Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
22 C 13/2021-53
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Mgr Janem Lipertem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 140 000 Kč
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 73 500 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení 66 500 Kč se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 14 342 Kč
k rukám zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 73 500 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba o zaplacení 66 500 Kč se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 14 342 Kč k rukám zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se po žalované domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 140 000 Kč způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u název soudu pod sp. zn. spisová značka, ve kterém vystupovala v postavení oprávněné. Žalobkyně zdůraznila, že soud 8 let rozhodoval o návrhu povinného na zastavení exekuce. Účastníci nakonec věc vyřešili smírně, žalobkyně se na délce řízení nepodílela, nejednalo se o věc skutkově či procesně složitou. Stanovisko Nejvyššího soudu k odškodňování nepřiměřené délky bylo vystaveno za jiných ekonomických podmínek. Vykonatelná pohledávka nebyla závislá na dalších řízeních, to mohlo probíhat i bez vyčkání výsledku těchto dalších řízení. Soud se pouze spoléhal, že sporné otázky budou vyřešeny v řízeních jiných. Význam řízení nebyl pro žalobkyni bagatelní.
2. Žalovaná uvedla, že délka řízení byla nepřiměřená, dostatečným zadostiučiněním je dle žalované konstatování práva na porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je plnohodnotnou satisfakcí. Na žádost účastníků bylo první jednání v posuzovaném řízení zrušeno, soud poté sledoval stav dalších řízení, ve kterých vystupovali stejní účastníci a řešila se otázka platnosti a existence pohledávky. Žalobkyně byla již za tyto vedlejší řízení odškodněna.
3. Soud podle § 115a o. s. ř. o. s. ř. rozhodl soud ve věci samé bez jednání.
4. Mezi účastníky bylo nesporné, že nárok byl předběžně u žalované uplatněn dne 27. 3. 2020.
5. Ze spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. spisová značka bylo zjištěno, že právnická osoba (dále jen„ oprávněná“) podala dne 22. 11. 2011 návrh na zahájení exekučního řízení proti právnická osoba (dále jen„ povinná“). Dne 14. 12. 2011 soud nařídil exekuci na majetek povinné k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši
65 796 Kč a 960 Kč a pro náklady exekuce vyčíslené částkou 11 916 Kč, celkem 78 672 Kč. Exekucí byl pověřen JUDr. Ivo Dědek, soudní exekutor Exekutorského úřadu Zlín (dále jen„ exekutor“). Dne 16. 1. 2012 podala povinná návrh na zastavení a odklad exekuce. Povinná se bránila, že pohledávka zanikla započtením její pohledávky z bezdůvodného obohacení za užívání vozidel povinné. Dne 27. 2. 2012 podala oprávněná vyjádření k návrhu na zastavení a odkladu exekuce. Dne 3. 10. 2012 soud exekuci odložil do právní moci rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení výkonu rozhodnutí. Dne 17. 10. 2012 podala oprávněná proti odložení exekuce odvolání. Spis byl dne 29. 11. 2012 předložen odvolacímu soudu, který dne 13. 2. 2013 napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost. Dne 25. 4. 2013 bylo rozhodnutí odvolacího soudu rozesláno účastníkům. Dne 5. 6. 2013 soud návrh povinné na odklad exekuce vrátil exekutorovi, aby o něm rozhodl exekutor. Dne 26. 11. 2013 exekutor návrh povinné na odklad exekuce odmítl. Dne 10. 12. 2013 povinná oznámila, že složila na účet exekutora jistotu ve výši vymáhané pohledávky, nákladů oprávněné a nákladů exekuce
a navrhla odklad exekuce. Exekutor dne 19. 12. 2013 exekuci odložil do právní moci rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce. Dne 19. 3. 2014 byla věc přidělena jinému soudci. Dne 30. 7. 2014 bylo na den 27. 8. 2014 věci nařízeno jednání, na žádost účastníků bylo jednání zrušeno, neboť považovali jednání za neekonomické, když v několika soudních řízeních (příjmení obec spisová značka a u Krajského soudu v obec sp. zn. spisová značka a spisová značka) byla řešena otázka obdobná započtení bezdůvodného obohacení, kterým se bránila povinná. V těchto řízeních se povinná domáhala bezdůvodného obohacení za užívání vozidel s obdobnou právní argumentací. Jednalo se o jiná vozidla, než ta, z kterých mělo vzniknout bezdůvodné obohacení započítávané v exekuční věci. Dne 26. 8. 2014 podala povinná návrh na přerušení řízení do skončení řízení u Krajského soudu v obec sp. zn. spisová značka. Dne datum rozhodnutí poslal soud přípis povinné, zda trvá na návrhu na přerušení řízení. Dne 2. 12. 2014 soud vyžádal přílohové spisy. Dne 5. 