Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 107/2020-101

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr Františkem Jurtíkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 3.014,14 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2.130 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 2.130 Kč od 10. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 884,14 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 3.014,14 Kč od 1. 11. 2019 do 9. 12. 2019 a 10 % p. a. z částky 884,14 Kč od 10. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 836 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2.130 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 2.130 Kč od 10. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 884,14 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 3.014,14 Kč od 1. 11. 2019 do 9. 12. 2019 a 10 % p. a. z částky 884,14 Kč od 10. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 836 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 15. 4. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 3.014,14 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3.014,14 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení ve výši 10 %. Návrh byl odůvodněn tím, že původní věřitel společnost právnická osoba, IČO, postoupil pohledávku na žalobkyni, přičemž tato společnost a žalovaný uzavřeli dne 12. 2. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 3.039 Kč. Žalovaný nehradil měsíční splátky pravidelně a došlo k zesplatnění úvěru ke dni 31. 10. 2019 žalovanému vznikla povinnost jednorázově uhradit zbytek dluhu vč. veškerého příslušenství. Žalovanou částku tvoří jistina ve výši 2.180,79 Kč, úrok ve výši 140,94 Kč, poplatky ve výši 600 Kč a smluvní pokuta ve výši 92,41 Kč.

2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle Soud pak podle , příp. , považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti ( ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ( ). Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 3.039 Kč jako prodejní cenu zboží. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit za smluvených podmínek ve splátkách po 303 Kč v celkové částce 3.333 Kč, přičemž dosud byla podle obsahu spisu vrácena částka 909 Kč (viz přehled na č. l. 23 spisu).

5. Soud dále v průběhu řízení posuzoval, zda a jakým způsobem došlo ze strany předchůdce žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když v posuzované věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu , o spotřebitelském úvěru (spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli). V tomto směru bylo zjištěno, že předchůdce žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, avšak nedostatečným způsobem.

6. V žádosti/smlouvě žalovaný sdělil informace o své osobě tak, že je zaměstnán na sezonní práce na dobu určitou, jeho příjmy činí 12.000 Kč čistého a bydlí v nájmu s náklady 2.500 Kč. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení nenabídla. Žalovaným uvedené informace tedy nebyly doloženy žádnými důkazy a nelze pak dospět k závěru, že ze strany předchůdce žalobkyně byly údaje poskytnuté žalovaným jakkoliv ověřeny.

7. Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

8. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle , (dále jen„ o. z.“) a dále podle , o spotřebitelském úvěru. Podle zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval nebo je neověřoval, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

10. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohlo vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

11. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).

12. V posuzované věci byly navíc zjištěny určité rizikové faktory na straně žalovaného, zejm. sezonnost jeho zaměstnání, což nezaručuje trvalý a stabilní příjem. O to měla být činnost předchůdce žalobkyně při ověřování údajů o žalovaném pečlivější.

13. Na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojil jen s neověřenými informacemi od žalovaného a na tomto základě spotřebitelský úvěr žalovanému poskytl.

14. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

15. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdil).

16. Z hlediska výpočtu dlužné částky soud vycházel ze zjištění o výši poskytnuté a žalovaným vrácené částky. Vzhledem k tomu, že spotřebitelský úvěr byl poskytnut ve výši 3.039 Kč a dosud bylo uhrazeno 909 Kč, zbývá tak k úhradě 2.130 Kč. Již uhrazená částka byla započtena na jistinu poskytnutého úvěru, neboť pokud žalovaný poskytoval dílčí nebo částečná plnění podle uzavřené smlouvy, je třeba je vztáhnout jen k nároku, který existuje (je platný), a nikoli na ty nároky, které neexistují (jsou neplatné).

17. V tomto rozsahu, tj. co do částky 2.130 Kč pak soud žalobě vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit.

18. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum odeslaného podle podacího archu dne datum. Ve výzvě byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 5 dnů od doručení výzvy (viz č. l. 11 a 12 spisu). Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě žalobkyně – analogicky ve smyslu o. z., tj. do datum, při aplikaci ustanovení o. z. (žalovaný v průběhu řízení ani nenamítal nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdil spor podle zákona). Výše úroku z prodlení vyplývá z

19. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost uzavřené smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.

20. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta ( ), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.

21. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní a již zmiňovaným oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne datum adresovaným žalovanému. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. za situace, kdy ve věci bylo vyhověno v rozsahu 70 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo žalobě v rozsahu 2.432,87 Kč a zamítnuta byla žaloba v částce 1.042,06 Kč) a žalovaný je tak povinen zaplatit žalobci 40 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v částce 2.089 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3.014,14 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Z toho přiznaných 40 % činí částku 836 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné ( ).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.