Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
28 C 34/2020-30
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Šárkou Houdkovou Polákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 7 104 Kč
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 999 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do požadavku na zaplacení částky ve výši 4 105 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 999 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do požadavku na zaplacení částky ve výši 4 105 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 14. 11. 2019 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovaného zavázal k zaplacení částky 7 104 Kč s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč. Svou žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 28. 5. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, a to distančně prostřednictvím elektronických prostředků. Celkem byly žalovanému dne 28. 5. 2019 poskytnuty peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit do 30. 6. 2019, vyložil však svého práva splatnost prodloužit, a ta proto nastala až dne 30. 7. 2019. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného s řádnou péčí. Žalovaný zaslal žalobkyni ověřovací platbu ve výši 1 Kč ze svého bankovního účtu. Žalovaný však peněžní prostředky žalobkyni nevrátil a žalobkyni vznikly náklady na upomínání ve výši 450 Kč a 650 Kč, náklady na pověření ve výši 1 500 Kč, právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 900 Kč (2x 450 Kč) a poplatku za poskytnutí ve výši 3 204 Kč. Žalovaný ničeho neuhradil.
2. Účastníci se k jednání soudu, žalobkyně po předchozí písemné omluvě, nedostavili, ani z důležitého důvodu nepožádali o odročení jednání. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti; vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
4. Soud v této věci učinil následující skutková zjištění:
5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 5. 2019 plyne, že tato listin listina není opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného, toliko jeho jménem a příjmením, rodným číslem, datem a časem uvedeným s IP adresou.. Z obsahu textu této listin y plyne, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně měla zavázat poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaný se měl zavázat úvěr vrátit do 30 dnů.
6. Z předsmluvních informací ze dne 28. 5. 2019 se podává, že tato listin listina není opatřen vlastnoručním podpisem žalovaného, toliko jeho jménem a příjmením, rodným číslem, datem a časem uvedeným s IP adresou. Z obsahu textu této listin y plyne, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně měla zavázat poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaný se měl zavázat úvěr vrátit.
7. Z fotokopie občanského průkazu žalovaného je zřejmé rodné číslo žalovaného a další osobní údaje žalovaného.
8. Z potvrzení obdržení tuzemské platby bylo zjištěno, že dne 22. 3. 2019 byla na účet příjemce č. bankovní účet připsána z účtu č. bankovní účet označeného celé jméno žalovaného, pod variabilní symbol, platba ve výši 1 Kč.
9. Z potvrzení o provedení tuzemské platby plyne, že dne 28. 5. 2019 byla z účtu žalobkyně č. bankovní účet odepsána platba ve prospěch účtu č. bankovní účet, pod variabilní symbol, ve výši 3 000 Kč, se zprávou pro příjemce„ anonymizováno splatnost 30.06.2019“.
10. Z upomínky ze dne 27. 8. 2019 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. Tato upomínka byla předána k poštovní přepravě v blíže nezjištěný den, jak plyne z části poštovního podacího archu
11. Z poslední upomínky před předáním na vymáhání soud zjistil, že žalobkyně žalovaného dne 18. 9. 2019 upomenula o zaplacení dlužné částky a vyzvala k její úhradě v dodatečné lhůtě.
12. Z poslední výzvy ze dne 11. 10. 2020 je zřejmé, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu.
13. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. , o sopotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
14. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úěru jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
15. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
17. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
18. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena písemná smlouva o úvěru, byť elektronickými prostředky komunikace na dálku a mechanicky, ale s ohledem na postavení žalovaného coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb. , dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele.
19. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006 , ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009 , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56), a věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 ZÚS a podle jeho striktně jazykového výkladu by lze na první pohled dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb. , ale též zákon č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že spotřebitelské úvěry přirozeně poptávají spíše ty osoby, které volné peněžní prostředky nemají, a snaží se je získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce. Tento závěr podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.
20. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena nejen na ochranu spotřebitele, který není schopen dostát svým závazkům, ale také na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, a především pak na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.
21. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.
22. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti nepřistoupila řádně. Od žalovaného si dle svých tvrzení vyžádala informace o příjmech a výdajích, jež měly být doloženy listinami, ale na základě výsledků dokazování se lze právem domnívat, že je žalobkyně žádným způsobem neověřila. Žalobkyně se k jednání soudu, byť po předchozí omluvě, nedostavila, čímž se vzdala dobrodiní vyslechnout poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. , o tom, že dosud neunesla břemeno důkazní, že konkrétním způsobem prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet.
23. Soud proto vycházel z toho, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť odporuje smyslu a účelu zákona, a zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky, tedy především povinnost žalovaného úvěr žalobkyni vrátiti spolu se všemi sjednanými poplatky, a pro případ prodlení s plněním této povinnosti žalobkyni uhradit smluvní pokutu.
24. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poté, co od žalovaného obdržela platbu ve výši 1 Kč, žalovanému poskytla částku 3 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se mezi stranami o plnění bez právního důvodu a příjemci, tedy žalobkyni, stejně jako žalovanému, podle § 2991 odst. 2 o. z. vzniká bezdůvodné obohacení, které jsou podle § 2991 odst. 1 o. z. povinni ochuzenému, tedy žalovaný žalobkyni, a žalobkyně žalovanému, vydat. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 2 999 Kč, o které se žalovaný na úkor žalobkyně vzhledem k jeho plnění ve výši 1 Kč skutečně obohatil. Ve zbývající části předmětu řízení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť v řízení převážně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.