Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
19 C 40/2021-25
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr Lenkou Engelovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 18 493,89 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 017,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 30. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do:
kapitalizovaného úroku ve výši 1 920,05 Kč,
úroku z úvěru ve výši 26,28 % ročně z částky 17 017,89 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení,
kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 280,07 Kč,
úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 017,89 Kč od 20. 10. 2020
do 29. 10. 2020,
zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 892,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 017,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 30. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do: kapitalizovaného úroku ve výši 1 920,05 Kč, úroku z úvěru ve výši 26,28 % ročně z částky 17 017,89 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 280,07 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 017,89 Kč od 20. 10. 2020 do 29. 10. 2020, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 892,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 30. 10. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 493,89 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 920,05 Kč, úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 17 017,89 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 280,07 Kč od 14. 8. 2020 do 19. 10. 2020 a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 493,89 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným dne 5. 1. 2019 uzavřela smlouvu číslo na základě níž mu byl poskytnut revolvingový úvěr. Úvěrový rámec byl sjednán ve výši 38 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalobkyně žalovanému poskytla celkem částku 53 146 Kč, žalovaný splatil však pouze 40 484 Kč. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, žalobkyně využila svého oprávnění vyplývajícího z úvěrových podmínek a úvěr ke dni 30. 7. 2020 zesplatnila, současně žalovaného vyzvala ke splacení dlužné částky. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, neučinil tak ani na základě předžalobní výzvy k plnění. Žalovaná částka ve výši 18 493,89 Kč sestává z nesplacené jistiny ve výši 17 017,89 Kč, poplatků za pojištění ve výši 116 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 360 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč.
2. Úvěruschopnost žalovaného byla před uzavřením předmětné smlouvy prověřována odbornými pracovníky žalobkyně, kdy tito posuzovali příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a dále přezkoumávali informace o proměnných získané od žalovaného. Za účelem zjištění pravděpodobnosti dodržení úvěrových závazků žalobkyně využívá statistický model, za pomoci kterého pak stanoví kreditní skóre klienta. Žalobkyně zjišťuje limit nejvyšší měsíční splátky, kdy posuzuje měsíční disponibilní finance po odečtu nákladů klienta. V rámci toho ověřuje schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. Pakliže vyvstane pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje žalobkyně k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověřená údajů o zaměstnání apod. Žalobkyně rovněž provádí kontrolu klienta v externích úvěrových registrech SOLUS a NRKI. V případě žalovaného žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný je ženatý, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, je zaměstnancem s čistým měsíčním příjmem ve výši 30 000 Kč, ostatní členové jeho domácnosti mají čistý příjem 15 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti přitom činí 15 000 Kč, životní minima členů domácnosti činí 5 970 Kč (za 2 dospělé) a souhrnná měsíční splátka jiných úvěrových závazků činí 8 068 Kč. Žalovaný nebyl evidován v registru SOLUS, ISIR ani CEE. Z registru NRKI žalobkyně zjistila, že žalovaný má další 3 úvěrové závazky s výše uvedenou souhrnnou splátkou, jež řádně a včas splácí. Na základě posouzení všech shora uvedených skutečností pak žalobkyně uzavřela, že žalovaný je schopen žádaný úvěr splácet.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je občanem Bulharské republiky. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Ta je dána podle čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterého pokud toto nařízení nestanoví jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Jelikož žalovaný má bydliště na území České republiky, může být rovněž žalován u soudů České republiky.
5. Podle § 115a zák. č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se ve věci nevyjádřil, ačkoli mu výzva k vyjádření byla řádně doručena, soud tedy předpokládá, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a proto rozhodl bez nařízení jednání.
6. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 5. 1. 2019 smlouvu číslo jejíž nedílnou součástí byly mj. úvěrové podmínky žalobkyně s kódem anonymizováno a ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr na kreditní kartě až do výše 38 000 Kč a žalovaný se zavázal čerpanou částku spolu s úroky a dalšími poplatky dle smlouvy žalobkyni vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, splatných vždy k 20. dni v měsíci, přičemž výše splátky byla dle uvedené smlouvy stanovena na 4 % z dlužné částky. Úvěr byl úročen úrokovou sazbou ve výši 26,28 % ročně. Pro případ prodlení se splácením úvěru se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 500 Kč a dále účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši 100 Kč za měsíc vymáhání (prokázáno smlouvou číslo). Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal dne 5. 1. 2019 ve výši 32 748 Kč a dne 12. 12. 2019 ve výši 13 599 Kč a 6 799 Kč, tj. celkem ve výši 53 146 Kč, sjednané splátky však nehradil řádně a včas - dostal se do prodlení s úhradou 17. splátky, tuto ani žádnou z následujících tří splátek ani z části neuhradil (prokázáno výpisem čerpání, splátek a úhrad za období od 5. 1. 2019 do 19. 10. 2020). Žalobkyně proto v souladu s úvěrovými podmínkami (v důsledku prodlení žalovaného se splacením dvou a více splátek, event. s úhradou jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce) přistoupila k zesplatnění celého úvěru a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky (prokázáno úvěrovými podmínkami žalobkyně s kódem anonymizováno, výzvou ke splacení celého úvěru ze dne 30. 7. 2020 a podacím archem). Žalovaný přes předžalobní výzvu právního zástupce žalobkyně na dlužnou částku sestávající z jistiny ve výši 17 017,89 Kč, poplatků za pojištění ve výši 116 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 360 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 920,05 Kč, úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 17 017,89 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 280,07 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 493,89 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, ničeho neuhradil (prokázáno výpisem čerpání, splátek a úhrad za období od 5. 1. 2019 do 19. 10. 2020, předžalobní výzvou k plnění ze dne 20. 8. 2020 a podacím archem).
7. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, soud zjistil, že ve smlouvě číslo žalovaný uvedl, že je ženatý, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v podnájmu, od května 2017 je zaměstnancem společnosti právnická osoba s čistým měsíčním příjmem ve výši 30 000 Kč a že čistý příjem ostatních členů domácnosti činí 15 000 Kč. Dále soud ze zprávy z NRKI zjistil, že žalovanému byly finančními institucemi poskytnuty celkem 4 úvěry, z toho jeden byl již ukončen. V případě existujících úvěrů se jedná o osobní úvěr ze dne 5. 6. 2018 s datem ukončení 25. 6. 2026 ve výši 150 000 Kč s měsíční splátkou úvěru ve výši 2 701 Kč, přičemž žalovaný v době pořízení výpisu nebyl v prodlení s žádnou splátkou, dále se jedná o spotřební úvěr ze dne 10. 6. 2018 s datem ukončení 10. 6. 2025 ve výši 199 205 Kč s měsíční splátkou ve výši 5 367 Kč, přičemž žalovaný v době pořízení výpisu byl v prodlení s úhradou jedné měsíční splátky, a dále se jedná o kontokorentní úvěr ze dne 5. 6. 2018 s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný v době pořízení výpisu nebyl v prodlení s žádnou splátkou.
8. Rozhodné právo pro daný závazkový vztah soud určil podle nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) ve spojení s nařízením Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/ 2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), která se na vztahy mezi členskými státy, jimiž Česká republika i Bulharská republika jsou, použijí přednostně. Podle čl. 10 odst. 1 nařízení Řím II souvisí-li mimosmluvní závazkový vztah, který vzniká z bezdůvodného obohacení, včetně úhrady neexistujícího dluhu, s již existujícím vztahem mezi stranami, jako například smluvním vztahem nebo vztahem vyplývajícím z civilního deliktu, který úzce souvisí s tímto bezdůvodným obohacením, je rozhodným právem právo, kterým se řídí uvedený existující vztah. Vzhledem k tomu, že strany vyjádřily vůli uzavřít závazkový právní vztah, a to uzavřením shora uvedené smlouvy o úvěru, je třeba ve smyslu tohoto ustanovení při určení rozhodného práva postupovat podle nařízení Řím I, které stanoví pravidla pro určení rozhodného práva pro smluvní závazkové vztahy. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Řím I se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. V daném případě účastníci zvolili jako rozhodné právo České republiky, což vyplývá z bodu 11.5. úvěrových podmínek, jimiž se řídí předmětná smlouva o úvěru.
9. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
12. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
13. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
14. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.
15. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18, anonymizováno právnická osoba anonymizováno, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.
18. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
20. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku . Jeho ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí neplatnosti smlouvy, a to, jak již bylo uvedeno výše, neplatnosti absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Současně v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.
21. Ústavní soud ČR zároveň v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , zdůraznil, že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
22. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.
23. Soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú., neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel.
24. Žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z informací uvedených žalovaným a dále z informací zjištěných z registrů SOLUS, ISIR, CEE a NRKI, k prokázání svých tvrzení doložila pouze výpis z NRKI a úvěrovou smlouvu. Na základě provedeného dokazování však soud nemá za to, že by žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného dostatečným způsobem. V úvěrové smlouvě byly sice uvedeny informace o osobních poměrech žalovaného a rovněž o příjmech žalovaného, potažmo o příjmech celé jeho domácnosti, absentovaly zde však údaje o tom, zda a případně jakým způsobem byly tyto informace ověřeny. Žalobkyně ani netvrdila, že by v případě žalovaného tyto informace ověřovala. Pokud jde o výdaje žalovaného, tyto nebyly vůbec v úvěrové smlouvě zaznamenány a stejně jako v případě příjmů žalovaného není zřejmé, zda a jakým způsobem byly prověřeny. V řízení bylo pouze prokázáno, že žalovaný před poskytnutím předmětného úvěru splácel 3 další úvěry, přičemž v případě jednoho z nich byl dokonce v prodlení s úhradou jedné splátky. Soud musí konstatovat, že pokud údaje o majetkové situaci žalovaného nebyly řádně zjištěny, ani ověřeny, nemohly být žalobkyní, event. jejím interním systémem ani řádně vyhodnoceny. Neověřené údaje nemohly podat pravdivý obraz o majetkové situaci žalovaného a o jeho schopnosti úvěr splácet.
25. Pouhé doplnění čísel do formuláře bez náležitého ověřování příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele k náležitému posouzení jeho úvěruschopnosti nepostačuje (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 22 Co 23/2021 -149). Je nutné uvést, že již v poměrech zák. č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, platilo, že poskytovatel úvěru nedostojí povinnosti stanovené mu v § 9 zák. č. 145/2010 Sb. , tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle uvedeného ustanovení je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39). Soud nemá pochyb o tom, že uvedené závěry jsou aplikovatelné i v poměrech současného zákona o spotřebitelském úvěru, který na rozdíl od předchozí právní úpravy navíc po poskytovateli úvěru vyžaduje pořizování a uchovávání dokumentů nebo jiných záznamů týkajících se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.
26. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru dostatečným způsobem nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a žalovanému úvěr poskytla, aniž by řádně zjistila a následně posoudila příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Jinými slovy žalobkyně s odbornou péčí neposoudila, zda je žalovaný schopen poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Žalobkyně tak nedostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 z. s. ú. a nesplnila tak podmínky, za nichž bylo možné úvěr žalovanému poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou.
27. Jelikož však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 53 146 Kč, kterou jí žalovaný v plném rozsahu nevrátil, soud dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky, která nebyla žalobkyni na jistině splacena, tj. částky 17 017,89 Kč, žalobkyni vrátit. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to v souladu s § 1968 a § 1970 o. z. včetně zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne podání žaloby, tj. od 30. 10. 2020, do zaplacení, přičemž ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. Pokud žalovaný hradil splátky, které nebyly započteny na jistinu úvěru, ale na další nároky vyplývající z ujednání neplatné smlouvy o úvěru (úroky, poplatky atd.), jde o bezdůvodné obohacení na straně příjemce těchto plateb. Bez procesní aktivity žalovaného (uplatnění bezdůvodného obohacení jako obrany do výše žalované částky, vzájemný návrh) však soud ve sporném řízení nemůže jakkoli zohlednit tyto uskutečněné platby, byť z neplatného právního důvodu.
28. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , když neshledal důvod pro její prodloužení.
29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení po zaokrouhlení v částce 1 892,60 Kč, přičemž tato částka představuje 84,04 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 92,02 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 7,98 %). Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 18 493,89 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, d) - písemné podání žaloby, výzva k plnění a. t.) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně v celkové výši 1 892,60 Kč (tj. 84,04 % z částky 2 252 Kč) byla přisouzena rovněž v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.