2. 2015 soud sdělil exekutorovi, že o návrhu povinné na zastavení exekuce nebylo dosud rozhodnuto s ohledem na probíhající řízení ohledně jejich vzájemných pohledávek. Soud o návrhu povinné na přerušení řízení nerozhodl (viz § 35 odst. 5 e. ř.). Soud následně posílal dotazy na Krajský soud v obec ke sdělení stavu řízení spisová značka. Dne datum rozhodnutí nahlížel do spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. spisová značka. Dotazy Krajskému soudu byly opakovány i v roce 2018. Dne 1. 3. 2019 soud nařídil jednání na den 28. 5. 2019. K žádosti zástupce povinného soud zrušil jednání z důvodu probíhajících jednání o mimosoudní dohodě. Dne 16. 7. 2019 byl urgován zástupce povinného ke sdělení o výsledku mimosoudní dohody. Na den 6. 9. 2019 bylo nařízeno jednání, které bylo zrušeno, neboť dne 2. 9. 2019 byla uzavřena mimosoudní dohoda. Dne 10. 10. 2019 soudní exekutor exekuci zastavil. Dne 7. 11. 2019 soud řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce zastavil, neboť mezi účastníky došlo k uzavření dohody o narovnání, na základě které byla exekuce zastavena. Usnesení o zastavení řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce nabylo právní moci dne 29. 11. 2019, čímž exekuční řízení skončilo.
6. Ze stanoviska žalované ze dne 23. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná práva konstatovala, že bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zadostiučinění v penězích žalobkyně nepřiznala.
7. Ze stanoviska žalované ze dne 15. 9. 2020 soud zjistil, že za nepřiměřenou délku řízení Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. spisová značka byla žalobkyně odškodněna částkou 77 875 Kč.
8. Ze stanoviska žalované ze dne 16. 11. 2020 soud zjistil, že za nepřiměřenou délku řízení Krajského soudu v obec sp. zn. spisová značka byla žalobkyně odškodněna částkou 50 625 Kč.
9. Ze stanoviska žalované ze dne 23. 11. 2020 soud zjistil, že za nepřiměřenou délku řízení Krajského soudu v obec sp. zn. spisová značka byla žalobkyně odškodněna částkou 70 500 Kč.
10. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon “), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a) , b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem . Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 , přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.
11. Podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník ) každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
12. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb. , provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. ,
s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil
v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou ESLP.
13. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících
z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.
14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010 , je exekuční řízení považováno za řízení svého druhu, jehož délku je nutno posuzovat nejenom
s ohledem na kritéria uvedená v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. , ale také
s ohledem na chování účastníků řízení. Délka exekučního řízení je ovlivněna zejména majetkovou situací a chováním povinného a předpoklad vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení tak nemusí být naplňován jenom proto, že určité řízení formálně trvá.
15. Dané řízení je specifické tím, že exekuce nebyla fakticky realizována a soudy v rámci posuzovaného řízení v předmětné době projednávaly jen návrh na zastavení a odklad exekuce, u kterého se dopustily chyby v nepřezkoumatelnosti v rozhodnutí o odkladu
a nečinností, takže závěr o nepřiměřenosti tohoto konkrétního exekučního řízení je zcela nepochybný, když délka exekučního řízení nebyla ovlivňována majetkovou situací povinné. Řízení trvalo od 22. 11. 2011 do 29. 11. 2019, tedy celkem zhruba 8 let. Vzhledem k tomu, že celková délka řízení byla nepřiměřená, bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.
16. Soud se zabýval otázkou formy zadostiučinění, a to zejména ve vztahu k významu věci pro účastníka. ESLP ve svých rozhodnutích poukazuje na to, že některá řízení mají pro jeho účastníky zvýšený význam a vyžadují ze strany vnitrostátních orgánů zvláštní či mimořádnou péči. Srovnáním různých typů řízení je možné vysledovat jistou škálu ohledně nutnosti urychleného projednání věci pro účastníka, jak je podávána i rozhodovací činností ESLP. Čelnou příčku zaujímají řízení, v nichž se jedná o omezení osobní svobody osoby, tedy především vazební věci či řízení detenční. Mimořádný význam mají dále věci opatrovnické, pracovněprávní, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení, týkající se zdraví či života.
