Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 C 225/2020-22

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem titul et titul Martinem Pavlíkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 112 176,21 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 044,15 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 618,57 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 535,83 Kč od 29. 5. 2020 do 30. 7. 2020, úrok ve výši 26,64 % ročně z částky 30 421,15 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 31 044,15 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení a dále částku 17 295,71 Kč, kapitalizovaným zákonný úrok z prodlení z částky 17 295,71 Kč ve výši 297,71 Kč za dobu od 29. 5. 2020 do 30. 7. 2020 a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 295,71 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 63 836,35 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 862,20 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 63 836,35 Kč ve výši 1 098,82 Kč za dobu od 29. 5. 2020 do 30. 7. 2020, úrok ve výši 26,26 % ročně z částky 79 807,06 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63 836,35 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 044,15 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 618,57 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 535,83 Kč od 29. 5. 2020 do 30. 7. 2020, úrok ve výši 26,64 % ročně z částky 30 421,15 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 31 044,15 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení a dále částku 17 295,71 Kč, kapitalizovaným zákonný úrok z prodlení z částky 17 295,71 Kč ve výši 297,71 Kč za dobu od 29. 5. 2020 do 30. 7. 2020 a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 295,71 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 63 836,35 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 862,20 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 63 836,35 Kč ve výši 1 098,82 Kč za dobu od 29. 5. 2020 do 30. 7. 2020, úrok ve výši 26,26 % ročně z částky 79 807,06 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63 836,35 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 112 176,21 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak toto bylo specifikováno v žalobě, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru prostřednictvím kreditní karty číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 21. 12. 2001. Nedílnou součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky žalobkyně. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce 35 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena na 4 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. Žalovaný takto vyčerpal celkem částku ve výši 221 239,80 Kč a celkem uhradil částku 303 288 Kč. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty příslušná část úvěru (jistina), sjednané úroky a poplatky. Jelikož žalovaný nehradil splátky řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění a zesplatnila celý úvěr ke dni 14. 5. 2020. Dopisem z téhož dne vyzvala žalovaného výzvou ke splacení celého úvěru. Ke dni podání žaloby tak žalovaný žalobkyni dluží částku 31 044,15 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 30 421,15 Kč, z poplatků ve výši 175 Kč a ze smluvních pokut ve výši 488 Kč. Příslušenství pak představují kapitalizované úroky ve výši 5 618,57 Kč, úroky ve výši 26,64 % ročně z částky 30 421,15 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 535,83 Kč za dobu od 15. dne po zesplatnění úvěru, tj. 29. 5. 2020 do 30. 7. 2020 (sepsání žaloby) a úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 31 044,15 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení.

