Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
116 C 138/2021-82
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudkyní Mgr Ivanou Josiekovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalované: osobní údaje žalované
o: 8 764,55 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 390,25 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10% ročně od 23. 2. 2021 do zaplacení,
to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám žalobkyně.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 2 374,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 8 591,60 Kč od 2. 4. 2020 do 22. 2. 2021, zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 2 201,35 Kč ve výši 10% ročně od 23. 2. 2021 do zaplacení a zaplacení úroku ve výši 18,9% ročně z částky 8 591,60 Kč od 2. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 390,25 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10% ročně od 23. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám žalobkyně.</b> <b>II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 2 374,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 8 591,60 Kč od 2. 4. 2020 do 22. 2. 2021, zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 2 201,35 Kč ve výši 10% ročně od 23. 2. 2021 do zaplacení a zaplacení úroku ve výši 18,9% ročně z částky 8 591,60 Kč od 2. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou došlou soudu dne 13. 1. 2021 se žalobkyně domáhá zaplacení shora uvedené částky. Dne 23. 7. 2018 žalobkyně se žalovanou uzavřela smlouvu o kontokorentním úvěru, přičemž účelem smlouvy bylo poskytnutí kontokorentního úvěru k účtu žalované č. bankovní účet. Žalované byl poskytnut kontokorentní úvěr až do výše 5 000 Kč. Mezi účastníky bylo dohodnuto placení ročního úroku z kontokorentního úvěru žalovanou ve výši stanovené sazebníkem žalobkyně platným ke dni započetí čerpání kontokorentního úvěru. Úrokové sazby byla žalobkyně oprávněna v souladu se smlouvou o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu měnit. Žalovaná byla oprávněna čerpat kontokorentní úvěr průběžně a zavázala se nepřekročit jeho stanovenou výši a dluh z kontokorentního úvěru splatit nejpozději do jednoho roku od jeho prvního čerpání. V případě porušení smluvních podmínek byla žalobkyně oprávněna účtovat sankční úrok platný ke dni porušení smluvních podmínek stanovený žalobkyní. Ke dni uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru byla úroková sazba ve výši 18,90% p. a. Žalobkyně v souladu se zákonem ověřila úvěruschopnost žalované a tato byla po posouzení vyhodnocena jako úvěruschopná. Žalovaná se zavázala nepřekročit sjednanou výši kontokorentu a žalobkyni umožnila jeho průběžné čerpání. Žalovaná překročila povolenou výši kontokorentního úvěru
v listopadu roku 2019. K částkám výběrů byly připsány ceny za služby v souladu se smlouvou
o poskytnutí kontokorentního úvěru. Účtované sazby vyplývají z výpisů účtu žalované. Žalobkyně dne 24. 11. 2020 oznámila žalované, že z důvodu porušení smluvních podmínek a nezaplacení dlužné částky, zůstatek úvěru zesplatnila a vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky v termínu do 10. 12. 2020 s tím, že úvěr se stal splatný 1. 4. 2020. Žalovaná svou povinnost nesplnila a dlužnou částku nezaplatila. Žalovaná částka se sestává z nezaplacené jistiny ve výši 8 591,60Kč, nezaplacených 18,90% p. a. úroků do splatnosti ve výši 172,95Kč.
2. Podáním ze dne 5. 5. 2021 žalobkyně doplnila k výzvě soudu svá skutková tvrzení. Žalovaná v rámci předmětné smlouvy deklarovala příjem ve výši 16 048 Kč, což pracovník žalobkyně zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet žalované. Dle výpisu z účtu žalované je patrné, že částka odpovídá průměrné mzdě v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Žalovaná neuvedla žádné dodatečné výdaje. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalované po zohlednění její situace podle svého interního, ekonomického modelu pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů, anormativních nákladů na bydlení na částku 5 963 Kč. Žalobkyně současně obdobně k ukazateli DSTI stanovila hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Žalovaná na žádosti nedeklarovala žádné splátky mimo žalobkyni. Žalobkyně toto ověřila dotazem do CCB a do interních systémů. Žalovaná měla v době žádosti pouze splátky u žalobkyně ve výši celkem 3 667 Kč. Žalobkyně zároveň dle interního ukazatele DSTI stanovila hranice poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu, které zde činilo 22,8 % a bylo tedy zcela v rámci interní hranice. Příjem žalované byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Žalovaná čerpala 8 591,60 Kč a z tohoto nebylo uhrazeno ničeho.
3. Podáním ze dne 14. 5. 2021 žalobkyně na základě výzvy soudu uvedla, že žalovaná za dobu od 23. 7. 2018 čerpala částku 319 949,52 Kč a zaplatila 313 559,27 Kč. Nezaplacené zůstávají úroky ve výši 1 157,11 Kč a poplatky 1 044,24 Kč.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalobkyně se z jednání omluvila, soud jednal v nepřítomnosti účastníků.
