Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
17 C 155/2020-28
Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr Petrou Filovou jako samosoudkyní ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem titul. jméno jméno
sídlem adresa, obec
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 4.500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.500 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1.489 Kč k rukám advokáta žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.500 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1.489 Kč k rukám advokáta žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne datum domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 4.500 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně podanou žalobu odůvodnila tím, že dne datum došlo mezi žalobou a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizováno, IČO k uzavření smlouvy o úvěru s tím, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 4.500 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vč. poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 0 Kč zaplatit do datum. Žalovaná však své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy nesplnila, úvěr nesplatila a dostala se do prodlení. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila ani na základě zaslané předžalobní výzvy ze dne datum.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.
3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
4. Z předložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru ze dne datum číslo vč. příloh, výpisu z účtu žalobce ze dne datum, smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum vč. přílohy, oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum a předžalobní výzvy ze dne datum vč. podacího lístku učinil soud následující závěry ohledně skutkového stavu. Mezi právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizováno, IČO a žalovanou došlo dne datum elektronickými prostředky komunikace na dálku, prostřednictvím internetových stránek k uzavření smlouvy o úvěru číslo. Na základě uzavřené smlouvy byla dne datum na účet žalované č. bankovní účet uvedený v úvěrové smlouvě zaslána částka ve výši 4.500 Kč. Úvěr byl poskytnut jako bezúčelový a bezúročný. Žalovaná se zavázala částku ve výši 4.500 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 0 Kč tj. celkem částku ve výši 4.500 Kč zaplatit do 30 dní tj. do datum. Žalovaná však své povinnosti nesplnila a úvěr ve lhůtě splatnosti nesplatila. Následně byla pohledávka ve výši 4.500 Kč za žalovanou z titulu uzavřené smlouvy o úvěru č. anonymizováno číslo postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dne datum. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila, a to ani na základě zaslané předžalobní výzvy ze dne datum, byť byla poučena o možnosti soudního vymáhání pohledávky a vzniku dalších nákladů.
5. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalované byla na základě smlouvy ze dne datum poskytnuta částka ve výši 4.500 Kč, kterou zavázala splatit do datum, což však neučinila, a dostala se do prodlení. Soud uzavřenou smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení s ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně resp. její právní předchůdce poskytl žalované peněžní prostředky v částce 4.500 Kč.
6. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne 4 spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel tedy poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C –679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobce z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
9. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně uvedla k výzvy soudu ze dne datum, že úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům měla být ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % se mělo rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3.410 Kč. Půjčky byly poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byla žalovaná lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Žalobkyně, byť soudem poučena, žádné ze shora uvedených tvrzení nedoložila, a to ať výpočtem porovnání příjmů a výdajů, provedenými lustry a podklady získanými od žalované tj. výši jejich příjmů a výdajů. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované vůbec posuzována a zkoumána. Pro úplnost soud uvádí, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ V projednávané věci nebylo zřejmé z jakých údajů před poskytnutím úvěru právní předchůdce žalobkyně vůbec vycházel. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalované navíc žalobkyně resp. její předchůdce porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 občanského zákoníku (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). S přes výše uvedené však soud, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná v rozsahu žalobou uplatněné částky ve výši 4.500 Kč, která byla žalované prokazatelně datum poskytnuta. Žalovaná je tedy povinna vrátit žalobkyni částku 4.500 Kč, neboť dle ust. § 2991 občanského zákoníku se žalovaná na úkor žalobkyně obohatila bez spravedlivého důvodu, neboť přijala plnění bez právního důvodu. Soud vyhověl žalobě, i pokud jde o požadovaného příslušenství, kterým jsou úroky z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2015 Sb., a to z dlužné částky ve výši 4.500 Kč ode dne datum do zaplacení. Pro úplnost soud uvádí, že žalovaná byla ve věci zcela pasivní, neprokázala, že by žalobkyni dlužnou částku zaplatila a netvrdila ani nedoložila jiné rozhodné skutečnosti, jež by prokazovaly, že nárok uplatněný žalobou je vůči ní z hlediska hmotně právního nedůvodný.
10. Výrok II. je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy plně úspěšné žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1.489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6.136 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a.t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.
11. Lhůta k plnění je odůvodněna ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.