2. Současně žalovanou částku měl žalovaný dlužit i na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru prostřednictvím kreditní karty číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 31. 1. 2014. Nedílnou součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky žalobkyně. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. Žalovaný takto vyčerpal celkem částku ve výši 285 164,71 Kč a celkem uhradil částku 267 869 Kč. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty příslušná část úvěru (jistina), sjednané úroky a poplatky. Jelikož žalovaný nehradil splátky řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění a zesplatnila celý úvěr ke dni 14. 5. 2020. Dopisem z téhož dne vyzvala žalovaného výzvou ke splacení celého úvěru. Ke dni podání žaloby tak žalovaný žalobkyni dluží částku 81 132,06 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 79 807,06 Kč, z poplatků ve výši 245 Kč, z nákladů na vymáhání ve výši 330 Kč a ze smluvních pokut ve výši 750 Kč. Příslušenství pak představují kapitalizované úroky ve výši 10 862,20 Kč, úroky ve výši 26,28 % ročně z částky 79 807,06 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 1 400,37 Kč za dobu od 15. dne po zesplatnění úvěru, tj. 29. 5. 2020 do 30. 7. 2020 (sepsání žaloby) a úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 81 132,06 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení. Žalobkyně přímo v žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy důsledně zjišťovala posouzením kreditního skóre žadatele o úvěr, tedy posuzovala spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku a dále přezkoumávala klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Následně v podání ze dne 28. 1. 2021 doplnila, že úvěruschopnost každého klienta posuzuje důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Nastíněný postup a jeho nutnost se ve své podstatě ničím neliší např. od situace v pojišťovnictví, kdy pojišťovny obdobným způsobem při kontraktaci vyhodnocují pomocí podobných matematických (statistických) operací pojistná rizika svých pojištěnců a jejich finanční krytí. Vyvstává-li navzdory takto podrobnému přezkumu pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje úvěrující subjekt k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání apod. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje žalobkyně kontrolou klienta v externích registrech (příjmení a NRKI). Pro zjištění kreditního skóre, resp. pro zjištění limitu nejvyšší měsíční splátky, posuzovala žalobkyně u žalovaného zdroje příjmů (zaměstnanec), čistý měsíční příjem (22 000 Kč), čistý měsíční příjem partnera (11 000 Kč), měsíční výdaje domácnosti na bydlení (3 660 Kč), druh bydlení (vlastní), rodinný stav (ženatý) a počet vyživovaných dětí (3). Žalobkyně dále vycházela z životního minima dospělého člena domácnosti v době schvalování úvěru a měsíčních nákladů domácnosti na bydlení dle údajů ČSÚ. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech příjmení a NRKI, z něhož vyplynula, že žalovaný zde nemá žádný záznam. Co se týká první uzavřené smlouvy číslo zde žalobkyně v době uzavření smlouvy neměla zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud ve věci usnesením ze dne 14. 1. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle , (dále jen „“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 29. 1. 2021 do vlastních rukou, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.

5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a tou označenou jako úvěrová smlouva ze dne 21. 12. 2001, úvěrovými podmínkami žalobkyně,u nazvanou výpis čerpání, splátek a úhrad (inkasní bilance) ke smlouvě číslou označenou jako výzva ke splacení celého úvěru ke smlouvě číslo ze dne 14. 5. 2020 včetně podacího archu,u označenou jako clubcard kreditní karta Premium ze dne 31. 1. 2014, úvěrové podmínky Clubcard kreditní karty Premium,u nazvanou výpis čerpání, splátek a úhrad (inkasní bilance) ke smlouvě číslou označenou jako výzva ke splacení celého úvěru ke smlouvě číslo ze dne 14. 5. 2020 včetně podacího archu a předžalobní upomínkou ze dne 5. 6. 2020 včetně podacího archu.

6. Z předložených listinných důkazů soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně a žalovaný se dne 21. 12. 2001 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr, a to prostřednictvím kreditní karty s úvěrovým rámcem až do výše 35 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena na 4 % z výše sjednaného úvěrového rámce ve výši 800 Kč. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v kalendářním měsíci s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část jistiny a poplatky, sjednané smlouvou, součástí smlouvy byla i dohoda o pojištění úvěru. Žalovaný čerpal celkem částku 221 239,80 Kč a žalobkyni přitom uhradil celkem 303 288 Kč, kterou žalobkyně rozpočetla na jistinu, na náklady na vymáhání, na smluvní pokutu, na úroky a na pojištění. Žalovaný se dostal do prodlení s placením alespoň dvou splátek, proto jej vyzvala žalobkyně dne 14. 5. 2020 k tomu, aby splatil celý úvěr ve výši 31 044,15 Kč, a to do 14 dnů ode dne sepsání tétoy. Tuto výzvu odeslala žalobkyně dne 18. 5. 2020.