5. Mezi společností žalobkyně a žalovanou byla dne 23. 7. 2018 uzavřena smlouva o úvěru č. bankovní účet, dle které bylo žalované umožněno čerpat finanční prostředky do výše úvěrového limitu 5 000 Kč a žalovaná se zavázala věřiteli tento úvěr splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 18,9% ročně s tím, že kontokorent musí být splacen nejpozději do jednoho roku od jeho prvního čerpání. Předmětná smlouva byla podepsána smluvními stranami, za dobu trváním smluvního vztahu žalovaná čerpala 319 949,52 Kč a uhradila 313 559,27 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas, byla dopisem žalobkyně ze dne 24. 11. 2020 vyzvána k úhradě dlužné částky do 10. 12. 2020. Úvěr se stal splatným dnem 1. 4. 2020. Při zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně vycházela z příjmu uvedených žalovanou ve výši 16 048 Kč, což bylo zkontrolováno na základě předchozích transakcí na účtu žalované, žalovaná měla v době žádosti o úvěr pouze splátky u žalobkyně ve výši 3 000 Kč, žalobkyně stanovila životní výdaje žalované na částku 5 963 Kč včetně nákladů na bydlení. Tyto výdaje však ničím neprokázala. K jednání nařízenému soudem na den 27. 5. 2021 se žalobkyně nedostavila a tudíž nemohlo být poskytnuto poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. k navržení důkazů k prokázání svého tvrzení, že řádně zkoumala i výdaje žalované, zejména pak náklady spojené s bydlením. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 24. 11. 2027, přičemž zásilka byla zaslána doporučeně a uložena dne 30. 11. 2020.
6. Mezi žalobkyní a žalovanou byla ve smyslu ustanovení § 2395 a následujících občanského zákoníku uzavřena smlouva o úvěru, na jejichž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr s úvěrovým limitem 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částky vrátit dle podmínek sjednaných ve smlouvě. Výše uvedená smlouva je ve smyslu § číslo a následujících téhož předpisu smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaná jednala jako spotřebitel a žalobkyně jako dodavatel. Při uzavření smluv tak byl věřitel povinen postupovat také v intencích § 9 zákona č. 145/2010 Sb. a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , tj. před uzavřením smluv, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr, byl věřitel povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. V žalobě popsaný způsob, jakým předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované, je z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru naprosto nedostatečný a neodpovídající zákonnému požadavku. Pouhé dotazování na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry klienta rozhodně nelze považovat za vynaložení odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti klienta tak, jak zákon vyžaduje. Žalobkyni je zákonem uložena povinnost vynaložit odbornou péči na to, aby prověřila, zda budoucí klient je či není schopen případný úvěr splácet. Z důkazů navržených žalobkyní a provedených v řízení nemá pak soud za prokázáno, že žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Soudu byl předložen výpis z účtu žalované, nebyly předloženy jakékoli listin y, které by osvědčovaly výdaje žalované, zejména pak náklady spojené s bydlením. K jednání nařízenému soudem se žalobkyně nedostavila, svou neúčastí se zbavila možnosti být soudem poučena dle § 118a odst. 3 o.s.ř. o povinnosti prokázat svá tvrzení ve vztahu k řádnému zkoumání úvěruschopnosti. Žalobkyně tedy ve vztahu k prokázání úvěruschopnosti žalované neunesla břemeno důkazní a neprokázala v řízení, že úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy byla zkoumána řádně. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že splnila svou zákonnou povinnost vynaložení odborné péče při posuzování schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet a v důsledku toho jsou smlouvy o úvěru neplatné ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnila-li proto žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru žalované částku 319 949,52 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění mohlo vzniknout na straně žalované bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku . Žalovaná však žalobkyni, zaplatila již před podáním žaloby částku 313 559,27 Kč a nárok ve výši rozdílu, tj. částky 6 390,29 Kč lze přiznat žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o.z.
7. Podle § 1958 o. z. byla žalovaná po výzvě povinna plnit, tj. zaplatit žalobkyni žalovanou částku, ve lhůtě„ bez zbytečného odkladu“. Jelikož v dané věci se jednalo o zaplacení finanční částky
v obvyklé výši, lze míti za to, že lhůtou„ bez zbytečného odkladu“ se myslí sedm dnů po doručení výzvy. V tomto rozsahu se jedná o velmi krátkou lhůtu, v níž je nutné provést bezodkladné, neprodlené a okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2484/2012 ). Žalovaná byla proto povinna dluh žalobkyni zaplatit ke dni
22. 2. 2021, jelikož tak neučinila, dostala se ode dne 23. 2. 2021 dle § 1968 o. z. do prodlení
a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Úrok z prodlení byl přiznán v požadované výši 10% ročně, když lhůta k plnění byla vázána na doručení žaloby. Ve zbytku soud žalobu jako důvodnou zamítl.
8. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně převážně úspěšné žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.