Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
4 C 30/2021-24
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr Radimem Kostíkem, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 000 Kč od 2. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok ve výši 1 530 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 6 000 Kč od 27. 3. 2017 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 250 Kč.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 545 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám titul. jméno příjmení, advokáta.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 000 Kč od 2. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok ve výši 1 530 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 6 000 Kč od 27. 3. 2017 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 250 Kč. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 545 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul]. [jméno] [příjmení], advokáta.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) z 16. 9. 2020 se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 6 000 Kč s příslušenstvím v podobě kapitalizovaného úroku z úvěru a zákonného úroku z prodlení v procentní částce do zaplacení a dále částku 1250 Kč představující náhradu nákladů spojených s prodlením žalované, a to z titulu žalovanou nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 27. 12. 2016 (dále též jen„ smlouva“), mezi společností právnická osoba, se sídlem adresa, anonymizováno příjmení příjmení, anonymizována dvě slova číslo, země (dále též jen„ anonymizováno“) jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem. Spol. anonymizováno následně smlouvou ze dne 18. 12. 2019 postoupila pohledávku za žalovanou na právnická osoba, IČO, se sídlem adresa (dále též jen„ anonymizováno“), která dne 19. 12. 2019 uzavřela s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, kterou postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni.
2. Na základě smlouvy o revolvingovém úvěru byl žalované poskytnut bezúčelový bezhotovostní úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše 35 000 Kč za úrok ve výši 8,5 % měsíčně z poskytnutého úvěru. Dále byla žalovaná povinna zaplatit poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru. Úvěr spolu s úrokem a poplatkem měl být splácen měsíčními splátkami v minimální výši 12,5 % z nesplacené částky úvěru, úroku a poplatku, minimální měsíční splátka však byla stanovena na 1 000 Kč. Žalovaná na úvěr čerpala celkem 6 000 Kč, ani přes výzvy žalobkyně však nezaplatila žádnou splátku. Žalovaná částka se skládá z jistiny úvěru ve výši 6 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 0000 Kč od 27. 3. 2017 do zaplacení, kapitalizovaného smluvního úroku z úvěru ve výši 8,5 % z 6 000 Kč od 27. 12. 2016 do 26. 3. 2017, tj. 1 530 Kč a účelně vynaložených nákladů vzniklých v důsledku prodlení žalované ve výši 1 250 Kč.
3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 25. 5. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že se nedochovaly žádné další podklady než ty, které již byly předloženy spolu s žalobou. Žalovaná od čerpání úvěru neuhradila ničeho.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř. “), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření – žalovaná (§ 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ).
6. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z listin předložených žalobkyní; ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 27. 12. 2016 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi spol. anonymizováno jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovaným k uzavření smlouvy, v níž se spol. anonymizováno zavázala poskytnout žalované úvěr až do limitu 35 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit a zaplatit sjednané úroky z úvěru 8,5 % měsíčně a příslušné poplatky, jako je poplatek za čerpání 12,5 % z částky každého čerpání. V případě prodlení žalované se splacením jakékoli částky mohla spol. anonymizováno požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované se splácením kterékoli částky ve výši 250 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně. Žalovaná byla dle této smlouvy povinna splácet měsíčné 12,5 % z nesplacené jistiny úvěru, úroku z úvěru a poplatku za čerpání, vždy však minimálně 1 000 Kč a to každý 30. den počínaje 27. 12. 2016. Žalovaná dne 27. 12. 2016 čerpala dvě částky a to 4 500 Kč a 1 500 Kč, které byly poukázány na její bankovní účet. Žalovaná na úvěr ani další poplatky nezaplatila dosud ničeho. Přípisem žalobkyně ze dne 27. 5. 2020 byla žalovaná informována o výši dlužné částky (10 333,65 Kč s příslušenstvím) s tím, aby ji do tří dnů uhradila na sdělený bankovní účet a dále byla informována o tom, že tato pohledávka byla ze spol. anonymizováno postoupena na spol. anonymizováno a následně na žalobkyni, a to na základě smluv ze dne 18. 12. 2019 a 19. 12. 2019. Uvedené smlouvy o postoupení pohledávek byly též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy, dokládající postoupení pohledávky za žalovanou. Dále žalobkyně zaslala žalované výzvu ze dne 27. 5. 2020 k úhradě žalované pohledávky s upozorněním na její možné vymáhání prostřednictvím soudního řízení.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
10. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
11. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
12. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
13. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.
14. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
15. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.
17. Mezi právním předchůdcem žalobkyně (spol. anonymizováno) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr (ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ), a to ve výši 6 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.
18. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť spol. anonymizováno jako právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila schopnost žalované jako spotřebitelky splácet spotřebitelský úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna tento úvěr splácet.
19. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
20. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“
21. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“
22. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
23. V právě souzeném případě žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdkyně (spol. anonymizováno) vůbec úvěruschopnost žalované zkoumala. Žalobkyně nepředložila žádné dokumenty, z nichž by bylo zřejmé, že byl posuzován příjem žalované a její výdaje, či že by bylo zkoumáno, zda nemá další úvěry a zápůjčky. V dokumentu Standardní informace o spotřebitelském úvěru je pouze uvedeno, že věřitel je oprávněn se souhlasem klienta nahlédnout do registrů vedených SOLUS, nebankovního registru klientských informací sdružení CNCB a bankovního registru klientských informací sdružení CBCB. Zda tak spol. anonymizováno skutečné učinila a s jakými výsledky však soudu není známo. Žalovaná ostatně na výzvu soudu k doplnění tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a aby označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení, uvedla, že se nedochovaly žádné podklady k ověření úvěruschopnosti žalované. To však odporuje zákonné povinnosti poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ).
24. Podle soudu tedy není zřejmé, zda byla úvěruschopnost žalované skutečně řádně posouzena, jak vyžaduje zákon o spotřebitelském úvěru a tvrzení žalobkyně, že spol. anonymizováno kladně posoudila úvěruschopnost žalované, má soud nadále za neprokázané.
25. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná.
26. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (právnická osoba) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalované jako spotřebitelky splácet spotřebitelský úvěr, a přesto jí úvěr poskytla. S ohledem na to je tato smlouva o úvěru absolutně neplatná.
27. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
28. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaná na úvěr ve výši 6 000 Kč nevrátila ničeho; proto je povinna vrátit celých 6 000 Kč z jistiny úvěru. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
29. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až po té, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti úvěru. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 2020 (středa), a to ve lhůtě do 3 dnů. Protože poslední den lhůty k placení připadl na sobotu 30. 5. 2020, za poslední den lhůty se dle § 607 o. z. považuje pondělí 1. 6. 2020. Ode dne 2. 6. 2020 je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 6 000 Kč.
30. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 6 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 2. 6. 2020 do zaplacení dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
31. Ve zbylém rozsahu, tedy co do požadovaných zákonných úroků z prodlení, kapitalizovaných úroků z úvěru a úhrady vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
32. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle něhož platí, že v takovém případě soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná co do žalované částky 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 6. 2020 do zaplacení. Žalobkyně nebyla úspěšná v rozsahu částky 1 530 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok z úvěru a částky 1 250 Kč představující účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalované. Žalobkyně tak byla úspěšná z 68,3 %, a proto jí po odečtení úspěchu žalované od úspěchu žalobkyně náleží náhrada nákladů řízení ve výši 36,6 %.
33. Soud při výpočtu náhrady nákladů vynaložených žalobkyní na zastupování advokátem postupoval dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), neboť soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně se návrhy podanými na ustáleném vzoru opakovaně obrací na zdejší soud ve skutkově i právně obdobných věcech. Náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem tak byla určena jako odměna advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu z 16. 9. 2020) ve výši 3 x 200 Kč, tj. 600 Kč, dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce ve výši 100 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ), celkem 300 Kč. Soud žalované nepřiznal náhradu za úkon doplnění žaloby z 25. 5. 2021, neboť neobsahuje žádné nové skutečnosti nebo tvrzení, neobsahuje ani právní úvahy žalobkyně a omezuje se na prosté konstatování, že pokud soud požaduje předložení podkladů k ověření úvěruschopnosti žalované, tak tyto žalobkyně nemá. Náklady na právní zastoupení žalobkyně jsou dále navýšeny o 21 % jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. Náklady právního zastoupení žalobkyně činí 1 089 Kč. Součástí nákladů řízení je dále zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč. Celkové náklady řízení jsou 1 489 Kč, přičemž žalobkyně má s ohledem na míru úspěchu ve věci právo na náhradu 36,6 % nákladů řízení, tedy na 545 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně dle výroku III. (§ 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se nepřihlíží a nejedná se přitom ani o rozsudek pro uznání či zmeškání (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.