Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 40/2020-113
Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr Mgr Alešem Vylamem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátkou titul. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 118 132 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 50 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 100 Kč ve výši 10% ročně od datum do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení částky 50 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 960 Kč ve výši 10% ročně od datum do zaplacení, pohledávky ve výši 17 072,72 Kč, úroku ve výši 102,64 % p. a. z částky 79 656,46 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 215 460 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 50 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 100 Kč ve výši 10% ročně od [datum] do zaplacení. II. Žaloba o zaplacení částky 50 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 960 Kč ve výši 10% ročně od [datum] do zaplacení, pohledávky ve výši 17 072,72 Kč, úroku ve výši 102,64 % p. a. z částky 79 656,46 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 215 460 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 101 060 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 101 060 Kč ve výši 10% ročně od datum do zaplacení, částky 17 072,72 Kč, úroku ve výši 102,64 % p. a. z částky 79 656,46 Kč od datum do zaplacení (do částky 215 460 Kč).
2. Žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný, neúčastnil se ani nařízeného jednání.
3. Soud z prohlášení klientů ze dne datum, z předsmluvního formuláře z téhož dne, návrhu na uzavření smlouvy, rovněž z téhož dne, jakož i hodnocení klienta, soud zjistil, že tohoto dne (po 21:00 h) žalovaný požádal o poskytnutí úvěru v celkové výši 90 000 Kč na dobu 18 měsíců a výší splátek 9 975 Kč, s celkovou částkou k uhrazení 179 550 Kč a výpůjční úrokovou sazbou, shodnou s roční procentní sazbou nákladů na spotřebitelský úvěr ve výši 167,75%. Žalovaný v rozmezí 6 minut podepsal několik stran několika listin, ve kterých navíc bylo doplňováno několik údajů ohledně žalovaného a úvěru, včetně jeho hodnocení, ve kterém uvedl, že má 21 000 Kč ze zaměstnání a celkové výdaje sestávající se z životního minima, nákladů na bydlení 1 300 Kč, celkem v součtu 4 710 Kč a rezervou 1 000 Kč, kde jako zaměstnavatele uvedl anonymizována čtyři slova, a to od datum. Na základě těchto údajů byl úvěr doporučen, rovněž v rozmezí cca 6 minut sprostředkovatelem úvěru. Tato doba je toliko k podpisu všech listin a k jejich seznámení se s nimi, nikoliv samozřejmě k přípravě těchto listin, nicméně i tato doba je důležitá pro další posouzení uvedené níže. Své příjmy žalovaný doložil pracovní smlouvou ze dne datum, výpisem o platbách zaměstnavatele zaúčtovaných dne datum, datum, potvrzeními zaměstnavatele za období červen a červenec roku 2019. Žalovaný dále předložil občanský průkaz.
4. Z úplného výpisu ze seznamu registrovaných subjektů finančního trhu soud zjistil, že mezi činnost žalobkyně patří poskytování spotřebitelského úvěru, jiného než na bydlení a k otázce úročení pohledávek předložila žalobkyně vyjádření znalce ze dne datum, z této listin y však soud neučinil žádná skutková zjištění. Soud dále zjistil z výpisu záznamu registru příjmení, že žalovaný nebyl veden ke dni datum v tomto registru a z dokladu, že žalobkyně poskytla žalovanému dne datum částku 90 000 Kč. Z karty klienta ze dne datum soud zjistil, že nominální výše úvěru činila 179 550 Kč, z toho smluvní odměna 89 550 Kč dle žádosti ze dne datum a poskytnuté částce 90 000 Kč s výplatou datum a splacenou částkou 39 900 Kč, a to ke dni datum, datum, datum a datum, vždy však po splatnosti, a to 3, resp. 1, 23 a 17 dnů, kdy datum splatnosti byl dohodnut vždy k 20. dni měsíce. Žalobkyně zaslala žalovanému 4 první upomínky a 2 třetí upomínky, pak dne datum zahájila předmětné řízení při aktuální výši dluhu po splatnosti 101 060,56 Kč. Z oznámení ze dne datum soud dále zjistil, že žalobkyně úvěr žalovanému tento den schválila, v parametrech uvedených v návrhu, tj. s totožnou zápůjční úrokovou sazbou, výší procentní sazbou nákladů však 179,35 %. Žalobkyně poté zaslala žalovanému několik výzev k zaplacení, a to datum, datum, datum a předžalobní výzvu z datum.