7. Dále soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dne 31. 1. 2014 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr, a to prostřednictvím kreditní karty s úvěrovým rámcem až do výše 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v kalendářním měsíci s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část jistiny a poplatky, sjednané smlouvou, součástí smlouvy byla i dohoda o pojištění úvěru. Roční úroková sazba byla sjednána na 26,28 %, RPSN na 31,98 % a celková částka splatná žalovaným ke dni uzavření smlouvy byla vyčíslena na částku 17 697 Kč. Žalovaný čerpal celkem částku 285 164,71 Kč a žalobkyni přitom uhradil celkem 267 869 Kč, kterou žalobkyně rozpočetla na jistinu, na náklady na vymáhání, na smluvní pokutu, na úroky a na pojištění. Žalovaný se dostal do prodlení s placením alespoň dvou splátek, proto jej vyzvala žalobkyně dne 14. 5. 2020 k tomu, aby splatil celý úvěr ve výši 81 132,06 Kč, a to do 14 dnů ode dne sepsání tétoy. Tuto výzvu odeslala žalobkyně dne 18. 5. 2020. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného z údajů, které tento uvedl v úvěrové smlouvě a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalovaného, ze kterých žalobkyně zjistila, že žalovaný má čistý měsíční příjem 22 000 Kč, čistý měsíční příjem partnera 11 000 Kč, měsíční výdaje na bydlení ve výši 3 660 Kč, je ženatý, má tři vyživovací povinnosti a bydlí ve vlastní nemovitosti.

8. Podle , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Podle , (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle , obchodního zákoníku platného ve znění do 31. 12. 2013, smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 3028 odst. 3 o. z. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

16. Podle , platného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

17. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Daný právní vztah, úvěrovou smlouvu ze dne 31. 1. 2014, je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve formě revolvingového úvěru, a to do výše úvěrového rámce ve výši 15 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. ). V daném případě (úvěrové smlouvy ze dne 31. 1. 2014) pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak nepodložených informací od žalovaného a dále toliko z dostupných registrů o jeho dřívějších závazcích, vůbec nijak neověřovala ani příjmovou, ani výdajovou stránku žalovaného. Příjmy žalovaného uvedla ve výši 22 000 Kč měsíčně bez bližší specifikace či označení (předložení) důkazu, shodně u příjmů partnera ve výši 11 000 Kč a u výdajů se zabývala toliko měsíčními výdaji na domácnost ve výši 3 660 Kč, opět bez bližší specifikace, ničím neprověřené s tím, že ostatní výdaje na straně žalovaného žalobkyně nezjišťovala. Žalovaný měl být ženatý se třemi vyživovacími povinnostmi a bydlet ve vlastní nemovitosti, což opět nebylo ničím prokázáno. Za situace, kdy žalobkyně tvrdila, že vycházela toliko z ničím nepodložených a nespecifikovaných informací žalovaného ohledně jeho příjmové a výdajové stránky, má soud za to, že žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí, když si neověřila reálnou schopnost splácet úvěr ze strany žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 31. 1. 2014 neplatná. Na smlouvu ze dne 21. 12. 2001 , o spotřebitelském úvěru, nedopadá, neboť zákon je účinný až ode dne 1. 1. 2011, a proto s ohledem na zásadu, že zákon nepůsobí zpětně (lex retro non agit), soud tuto smlouvu považuje za platně uzavřenou.

18. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 21. 12. 2001 si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 31. 1. 2014 žalovanému peněžní prostředky ve výši 285 164,71 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 267 869 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 17 295,71 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 14. 5. 2020, který mu byl doručován 18. 5. 2020 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději 19. 5. 2020. Ve výzvě byla uvedena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, tj. od 14. 5. 2020 a tato lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 28. 5. 2020, což odpovídá přiměřené lhůtě (cca 7 kalendářních dnů) od doručení zásilky. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 17 295,71 Kč dne 29. 5. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 10 % ročně od 29. 5. 2020 do zaplacení ve smyslu vládního nařízení číslo Sb. U úvěrové smlouvy ze dne 21. 12. 2001, která byla platně uzavřena dle tehdejších předpisů ( a násl. ) soud přiznal celou nezaplacenou jistinu včetně požadovaného příslušenství shodně od 29. 5. 2020, když žalobkyně požadovala úrok z prodlení až od tohoto data a výzvu k zaplacení celého úvěru vyhotovila a odeslala tentýž den se shodnou lhůtou k plnění. Úroky z prodlení mají u úvěrové smlouvy ze dne 21. 12. 2001 oporu v ust. obč. zák. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

19. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. věta před středníkem , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

20. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 48 339,86 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 63 836,35 Kč. Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.