Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
10 C 60/2021-35
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní titul Markétou Švarcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
zaplacení 79 534,26 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 61 100 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 463,88 Kč za dobu od 2.7.2020 do 15.10.2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 61 100 Kč od 16.10.2020 do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 18 434,26 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 441,68 Kč od 2.7.2020 do 15.10.2020 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 434,26 Kč od 16.10.2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 10 663,63 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně titul. jméno příjmení, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 61 100 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 463,88 Kč za dobu od 2.7.2020 do 15.10.2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 61 100 Kč od 16.10.2020 do zaplacení. II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 18 434,26 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 441,68 Kč od 2.7.2020 do 15.10.2020 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 434,26 Kč od 16.10.2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 10 663,63 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 15.10.2020 ve znění jejího doplnění domáhala po žalované zaplacení částky 79 534,26 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 16.5.2019 uzavřela se žalovanou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru, a to prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně, který je obdobou internetového bankovnictví. S registrací v tomto systému bylo spojeno ověření totožnosti žalované, které byla následně automaticky odeslána SMS s kódem na žalovanou uvedené telefonní číslo, a údaje poskytnuté žalovanou byly poté porovnány s číselným intervalem a jemu odpovídající platností a žalovaná pak odpověděla na kontrolní otázky ověřující její totožnost. Žalovaná si zvolila možnost uzavírat smlouvy se žalobkyní elektronicky a na webovém rozhraní žalobkyně se jí zobrazil návrh smlouvy, který odsouhlasila potvrzovacím SMS kódem. Žalobkyně rovněž uvedla, že před uzavřením smlouvy se žalovanou řádně posoudila její úvěruschopnost, když zjistila, že žalovaná jako zaměstnanec dosahovala čistého měsíčního příjmu 24 708 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti byly ve výši 28 950 Kč, výdaje činily částku 6 400 Kč s tím, že žalovaná byla rozvedená, neměla vyživovací povinnost a bydlela v nájmu. Žalobkyně provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, přičemž dotaz do registru příjmení byl proveden s výsledkem bez negativní informace, dotaz do registru NRKI byl proveden s pozitivním výsledkem, a žalobkyně tak neměla pochybnosti o úvěruschopnosti žalované. Žalovaná byla na základě uvedené smlouvy oprávněna opakovaně čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce, který činil 80 000 Kč. Žalovaná v průběhu smluvního vztahu načerpala 80 000 Kč, na který uhradila sedm splátek v celkové výši 18 900 Kč, což rovněž potvrzuje uzavření předmětné smlouvy. Žalovaná však svůj závazek úvěr řádně a včas splácet a hradit úrok ve výši 28,88 % ročně porušila, a proto jej žalobkyně zesplatnila ke dni 17.6.2020 a současně byla vyzvána k jeho úhradě. Žalovaná však dluh ani poté nezaplatila. Žalobkyně proto po žalované nárokovala celkem částku ve výši 79 534,26 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 77 704,26 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 330 Kč dle bodu 7.1 úvěrových podmínek a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč dle bodu 7.1 úvěrových podmínek.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.
4. Soud z textu smlouvy Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr číslo zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr, resp. úvěrový rámec do částky 80 000 Kč. Žalovaná se podle smlouvy měla zavázat tento úvěr splácet v měsíčních minimálních splátkách ve výši 2,79 % z úvěrového rámce, tj. 2 232 Kč s úrokovou sazbou 28,88 % Smlouva neobsahovala podpis žalované, resp. v místě jejího podpisu byl uvedené kód číslo. Ve smlouvě pak bylo uvedeno, že žalovaná je rozvedená, bydlí v podnájmu, je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem 23 824 Kč a příjmem ostatních členů domácnosti 28 950 Kč. Žalovaná neměla mít žádnou vyživovací povinnost. Z kopie občanského a řidičského průkazu žalované vyplývá, že ji má žalobkyně k dispozici. Podle potvrzení o výši příjmu činil průměrný čistý měsíční příjem žalované 24 708 Kč.
5. Z Úvěrových podmínek žalobkyně, Informace o pojištění schopnosti splácet, Rámcové pojistné smlouvy a Zásad žalobkyně soud zjistil, že tyto nebyly podepsány žalovanou.
6. Z Dohledání informací o činnosti klienta vyplývá, že předmětná smlouva měla být uzavírána z IP adresy adresa číslo vyplývá, že tato adresa se vztahuje k zařízení, které má polohu v Olomouckém kraji v obec.
7. Podle úvěrové zprávy byl žalované v říjnu 2018 odmítnut jeden úvěr na částku 300 000 Kč, dva byly odvolány, dva byly ukončeny a žalovaná měla jeden splátkový a jeden nesplátkový úvěr. Splátka splátkového úvěru činila 7 436 Kč měsíčně a žalované zbývalo zaplatit 892 328 Kč. Žalovaná měla rovněž kontokorent.
8. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 12.4.2019 soud zjistil, že žalobkyně dne 16.5.2019 poukázala na účet žalované č. bankovní účet částku ve výši 80 000 Kč.
