Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
4 C 18/2021-31
Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr Pavlou Fukalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D.
sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 31 483 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 444 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 16. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 24 039 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 770,06 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 14 090,37 Kč od 18. 2. 2018 do 15. 1. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 14 090,37 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 28,00 % ročně z částky 14 090,37 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 690,01 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 686,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 4 174,86 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení s úrokem ve výši 27,00 % ročně z částky 4 174,86 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 444 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 16. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se co do částky 24 039 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 770,06 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 14 090,37 Kč od 18. 2. 2018 do 15. 1. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 14 090,37 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 28,00 % ročně z částky 14 090,37 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 690,01 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 686,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 4 174,86 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení s úrokem ve výši 27,00 % ročně z částky 4 174,86 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit částku 25 366 Kč s příslušenstvím, a částku 6 117 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila skutečností, že dne 17. 12. 2016 a 21. 7. 2016 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně – právnická osoba (dále jen anonymizováno) s žalovanou smlouvy, na jejichž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 17 000 Kč a 11 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že částku 17 000 Kč vrátí společně s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 931 Kč, který byl sjednán ve výši 28,00 % ročně, odměnou za zpracování a doručení ve výši 4 104 Kč a částkou za administrativní činnost – komfortní splácení v hotovosti ve výši 7 587 Kč. Vše se žalovaná zavázala splatit v 60 týdenních splátkách po 528 Kč. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas s tím, že poslední splátku uhradila 9. 7. 2017. Dále se žalovaná zavázala, že částku 11 000 Kč vrátí společně s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 947 Kč, který byl sjednán ve výši 27,00 % ročně, odměnou za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 2 740 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 730 Kč. Vše se žalovaná zavázala splatit v 60 týdenních splátkách po 341 Kč. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas s tím, že poslední splátku uhradila 12. 2. 2018. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a anonymizováno dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila, a žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ač byla řádně předvolána. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených listinných důkazů.
4. Soud zjistil následující skutkový stav: ze smlouvy o zápůjčce ze dne 17. 12. 2016 číslo uzavřené mezi anonymizováno a žalovanou včetně smluvních podmínek, které jsou její nedílnou součástí, soud zjistil, že žalované poskytla anonymizováno částku 17 000 Kč s poplatkem 14 622 Kč. Poplatek se skládal z kapitalizovaného úroku ve výši 2 931 Kč, který byl sjednán ve výši 28,00 % ročně, z poplatku za zpracování a doručení ve výši 4 104 Kč a administrativního poplatku za komfortní splácení v hotovosti ve výši 7 587 Kč. Výše uvedené částky se žalovaná zavázala splatit v 60 týdenních splátkách po 528 Kč. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 7. 2016 číslo uzavřené mezi anonymizováno a žalovanou, včetně smluvních podmínek, které jsou její nedílnou součástí, soud zjistil, že žalované poskytla anonymizováno částku 11 000 Kč s poplatkem 9 417 Kč. Poplatek se skládal z kapitalizovaného úroku ve výši 1 947 Kč, který byl sjednán ve výši 27,00 % ročně, z poplatku za administrativní činnost ve výši 2 740 Kč a poplatku za hotovostní režim splátek ve výši 4 730 Kč. Výše uvedené částky se žalovaná zavázala splatit v 60 týdenních splátkách po 341 Kč. Ze zákaznických karet ze dne 17. 12. 2016 a 21. 7. 2016, soud zjistil, že žalovaná uvedla čistý příjem 9 466 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalovaná uvedla 5 000 Kč, resp. 7 200 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně měla tuto skutečnost ověřit v případě zápůjčky částky 17 000 Kč z výměru důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky, a v případě zápůjčky částky 11 000 Kč z výměru podpory a dokladů SIPO. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, uzavřené mezi žalobkyní a anonymizováno, včetně seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky, soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni ke dni 20. 1. 2020. Z výzvy k plnění ze dne 23. 4. 2020 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k plnění dlužné částky v celkové výši 46 713,34 Kč.
5. Při právním hodnocení soud prvního stupně posuzoval věc podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), zejména § 2395 a násl., neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly za účinnosti tohoto zákona. Soud s ohledem na spotřebitelskou povahu předmětných smluv aplikoval rovněž zákon č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (v případě smlouvy ze dne 21. 7. 2016), a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (v případě smlouvy ze dne 17. 12. 2016).
6. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
9. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006 , ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009 , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.
13. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98 , Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06 , I. ÚS 50/03 , IV. ÚS 611/05 , dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.
14. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb. , ale též zákon č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.
15. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 .
16. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.
17. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.
18. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 −654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).
19. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části (viz body 14 až 17 výše). Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.
20. Soud po provedeném dokazování a právním posouzení věci dospěl k závěru, že účastnice spolu uzavřely smlouvu o úvěru, přičemž žalovaná byla vůči žalobkyni v pozici spotřebitele, tedy jednalo se o spotřebitelský úvěr. Dále se tedy soud zabýval otázkou, zda byla smlouva uzavřena v souladu s předpisy na ochranu spotřebitele a dospěl přitom k závěru, že žalobkyně nesplnila svou povinnost uloženou zákonem na ochranu spotřebitele řádně posoudit, zda je v možnostech žalované splácet spotřebitelský úvěr, a smlouva je proto absolutně neplatná. Žalobkyně tak má obecně nárok pouze na vrácení peněžitého plnění, které poskytla žalované, a to z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované.
21. Žalobkyně uvedla, že se žalované dotazovala na její rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a vyhodnotila aktuální finanční situaci žalované z takto poskytnutých údajů, které ověřila podle doložených dokladů. Ze zákaznických karet klienta bylo zjištěno, že žalobkyně ověřovala výši příjmů žalované z výměrů důchodu nebo sociálních dávek. U zápůjčky ze dne 27.7.2016 bylo žalobkyní uzavřeno, že rozdíl mezi příjmy a výdaji žalované je 2 266 Kč. U první zápůjčky byla týdenní splátka stanovena 341 Kč a u druhé zápůjčky 528 Kč týdně. U samotného příjmu 9 466 Kč s výdaji 5 000 Kč na domácnost a dalších 1 700 Kč na splátky jiných zápůjček právní předchůdkyně žalobkyně zbývá tak žalované minimum finančních prostředků. Při zjištění takové situace měla být žalovaná vyhodnocena jako neúvěruschopná a nemělo tak dojít k dalšímu řetězení poskytnutých zápůjček. Při zápůjčce z července 2016 bylo vypočteno, že jí finance na splátky postačí, ale s tím, že žalované na další výdaje zůstane necelých 1 000 Kč. U zápůjčky z prosince již splátky žalované překročí její finanční možnosti. Navíc nedošlo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně k řádnému ověření výdajů žalované prostřednictvím listin. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem uvedeným v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a smlouva je tak absolutně neplatná.
22. S ohledem na to, že mezi žalobkyní a žalovanou nebyl sjednán platný závazek, má žalobkyně dle ustanovení § 2993, věty první, o. z. nárok na vrácení peněžité částky představující jistinu úvěru, coby bezdůvodného obohacení na straně žalované. Z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované částky 17 000 Kč a 11 000 Kč, přičemž žalovaná splatila žalobkyni v prvém případě částku 6 256 Kč, a ve druhém částku 14 300 Kč. V prvém případě by tak žalovaná měla žalobkyni ještě vrátit částku 10 744 Kč (17 000 – 6 256), a ve druhém případě žalovaná zaplatila žalobkyni více o 3 300 Kč (11 000 – 14 300). Celkem je tedy žalovaná povinna vrátit žalobkyni ještě 7 444 Kč (10 744 – 3 300). Soud z výše uvedených důvodů žalobě vyhověl co do částky 7 444 Kč s úrokem z prodlení ve výši podle § 1970 o. z. jdoucím od 16. 1. 2021, kdy se žalovaná měla možnost poprvé dozvědět o své povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení, a to ze soudní zásilky obsahující žalobu a výzvu k vyjádření. V ostatním soud žalobu zamítl, protože žalovaná se domáhala po žalované plnění na základě neplatného právního jednání.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků, protože žalované, která byla v řízení úspěšnější a měla by tak právo na jejich poměrnou náhradu, žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.