu, drogistické zboží, volnočasové a kulturní aktivity žalované apod., je to dostačující, neboť jde o výdaje, které může spotřebitel v případě potřeby do určité míry redukovat tím, že bude nakupovat potraviny a oblečení či navštěvovat kulturní a sportovní akce v cenové relaci odpovídající jeho současným majetkovým poměrům právě i s ohledem na přijaté závazky. Toto však nelze aplikovat ve vztahu k nákladům na bydlení, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, a které nelze na rozdíl od shora popsaných výdajů bez obtíží okamžitě snížit. Ověřením těchto nákladů se však žalobkyně nezabývala, ani nepožadovala po žalované doložení dokladů prokazujících tyto náklady, jak vyplývá rovněž ze samotné interní metodiky žalobkyně. Náklady spojené s bydlením lze pak oproti jiným výdajům ověřit poměrně snadno kupříkladu prostřednictvím dokladů SIPO. Žalobkyně sice ověřila, že žalovaná vlastní nemovitost, současně však zjistila, že splácí hypotéku a na nemovitosti v hodnotě 2 500 000 Kč váznou závazky ve výši 2 000 000 Kč (výpisy z katastru nemovitostí, dotazník k posouzení bonity). Z dotazníku vyplývá, že měsíční zůstatek žalované činí 1 137 Kč po odečtení příjmů a výdajů, což je dle názoru soudu taková informace, která měla vést žalobkyni k odepření poskytnutí úvěru žalované. Žalobkyně tedy neposoudila správně úvěruschopnost žalované, a přestože neměla doloženy náklady na bydlení a při hypotetických nákladech celkových 6 800 Kč jí vycházel zůstatek pouhých 1 137 Kč měsíčně, úvěr poskytla. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp.zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
20. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou částku, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
21. Pro úplnost třeba dodat, že soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění ve věci z článku na webových stránkách organizace Člověk v tísni, který se týkal přiměřenosti sankcí ve spotřebitelských smlouvách a z druhé auditní zprávy Institutu aplikovaného práva, která se týkala oprávněnosti sjednaných doplňkových služeb, neboť těmito otázkami se soud již nezbýval, a to právě s ohledem na soudem přijatý závěr o neplatnosti smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud se taktéž s ohledem na shora uvedený závěr nezabýval skutečností, zda žalovaná zasláním verifikační platby 10 Kč a souhlasem s uzavřením smlouvy uvedeného čísla souhlasila i s uzavřením smluv o doplňkových službách, když je minimálně podivné, že by žalovaná, jako důchodkyně bez zaměstnání, sjednala doplňkovou službu pro případ ztráty zaměstnání.
22. Žalovaná uhradila žalobkyni pouze částku 1 029 Kč a zbývá jí tak uhradit částku 38 270 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru přitom neumožňuje v situaci neplatné smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti přiznat ani úrok z prodlení. Ve zbývající části soud žalobu zamítnul tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, která by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.