5. Soud dále z informačního systému soudu zjistil, že proti žalovanému měla společnost právnická osoba vykonatelnou pohledávku od datum, pro kterou bylo zahájeno exekuční řízení, i když až po poskytnutí předmětného úvěru žalobkyní dne datum, žalovanému byla rovněž poskytnuta finanční částka právnická osoba anonymizována tři slova, a to dne datum, pro tuto pohledávku zahájila řízení tato žalobkyně dne datum u soudu anonymizována dvě slova obec. Z výpisu z účtu žalovaného, na který ostatně žalobkyně poukázala poskytnutou částku, vyplývá, že žalovaný měl dlouhodobě záporné či zcela minimální zůstatky na účtu a jediné výrazné navýšení bylo pouze v době poskytnutí půjčky ze strany žalobkyně, žalovaný měl zadán několik trvalých příkazů v poměrně značné hodnotě přesahující jím uvedené výdaje, resp. sám žádné takové výdaje v rámci svého hodnocení při žádosti o úvěr neuvedl, jeho celkové obraty na účtu přesahovaly i jím uvedené příjmy, např. v měsíci září po poskytnutí úvěru byla z účtu odepsána částka v součtu přesahující 120 000 Kč a v měsíci následujícím částka přesahující 100 000 Kč. I po těchto platbách v následujících měsících docházelo k poklesům konečných zůstatků, které se poté vrátily do záporných hodnot.
6. Závazkový vztah, vzniklý mezi účastníky se řídí zákonem č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále„ o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru.
7. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.
8. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
9. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.
10. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. ). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.
12. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému následující den částku 90.000 Kč. Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předtištěna věřitelem, spotřebitel, coby dlužník, do ní nemůže nijak zasahovat. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka (úvěrovaného). Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 . Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.
15. Z prohlášení žalovaného, předsmluvního formuláře, návrhu na uzavření smlouvy a hodnocení klienta, které měly směřovat ke splnění této zákonné povinnosti žalobkyně, soud však dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála této své zákonné povinnosti, naopak, tuto plnila pouze tzv.“ pro formu“, a úvěry i bez posouzení úvěruschopnosti dle zákonné úpravy poskytovala. Žalobkyně přitom neměla vycházet pouze z tvrzení spotřebitele, ale – a soud zde podotýká s ohledem na typ klientů, kteří žádají o tento typ nebankovního úvěru – svědomitě lustrovat spotřebitele v dostupných rejstřících, ze kterých lze velmi snadno zjistit, zda je spotřebitel zadlužen u více nebankovních společností, zda má nějaké dluhy po splatnosti a pokud ano, zda jsou vymáhány exekučně. Navíc od spotřebitele má vyžadovat sdělení nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací (v předmětné věci například výpis z bankovního účtu, na který ostatně peněžní prostředky poukázala a měla tudíž o existenci tohoto účtu povědomí). Závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti, nasvědčuje také skutečnost, že žalovaný měl v době sjednání úvěru 2 splatné pohledávky, jednu z nich vykonatelnou.
16. Z tohoto přístupu žalobkyně je vysoce pochybné, jakou snahu vyvinula ke skutečnému splnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (to i s ohledem na dobu, kterou měl žalovaný na podpis řady, obsahově rozsáhlých listin - navíc ve večerních hodinách). Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí těchto finančních produktů. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Platby realizované žalovaným, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednané smlouvy, tedy na neexitující dluh žalovaného, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalovaného. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení včetně zákonného úroku z prodlení. Žalovanému byla poskytnuta částka 90 000 Kč, žalovaný uhradil 39.900 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni zbývající bezdůvodné obohacení ve výroku I. uvedené výši se zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky. Ve zbytku je žaloba nedůvodná a soud ji zamítl tak, aby byl řádně vyčerpán předmět řízení.
17. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně procesně úspěšnému žalovanému, dle obsahu spisu, žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, které se podává do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.