Z uvedeného pohledu je pak logicky méně významné řízení ve věcech výše neuvedených.
V daném případě šlo o běžné exekuční řízení (o vymožení částky 66 756 Kč, náklady předcházejícího řízení ve výši 960 Kč s náklady exekuce, které při podání návrhu byly vyčíslené na částku 11 916 Kč), který lze hodnotit standardním významem pro účastníky.
17. Řízení bylo právně složitější, neboť oprávněná se bránila tím, že její závazek zanikl započtením její pohledávky, kterou měla proti oprávněné z titulu bezdůvodného obohacení. Takové spory v exekučním řízení jsou složitější, neboť v sobě zahrnují nutnost posoudit oprávněnost nároku povinné, splnění požadavků na započtení, případně další okolnosti, o kterých bývá mezi účastníky spor. Řízení pak probíhalo ještě před přijetím nové úpravy občanského zákoníku , která požadavky na započtení zpřísnila (viz § 1987 odst. 2 o. z.). Z výše uvedeného soud dovodil lehce zvýšenou složitost řízení. Převážnou část řízení však soud jen čekal na skončení dalších řízení, které účastníci vedli, sice se pravidelně dotazoval na jejich stav, avšak výsledky řízení pro své vlastní řízení nijak nevyužil a otázku (byť složitou), zda pohledávka skutečně zanikla započtením, sám aktivně neřešil. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, kdy odvolací soud rozhodoval o odvolání do rozhodnutí o odkladu exekuce. Žalobkyně se na celkové délce řízení podílela první žádostí o odročení jednání, když i ona měla v té době za vhodné vyčkat výsledu sporu o zaplacení bezdůvodného obohacení. Po odročení jednání však soud v řízení aktivně nepokračoval. Smírné vyřešení věci účastníky je irelevantní, neboť soud vychází z pevně stanovené doby posuzovaného řízení a nelze spekulovat o hypotetické době řízení, které mohlo trvat kratší či naopak delší dobu, soud proto za uzavření smíru zadostiučinění neupravoval. Z exekučního spisu se podává, že se nejednalo o jediný spor mezi účastníky, žalobkyně se účastnila i dalších soudních řízení (příjmení obec spisová značka, Krajský soud v obec spisová značka, spisová značka) žalobkyně tedy újmu pociťovala méně intenzivně, než účastník, který vede řízení samojediné.
18. S ohledem na výše popsaná kritéria, tedy význam řízení pro účastníka z pohledu jeho zájmu na rychlém vyřízení věci, složitost věci a postup soudů má nalézací soud za to, že v dané věci došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, pročež je třeba předpokládat vznik nemajetkové újmy. S ohledem na míru zavinění soudu na délce řízení není možno tuto újmu napravit jinak než zadostiučiněním v penězích. Nejednalo se o řízení s nepatrným významem pro žalobkyni, celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobkyni,
a proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno (viz nález Ústavního soudu - senátu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2058/20 ).
19. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud z konstantní judikatury, která se
s ohledem na rozhodovací činnost a výši přiznávaných částek ESLP ustálila na částce 15 000 Kč – 20 000 Kč za každý jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení počínaje druhým rokem
s tím, že je posuzováno řízení jako celek a výsledná částka je korigována procentuálním snížením či zvýšením vzhledem ke složitosti řízení, chování účastníka, významu řízení pro účastníka, popř. vzhledem k dalším významným okolnostem konkrétního případu.
Z ustálené judikatury ESLP lze vyvodit, že ESLP zcela akceptuje pravidlo, podle nějž částky přiznávané na odškodnění imateriální újmy před vnitrostátními soudy budou nižší než částky přiznávané ESLP, neboť využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro stěžovatele snadnější a dostupnější způsob, jak nápravy dosáhnout, oproti podání stížnosti k mezinárodnímu soudu. Částky přiznávané na vnitrostátní úrovni pak dle ESLP mohou lépe odrážet životní úroveň v dané zemi. Je tedy především na (vnitrostátním) soudu, aby s přihlédnutím ke kritériím rozebraným shora již v souvislosti s úvahou o vlastní nepřiměřenosti stanovil adekvátní výši přiměřeného zadostiučinění.
