Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 18/2021-33

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 22 160 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky 31. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4 160 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 000 Kč 21. 1. 2019 do 30. 7. 2020 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky 31. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4 160 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 000 Kč 21. 1. 2019 do 30. 7. 2020 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 22 160 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o úvěru číslo rok číslo a na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 12 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem a poplatky ve 13 pravidelných splátkách po 1 560 Kč, z nichž poslední byla splatná ke dni 20. 1. 2019. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl finanční analýzu a úvěrový skóring žalované, a to na základě žalovanou poskytnutých podkladů o jejích rodinných poměrech, bydlení, vyživovaných osobách, zdroji a výši příjmů a měsíčních výdajích. Příjmy žalované po odečtení jejích výdajů posoudil jako dostačující pro splácení úvěru za situace, kdy výše jejích volných finančních prostředků činila 1 718 Kč měsíčně a výše měsíční splátky činila 1 560 Kč měsíčně. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí a v registrech dlužníků, to vše s negativním výsledkem. Žalovaná však své závazky ze smlouvy řádně a včas neplnila a právnímu předchůdci žalobkyně neuhradila na poskytnutý úvěr ničeho. Část závodu společnosti právnická osoba zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů byla následně převedena na společnost právnická osoba Posléze byla pohledávka za žalovanou z titulu předmětné smlouvy postoupena nejdříve společnosti právnická osoba a poté byla postoupena žalobkyni. Žalobkyně pak po žalované požaduje zaplacení dlužné jistiny ve výši 12 000 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 800 Kč (tento poplatek není žalobkyní uplatňován v plné výši), úroku za období od 20. 12. 2017 do 20. 1. 2019 ve výši 3 360 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč a s ohledem na prodlení žalované rovněž zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 21. 1. 2019 do zaplacení. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizováno byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 12 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 25,85 % ročně, poplatkem za správu úvěru ve výši 2 640 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 2 280 Kč (celkem 20 280 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 13 měsíčních splátkách po 1 560 Kč. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovanou a předpis splátek.

4. Žalobkyně dále doložila Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovanou. Žalovaná zde uvedla, že je zaměstnána na dobu neurčitou s průměrným měsíčním příjmem ve výši 9 000 Kč, k čemuž doložila čestné prohlášení a výplatní pásky za měsíce říjen 2017 a listopad 2017, z nichž je zřejmé, že za měsíc říjen 2017 jí byla po provedení srážek vyplacena čistá mzda ve výši 8 159 Kč a za měsíc listopad 2017 jí byla po provedení srážek vyplacena čistá mzda ve výši 7 502 Kč. Dále měla žalovaná pobírat důchod ve výši 5 897 Kč, což podložila Oznámením České správy sociálního zabezpečení o výši důchodu ze dne 13. 12. 2017, z něhož plyne, že žalované byly z důchodu prováděny srážky, a tudíž jí byl vyplácen důchod pouze ve výši 4 018 Kč měsíčně. Výdaje žalované na bydlení měly činit včetně služeb 7 000 Kč měsíčně, což dokládá předložená nájemní smlouva. Další měsíční náklady žalované pak měly sestávat z výdajů na stravování ve výši 3 000 Kč měsíčně, z dalších blíže nespecifikovaných výdajů ve výši 500 Kč měsíčně a z exekučních srážek ve výši 1 879 Kč měsíčně odpovídajících srážkám strhávaným žalované z důchodu. K tomuto žalobkyně doložila finanční analýzu provedenou zaměstnancem právního předchůdce žalobkyně, v rámci níž dospěl tento zaměstnanec po odečtení výdajů žalované a měsíční rezervy v částce 1 000 Kč od jejích příjmů k závěru, že žalované zůstávají měsíčně k dispozici volné finanční prostředky v částce 1 718 Kč, a tudíž je schopna hradit splátky úvěru. Konečně žalobkyně doložila scoring žalované provedený zaměstnancem právního předchůdce žalobkyně, po jehož provedení vyhodnotil tento zaměstnanec žalovanou jako průměrnou klientku.

5. Z doloženého notářského zápisu sepsaného dne datum vzal soud za prokázané, že právnická osoba anonymizováno převedla část svého obchodního závodu tvořeného divizí spotřebitelských úvěrů na společnost právnická osoba Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na společnost právnická osoba a na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 24. 7. 2020, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.

6. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

9. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Třeba konstatovat, že právní předchůdce žalobkyně v daném případě nespoléhal na ničím nepodložená prohlášení žalované o jejích příjmových a výdajových poměrech, nýbrž si od žalované v souladu s výše uvedenou judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu České republiky vyžádal doklady prokazující výši jejích příjmů a výdajů spojených s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část nákladů každého jednotlivce. Dle názoru soudu však právní předchůdce žalobkyně na základě zjištěných příjmů a výdajů žalované nemohl dospět k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná bude schopna poskytnutý úvěr splácet. Žalovaná sice uváděla svůj průměrný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši asi 9 000 Kč, avšak kupříkladu za měsíc listopad 2017 jí byla dle doložené výplatní pásky vyplacena pouze částka 7 502 Kč. Po připočtení důchodu ve výši 4 018 Kč pak činil příjem žalované za tento měsíc pouhých 11 520 Kč a její volné finanční prostředky po odečtení výdajů v částce 10 500 Kč pouhých 1 020 Kč, což je méně, než kolik činila měsíční splátka úvěru, a to navíc za situace, kdy právní předchůdce žalobkyně počítal na straně výdajů žalované (mimo výdajů na bydlení) s nejnižší možnou částkou prakticky odpovídající životnímu minimu pro jednotlivce. Nadto bylo právnímu předchůdci žalobkyně známo, že žalované jsou z důchodu strhávány exekuční srážky, tudíž zjevně již v minulosti nebyla schopna dostát svým závazkům a ze se strany právního předchůdce žalobkyně by se proto dala očekávat zvýšená míra obezřetnosti při hodnocení úvěruschopnosti žalované.

14. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

15. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

16. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

17. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením 879 , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

18. Jelikož žalovaná dle tvrzení žalobkyně na poskytnutý úvěr ničeho neuhradila, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny v plné výši, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 24. 7. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení ,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v  , který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ byla žalované tato předžalobní upomínka doručena dne 29. 7. 2020 a byla tak povinna plnit dne 30. 7. 2020. Ode dne následujícího, tj. od 31. 7. 2020, byla pak žalovaná v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 21. 1. 2019, tj. ve výši 9,75 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 31. 7. 2020, tj. 8,25 % ročně. Soud tak musel žalobu zamítnout co do částky 4 160 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 000 Kč 21. 1. 2019 do 30. 7. 2020 a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení celkové částky 24 842,98 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 12 759,45 Kč (úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 6. 5. 2021). Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalované ve věci byl tak přibližně stejný a soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.