Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 65/2021-29

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 3 800 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 3 800 Kč s úrokem ve výši 14,69 % ročně z částky 3 800 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 891,75 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 800 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 3 800 Kč s úrokem ve výši 14,69 % ročně z částky 3 800 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 891,75 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 800 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 3 800 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě této smlouvy poskytl žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč Tyto finanční prostředky se žalovaná zavázala splatit společně s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 7 200 Kč sestávajícími z úplaty, administrativního poplatku a úroku ve 13 měsíčních splátkách po 1 300 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel především z informací, které o svých majetkových poměrech sdělila žalovaná a které byly ověřeny prostřednictvím dokladů vyžádaných od žalované, přičemž tyto informace jsou uvedeny v žádosti o úvěr. Žalovaná přitom svým podpisem stvrdila, že jí poskytnuté údaje jsou úplné, přesné a pravdivé. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl lustraci žalované ve veřejných registrech. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaná však ujednané splátky řádně a včas nehradila. Celkově uhradila na poskytnutý úvěr částku 13 400 Kč, která byla co do výše 300 Kč započtena na administrativní poplatek, co do výše 2 000 Kč byla započtena na úrok, co do výše 4 900 Kč byla započtena na úplatu a co do výše 6 200 Kč byla započtena na jistinu a zůstala tak právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 3 800 Kč na jistině. Část závodu společnosti právnická osoba zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů byla následně převedena na společnost právnická osoba a posléze byla pohledávka za žalovanou z titulu předmětné smlouvy postoupena žalobkyni. Žalobkyně pak po žalované dále požaduje kromě výše uvedených nároků také zaplacení úroku ve výši 14,69 % ročně z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení vyčísleného za období od 27. 1. 2016 do 20. 5. 2020 ve výši 1 891,75 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou.

2. Žalovaná uvedla, že s nárokem žalobkyně nesouhlasí a žádala, aby„ soud přezkoumal, jestli je v souladu se zákonem, aby po ní žalobkyně předmětnou částku vymáhala.“

3. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizováno byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 10 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s administrativním poplatkem ve výši 300 Kč splatným při výplatě úvěru a dále s úrokem ve výši 18,46 % ročně a„ úplatou“ v celkové výši 7 200 Kč (celkem 17 200 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 13 měsíčních splátkách po 1 300 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byl rovněž Předpis splátek. Dle doložené transakční historie žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkovou částku 13 400 Kč.

5. Žalobkyně dále doložila Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovanou. Žalovaná zde uvedla, že je zaměstnána s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední tři měsíce ve výši částka, což mělo být údajně ověřeno prostřednictvím výplatních pásek. Žalovaná měla bydlet v nájmu, přičemž za účelem ověření této skutečnosti měla právnímu předchůdci žalobkyně doložit nájemní smlouvu. Průměrné měsíční výdaje žalované pak měly činit 15 000 Kč. K tomuto žalobkyně doložila scóringovou kartu, z níž je zřejmé, že zaměstnankyně právního předchůdce žalobkyně vyhodnotila žalovanou jako klientku, jíž lze poskytnout úvěr v maximální výši 25 000 Kč.

6. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že ke dni datum byla část obchodního závodu právnická osoba anonymizováno převedena na společnost právnická osoba Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což mělo být žalované oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzván předžalobní upomínkou ze dne 17. 12. 2020, jejíž odeslání dne 18. 12. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem a v níž byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě do 1. 1. 2021.

7. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

8. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“

10. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus jméno Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

12. Příjmy žalované ze zaměstnání měly být ze strany právního předchůdce žalobkyně údajně ověřeny na základě předložených výplatních pásek a výdaje žalované spojené s bydlením měly být údajně ověřeny prostřednictvím předložené nájemní smlouvy. Tyto dokumenty však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy.

13. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

14. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

15. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v  . Ohledně neplatnosti právního jednání stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. :„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v  :„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

16. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Žalovaná přitom uhradila celkovou částku 13 400 Kč a přeplatila tak poskytnutou jistinu. Soud proto žalobu v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítnul.

17. O nákladech řízení soud rozhodl dle tak, že přiznal žalované, která byla ve věci plně úspěšná, vůči žalobkyni právo na jejich náhradu. Tyto náklady sestávají z paušální náhrady dle odstavce 3 ve spojení s Dle této vyhlášky náleží žalované paušální odměna ve výši 300 Kč za jeden úkon (písemné podání ve věci samé – vyjádření k žalobě).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.