20. K argumentaci žalobkyně o zastaralosti Stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 ve vztahu k ustálenému rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč soud uvádí, že aktuální judikatura Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že Stanovisko je nadále aktuální. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 , bylo k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst bylo řečeno, že se k této otázce Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval, např. v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018 , kde Nejvyšší soud zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva
s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011 ), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011 , ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012 , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017 ). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019 ). Obdobně se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020 . Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn. Soud na argumentaci Nejvyššího soudu ve stručnosti odkazuje.
21. V souzeném případě by za 8 let dlouhé řízení činila základní částka odškodnění 105 000 Kč, přičemž soud vyšel ze základní částky 15 000 Kč za rok řízení (za první dva roky poloviční), když neshledal důvod pro použití částky vyšší.
22. Orientační částku 105 000 Kč soud korigoval přiměřeným snížením s ohledem na složitost sporu o minus 10 %. Dále snížil zadostiučinění, když si vyžádala první odročení jednání
o minus 10 % za chování žalobkyně jako účastníka. Exekuční soud rezignoval na věcné projednání věci a vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, proto soud zvýšil zadostiučinění
o plus 10 % za postup orgánů státu, když tyto pochybení se rovněž částečně odrazily v závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka) nikoli však dostatečně. S ohledem na ustálenou rozhodovací praxi, že zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 OdpŠk v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného, soud zohlednil, že žalobkyně vedla více sporů s protistranou a z jejího postoje, kdy sama navrhovala, aby soud výsledku vedlejších řízení vyčkal, lze seznat, že exekuční řízení bylo oproti řízení nalézacím méně prioritní, proto soud snížil zadostiučinění minus 20 % za snížený význam řízení.
23. Základní částku zadostiučinění, proto soud snížil celkem o minus 30 %, na částku 73 500 Kč. Soud v této souvislosti připomíná, že není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané
v penězích svou výší přesahovalo předmět původního řízení (viz spisová značka). Při posouzení významu řízení soud přihlížel i k nákladům exekuce, které byly pro žalobkyni rovněž v sázce (spisová značka) a dospěl k závěru, že přiznané zadostiučinění by nemělo přesahovat částku 78 672 Kč. Zadostiučinění ve výši 73 500 Kč tak vyhovuje požadavkům judikatury Nejvyššího soudu i v tomto ohledu a požadované zadostiučinění ve výši 140 000 Kč by již bylo nepřiměřeně vysoké.
24. Výslednou částku odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení soud shledává přiměřenou ve výši 73 500 Kč; ohledně zbylé části žalobu zamítnul.
25. Odškodnění za vedlejší řízení soud nezohledňoval jako irelevantní, neboť újma z nepřiměřeně dlouhého exekučního řízení a újma z nepřiměřeně dlouhých nalézacích řízení netvořila jedinou újmu žalobkyně, když výsledek vedlejších řízení s ohledem na skutečnost, že se jednalo o různá vozidla, a tedy různící se pohledávky bezdůvodného obohacení, které spolu sice souvisely, avšak nikoli tak úzce, aby rozhodnutí v jednom z řízení bylo určující i pro rozhodnutí v exekučním řízení. Ostatně o tom svědčí i stanoviska předložená žalovanou, neboť v případě, že by se jednalo o jedinou újmu žalobkyně, postrádalo by smyslu žalobkyni odškodňovat třikrát. Průběh vedlejších řízení se pak na rozhodování exekučního soudu nijak neprojevoval.
26. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , neboť výše plnění závisela na úvaze soudu. Náklady řízení jsou tvořeny odměnou advokáta a soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč.
27. Odměnu advokáta soud určil podle § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) při tarifní hodnotě sporu 50 000 Kč (NS sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 ) jako 3 x 3 100 Kč (příprava a převzetí, podání žaloby a replika k vyjádření žalované), paušální náhradu 3 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a náhrada DPH. Náklady žalobkyně činí 14 342 Kč.
28. Lhůta k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. byla poskytnuta žalované k její žádosti, odpovídá plnění ze státního rozpočtu a žalobkyni nepoškozuje.
Poučení:
Odvolání proti tomuto rozsudku lze podat k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2 do patnácti dnů od jeho doručení.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, může být podán návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.