Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 40/2021-36
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní titul Kristýnou Stachovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 27.358,75 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14.438,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14.438,20 Kč od 29. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky ve výši 18.609,81 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12.920,55 Kč od 29. 9. 2020 do zaplacení, co do úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 26.859,29 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále doplatek soudního poplatku ve výši 273 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet číslo variabilní symbol.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14.438,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14.438,20 Kč od 29. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky ve výši 18.609,81 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12.920,55 Kč od 29. 9. 2020 do zaplacení, co do úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 26.859,29 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále doplatek soudního poplatku ve výši 273 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [číslo] [variabilní symbol]. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 27.358,75 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru číslo účastníky řízení dne 3. 12. 2018. Uváděla, že před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně prověřena úvěruschopnost žalované a byla žalované poskytnuta částka celkem ve výši 38.308,10 Kč, kterou měla splácet v pravidelných měsíčních splátkách 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaná celkem na poskytnutý úvěr uhradila částku ve výši 21.369,90 Kč do zesplatnění úvěru a následně částku ve výši 2.500 Kč Celkem žalovaná uhradila částku ve výši 23.869,90 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná nehradila splátky řádně včas, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 14. 9. 2020 a domáhá se úhrady jistiny ve výši 26.859,29 Kč, poplatků ve výši 236 Kč (poplatky za vedení účtu ve výši
59 Kč x 4, za splátku 19 až splátku 22), nákladů na vymáhání ve výši 130 Kč dle odst. 9.1 ÚP, smluvní pokuty ve výší 133,46 Kč (dle podkapitoly odst. 9.1 ÚP, 500 Kč za prodlení z každou splátkou a je požadována smluvní pokuta do zesplatnění), kapitalizovaného úroku 4.950,96 Kč
(26,28 % ročně od 15. 9.2020 do 25. 1. 2021 z částky 26.859,29 Kč), obchodního úroku 26,28 % ročně od 26. 1. 2021 do zaplacení z dlužné jistiny a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 738,30 Kč (od 29. 9. 2020 do 25. 1. 2021).
2. Žalobkyně se původně domáhala svým návrhem vydání elektronického platebního rozkazu. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá zaplacení vyššího úroku, než který je povolen ustanovením § 122 zák. č. 257/2016 Sb. ve znění novely provedené zákon č. 186/2020 Sb. , nepřistoupil soud k vydání požadovaného elektronického platebního rozkazu.
3. Žalovaná se vyjádřila k žalobě s tím, že prosí o splátkový kalendář s ohledem na svou finanční situaci. Uváděla, že dluh vznikl podvodem, když splátky měla platit kamarádka žalované.
4. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky řízení byla dne 3. 12. 2018 uzavřena úvěrová smlouva, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 38.308,10 Kč a tato měla být splácena měsíčními splátkami ve výši 4 % z dlužné částky. Jednalo se o bezúčelový revolvingový úvěr s RPSN 40,6 % a roční úrokovou sazbou 26,28 % na koupi černé techniky s tím, že k platbě v hotovosti nedošlo. Žalovaná je v dokumentaci předložené žalobkyní označena jako fyzická osoba, bytem u rodičů, nejvyšší dosažené vzdělání učňovské, vztah svobodný, zaměstnanec u zaměstnavatele územní celek s čistým měsíčním příjmem 11.500 Kč a příjmem ostatních členů domácnosti 12.000 Kč (úvěrová smlouva, výpis čerpání splátek a úhrad). Vzhledem k tomu, že žalovaná neplatila splátky řádně a včas, došlo na základě výzvy žalobkyně k zesplatnění celého úvěru k datu 14. 9. 2020. Následně žalobkyně žalovanou vyzvala před podáním žaloby k úhradě vzniklého dluhu (výzva ke splacení celého úvěru, předžalobní výzva k plnění). Žalovaná pak žalobkyni na tento úvěrový případ uhradila celkem částku ve výši 23.869,90 Kč (výpis čerpání splátek a úhrad, opis výpisu proplacení smlouvy).
5. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku , kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní - podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.
6. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle
§ 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona
č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. , také při výkladu
ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019 -103 ze dne 5. 11. 2019).
8. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě i v doplnění těchto tvrzení ze dne 19. 5. 2021. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě zjištění o pravidelných příjmech podávajících se pouze z tvrzení žalované a ověřením ve veřejných registrech. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se žalobkyně dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalované, když je zohledněno pouze životní minimum klientky a zřejmě žalovanou uváděný příjem a náklady na bydlení, a to za situace, kdy má žalovaná bydlet s rodiči, a proto tyto údaje hodnotí soud jako zcela nevěrohodné. Dále žalobkyně nezjišťovala, jaké má žalovaná náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťovala a uvedené údaje jako příjem žalované neprověřovala. Žalobkyně pak pouze vycházela z životního minima jednoho dospělého člena domácnosti a měsíčních nákladů domácnosti na bydlení dle údajů ČSÚ. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalované, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že provedla lustraci žalované byť s negativním výsledkem v registru SOLUS či registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaná v těchto registrech nebyla vedena, neznamená to automaticky, že žalovaná je schopna úvěr splácet.
9. Podle § 588 o. z., soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 -654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne
20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -277/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ve věci C -616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008 /4//, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008 /48/, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.
10. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.
11. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jsou si pak strany neplatné smlouvy povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly.
12. S ohledem na výše uvedené pak soud vyhověl žalobě co do poskytnuté částky ve výši
38.308,10 Kč poníženou o žalovanou provedené úhrady ve výši 21.369,90 Kč plus 2.500 Kč, když na straně žalované vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení v této výši vypočtené soudem v částce 14.438,20 Kč. Další uplatněné nároky žalobkyní jsou nedůvodné a s ohledem na výše uvedené byly soudem zamítnuty. Současně přiznal soud žalobkyni právo na uplatněné zákonné úroky z prodlení z přiznané jistiny od 29. 9. 2020 do zaplacení, a to v souladu s ustanovením § 1970 o. z., a nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
13. V souladu s položkou 2 bod. 2 sazebníku soudních poplatků vyměřil soud žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 273 Kč.
14. Co se týká náhrady nákladů řízení, rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a procesně úspěšné žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení, když tato žádné náklady řízení nepožadovala a dle obsahu spisu soud vyvodil závěr, že žalované žádné náklady řízení v průběhu vedení sporu nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu ).