Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
11 C 55/2020-37
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem titul et titul Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 6 300 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 Kč od 27. 11. 2019 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 300 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 300 Kč od 26. 12. 2015 do 26. 11. 2019 a z částky 1 300 Kč od 27. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 357,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 Kč od 27. 11. 2019 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 300 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 300 Kč od 26. 12. 2015 do 26. 11. 2019 a z částky 1 300 Kč od 27. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 357,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 6 300 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 24. 11. 2015 mezi ní a právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, formou komunikace na dálku prostřednictvím webové stránky webová adresa, na podkladě níž poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které byly žalované převedeny na její bankovní účet a které měla žalovaná splatit nejpozději dne 25. 12. 2015 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 300 Kč Smlouva přitom byla uzavřena tak, že nejprve se žalovaná zaregistrovala na výše uvedených webových stránkách zadáním osobních údajů, poté následovalo ověření správnosti kontaktu uvedených žalovanou dle instrukcí zaslaných žalované emailem. Žalovaná také odsouhlasila ve webovém rozhraní věřitele návrh smlouvy o všeobecných podmínkách poskytnutí úvěru. Po této registraci a následných kontrolních úkonech byl žalované zřízen její uživatelský účet s jedinečným přístupovým jménem a heslem. Tím byla registrace dokončena a žalované vzniklo právo žádat o poskytnutí konkrétního úvěru přes uživatelský účet na webovém rozhraní věřitele. Smlouva o úvěru byla sjednána elektronicky, když její text včetně všeobecných podmínek žalovaná na svém uživatelském účtu ve webové službě věřitele odsouhlasila. K uživatelskému účtu měla pomocí vlastního hesla přístup jen žalovaná. Úvěr byl převeden na bankovní účet žalované č. bankovní účet. Věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu číslo. Úvěr byl žalované prokazatelně poskytnut, ale žalovaná neuhradila ani poplatek za poskytnutí úvěru, a to ani přes upomínku ze strany právního předchůdce žalobkyně ze dne 18. 11. 2019. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka společnosti právnická osoba nejprve postoupena na právnická osoba vries právnická osoba, IČO, která dne 14. 8. 2019 postoupila pohledávku na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Pokud by přitom soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované, na jejíž bankovní účet byla právním předchůdcem žalobkyně dlužná částka převedena. Na výzvu soudu, jak právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy posuzoval úvěruschopnost žalované, nereagovala.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 3. 3. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 22. 3. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o úvěru ze dne 24. 11. 2015, potvrzením o platbě z účtu banky ze dne 24. 11. 2015, listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 14. 8. 2018 včetně seznamu postupovaných pohledávek, listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 31. 7. 2017 včetně seznamu postupovaných pohledávek, dohodou o odeslání předžalobních výzev ze dne 3. 1. 2019, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. 11. 2019 spolu s předžalobní upomínkou ze dne 18. 11. 2019 včetně podacího lístku z téhož dne. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého v rámci písemné dohody uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou datované dnem 24. 11. 2015 se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout finanční prostředky ve výši 5 000 Kč a také dne 24. 11. 2015 tyto prostředky žalované skutečně poskytl na její bankovní účet, když v řízení nebylo nijak zpochybněno, že účet, na který právní předchůdce žalobkyně zaslal předmětnou částku, byl skutečně účtem žalované. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně celkem částku 6 300 Kč, z toho 5 000 Kč jako samotnou půjčku a 1 300 Kč jako jednorázový poplatek za poskytnutí úvěru, a to se splatností do 25. 12. 2015. Pohledávka následně byla postoupena dne 31. 7. 2017 ze společnosti právnická osoba na právnická osoba vries právnická osoba a následně dne 14. 8. 2018 byla pohledávka postoupena ze právnická osoba vries právnická osoba na žalobkyni. Dne 18. 11. 2019 bylo žalované odesláno oznámení o postoupení pohledávky se lhůtou plnění do tří pracovních dnů od obdržení dopisu. Tentýž den byla vyhotovena a odeslána také předžalobní upomínka se lhůtou plnění tři dny. Žalovaná však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnila řádně, když za celou dobu neuhradila žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci, ničeho.
5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ). V daném konkrétním případě pak žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně před nebo při uzavírání předmětné smlouvy posoudil schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr. Právní předchůdce žalobkyně tak nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 24. 11. 2015 neplatná.
12. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 24. 11. 2015 žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaná dosud ničeho nevrátila, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 5 000 Kč. Žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 18. 11. 2019, který jí byl doručován 18. 11. 2019 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději 21. 11. 2019 a lhůta tři pracovní dny k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 26. 11. 2019. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 5 000 Kč dne 27. 11. 2019 a dle § 1970 o. z. je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,05 % ročně od 27. 11. 2019 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení číslo Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
13. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 9 013,60 Kč (5 000 Kč jistina, 1 300 Kč poplatky a 2 713,60 Kč kapitalizované úroky) a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 5 578,90 Kč spolu s příslušenstvím (tj. 5 000 Kč + 578,90 Kč), jež představuje 62 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta činí 3 434,70 Kč (1 300 Kč + 2 134,70 Kč), což představuje 38 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 24 %.
15. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 200 Kč (za 3 úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepsání předžalobní výzvy a sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 600 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3 x 100 Kč a 21% DPH (z částky 900 Kč) ve výši 189 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč by činily 1 489 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 24 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 357,40 Kč.
Poučení:
Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.