Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 53/2021-22

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr Michaelou Janošcovou ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 12 937,65 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 240 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 240 Kč od 6. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 697,65 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 622,51 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 8 058,97 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 324,36 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 058,97 Kč od 7. 12. 2019 do 5. 1. 2021, ve výši 0,25 % ročně z částky 8 058,97 Kč od 6. 1. 2021 do zaplacení a ve výši 0,25 % ročně z částky 2 818,97 Kč od 6. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 240 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 240 Kč od 6. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 697,65 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 622,51 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 8 058,97 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 324,36 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 058,97 Kč od 7. 12. 2019 do 5. 1. 2021, ve výši 0,25 % ročně z částky 8 058,97 Kč od 6. 1. 2021 do zaplacení a ve výši 0,25 % ročně z částky 2 818,97 Kč od 6. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 937,65 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 17. 5. 2017 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 18 849 Kč, z toho 11 000 Kč jako samotnou půjčku a 7 849 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 968 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 942 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 939 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 315 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 7. 2018. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když poslední splátku uhradil dne 16. 2 2018, celkem uhradil částku 5 760 Kč, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 12 937,65 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 8 058,97 Kč a souhrnného poplatku ve výši 4 878,68 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 20. 1. 2020 k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni právě částku 12 937,65 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z informací, které měla od žalovaného při uzavírání smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že právnická osoba před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Z čl. 13 Smluvních podmínek pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet, které žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 24. 2. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 5. 3. 2021 osobním převzetím, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z y označené jako Smlouva o zápůjčce číslo ze dne 17. 5. 2017 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o zápůjčce, a ze Smluvních podmínek Smlouvy o zápůjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 17. 5. 2017 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 11 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázal vrátit bance celkem částku 18 849 Kč, z toho 11 000 Kč jako samotnou půjčku a 7 849 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 968 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 942 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 939 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 315 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 7. 2018. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 176,51 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznické kartě ze dne 17. 5. 2017, z níž vyplynulo, že žalovaný je ženatý, žije v nájmu, má dvě vyživovací povinnosti, je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako profese anonymizováno s měsíční mzdou ve výši částka čistého, další příjmy domácnosti činí částka, aniž by tyto byly blíže specifikovány, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 5 000 Kč bez jejich bližšího určení; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil pracovní smlouvu žalovaného, jeho výplatní pásky a potvrzení úřadu práce.

5. u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že společnost právnická osoba postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou.

6. Předžalobní upomínkou ze dne 16. 12. 2020 a podacím lístkem ze dne 17. 12. 2020 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 20 663,17 Kč nejpozději do 31. 12. 2020 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy číslo který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužných neuhrazených půjček běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.

7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž ač k tomu byla žalobkyně ze strany soudu vyzvána, nepředložila soudu kromě karty zákazníka žádné další doklady týkající se okolností, jak její právní předchůdkyně prověřovala před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného.

8. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o zápůjčce číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 17. 5. 2017 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - půjčku ve výši 11 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 18 849 Kč, z toho 11 000 Kč jako samotnou půjčku a 7 849 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 968 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 942 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 939 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 315 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 7. 2018; v rámci samotné smlouvy o půjčce si pak obě strany sjednaly použití , ; při sjednávání úvěrových smluv přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznické kartě, podle níž žalovaný měl být ženatý, měl žít v nájmu, měl mít dvě vyživovací povinnosti, měl být zaměstnán na plný pracovní úvazek jako pomocný profese s měsíční mzdou ve výši částka čistého, další příjmy domácnosti měly činit částka, aniž by tyto byly blíže specifikovány, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 5 000 Kč bez jejich bližšího určení; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil pracovní smlouvu žalovaného, jeho výplatní pásky a potvrzení úřadu práce. Žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnil řádně, když poslední splátku uhradil dne 16. 2. 2018, přičemž však celkem uhradil částku 5 760 Kč.

9. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 11 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měla mít při uzavírání smlouvy k dispozici doklady o jeho příjmu v podobě pracovní smlouvy, výplatních pásek a potvrzení úřadu práce, kdy tyto doklady v řízení nepředložila, nicméně i kdyby tak učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěry nebylo dostatečně a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že žalovaný v době uzavírání smlouvy měl bydlet v nájmu, aniž by byly zjišťovány tyto jeho náklady na bydlení, zcela jistě měl i další výdaje, které rovněž nebyly nikterak prověřovány, měl být ženatý, aniž by bylo zjišťováno, zda s manželkou bydlí ve společné domácnosti a pokud ano, zda a jaký má manželka příjem, což by mohlo výrazným způsobem ovlivnit posouzení jeho úvěruschopnosti. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti obou úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

15. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému poskytla celkem částku 11 000 Kč, přičemž tento vrátil žalobkyni částku 5 760 Kč. Dosud tedy žalovaný dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smluv) částku 5 240 Kč (11 000 Kč – 5 760 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 16. 12. 2020. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 17. 12. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 22. 12. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 5. 1. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 6. 1. 2021 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení ve smyslu vládního . Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

16. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba, přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikovaných pohledávek za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byly pohledávky vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedeny ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

17. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 5 240 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 12 937,65 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto je tedy zřejmé, aniž by soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. ), že procesně úspěšnějším byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.