9. Podle Výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaná načerpala u žalobkyně dne 16.5.2019 částku 80 000 Kč, a v postupně v době do 9.1.2020 zaplatila žalobkyni celkem 18 900 Kč.
10. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu výzvou ze dne 17.6.2020, v níž jí stanovila lhůtu 14 dní od sepsání výzvy k zaplacení. Výzva byla žalované odeslána 18.6.2020, jak je zřejmé z podacího archu. Předžalobní výzvou ze dne 9.7.2020 pak žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 7 dnů. Tato výzva byla téhož dne zaslána žalované, jak je zřejmé z podacího archu.
11. Z jiných než uvedených důkazů soud nevycházel, neboť ostatní důkazy považoval za nadbytečné.
12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. , vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná měly uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout bezúčelový revolvingový úvěrový rámec do částky ve výši 80 000 Kč a žalovaná se měla zavázat peněžní prostředky společně s úvěrem žalobkyni vrátit ve splátkách. Žalovaná načerpala dne 16.5.2019 částku ve výši 80 000 Kč, na kterou zaplatila 18 900 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná zbývající peněžní prostředky řádně a včas nevrátila, vyzvala ji žalobkyně výzvou ze dne 17.6.2020 k úhradě dluhu nejpozději do14 dnů od sepsání výzvy. Žalovaná ničeho dalšího neuhradila ani na základě zaslané výzvy ze dne 9.7.2020, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.
13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.
14. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.
15. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.
16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
18. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
19. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.
20. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb. , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 .
21. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.
22. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.
23. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.
24. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.
25. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb. , podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.
26. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
27. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
28. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; soud dále vycházel z ust. § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění.
29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 61 100 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.
30. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovanou byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Z provedeného dokazování však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť za žalovanou byla elektronická smlouva podepsána číselným kódem. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód měl být žalovanou připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, a že po té, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Dále nebylo prokázáno, že by kód byl připojen právě žalovanou, a že by právě žalovaná byla tou, kdo jej na smlouvu připojil. Stejně tak Dohledání informací o činnosti klienta ve spojení s internetovými stránkami https://conmet.cz/lokalizace-ip-zjisteni-polohy-zarizeni-na-mape.html?ip_adresa číslo neprokazují, že by smlouvu uzavřela právě žalovaná, když daná IP adresa se nenachází v místě bydliště žalované. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu.
31. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána se žalovanou, že ta ji uzavřela právě s obsahem, který byl předložen soudu.
32. Nad to předmětná smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná i z důvodu, že žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovanou řádně neprověřila její úvěruschopnost. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet.
33. Textu úvěrové smlouvy měl čistý měsíční příjem žalované činit 23 824 Kč, přičemž podle potvrzení o výši příjmu činil průměrný čistý měsíční příjem žalované 24 708 Kč. Žalovaná měla být rozvedená, neměla mít žádnou vyživovací povinnost a příjem dalších osob v domácnosti měl činit 28 950 Kč. Z předložených důkazů však nevyplývá, že by si žalobkyně ověřovala příjem dalších členů domácnosti žalované a nezkoumala ani její výdaje např. na bydlení a stravu, a zda žalovaná pravidelně hradí své závazky, tj. splátku ve výši 7 436 Kč měsíčně a kontokorent. Stejně tak žalobkyně nepředložila žádný důkaz o tom, že provedla lustraci žalovaného v registrech příjmení a příjmení s negativním výsledkem. Je tak zřejmé, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaná má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.
34. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019 - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, příjmení příjmení, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, právnická osoba, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, příjmení, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
35. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , (PR (číslo) s. 757), dle něhož věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
36. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.
37. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 80 000 Kč a že žalovaná zaplatila celkem 18 900 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení v částce 61 100 Kč, které je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat (výrok I. rozsudek).
38. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou částky 61 100 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , tj. za dobu od 2.7.2020 (den následující po uplytnutí 14 denní lhůty dle výzvy ze dne 17.6.2020) do 15.10.2020 v kapitalizované výši 1 463,88 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 61 100 Kč od 16.10.2020 do zaplacení. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. v délce trvání 3 dnů. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).
39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 663,63 Kč, přičemž tato částka představuje 53,64 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 76,82 % a úspěchu žalované v rozsahu 23,18 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 182 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) podle § 11 odst. 1 , písm. a) a d) vyhlášky za 3 úkony vždy ve výši 4 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, sepis žaloby), a 3 paušální náhrady po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky a 21% DPH ve výši 2 898 Kč, celkem tak 19 880 Kč. Protože žalobkyně měla částečný úspěch uložil soud žalované zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně z částky 19 880 Kč, tedy částku 10 663,63 Kč, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno. Soud doplňuje, že nepřiznal žalobkyni odměnu za podání ze dne 13.4.2021 a paušální náhradu ve výši 300 Kč, neboť tyto náklady nepovažoval za účelné, když žalobkyně tímto podáním k výzvě soudu doplnila svoji žalobu, kterou by soud byl jinak nucen odmítnout.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).