Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 13/2021-14
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 11 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 000 Kč od 12. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 000 Kč od 3. 10. 2017 do 11. 3. 2020, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 558,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 000 Kč od 12. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 000 Kč od 3. 10. 2017 do 11. 3. 2020, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 558,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 11 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku, když tuto částku měl žalovaný žalobkyni dlužit na základě písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba a žalovaným dne 7. 9. 2016, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému neúčelový hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tj. v celkové částce 25 350 Kč ve 13-ti měsíčních splátkách s tím, že první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední splátka pak do dne 2. 10. 2017. Žalovaný však svůj závazek nesplnil řádně a včas a ocitl se v prodlení. právnická osoba postoupila předmětnou pohledávku dne 11. 12. 2019 na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 14. 1. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 1. 2. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
4. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 7. 9. 2016 skutečně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit bance spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tj. v celkové částce 25 350 Kč ve 13-ti měsíčních splátkách s tím, že první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední splátka pak do dne 2. 10. 2017; v rámci samotné smlouvy o půjčce si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ; žalovaný přitom svoje povinnosti ze smlouvy vyplývající porušil, dne 20. 11. 2017 však svůj dluh vůči bance ve výši 16 040 Kč ke dni uznání písemně uznal co do důvodu a výše. Následně pak banka převedla svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni.
5. Podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trval.
6. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce ve smyslu výše citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou je ve velkém rozsahu důvodný. Předně má soud za to, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , dne 7. 9. 2016 uzavřena písemná smlouva o úvěru, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, a žalovaný se naopak zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tento úvěr ve stanovené lhůtě vrátit a zaplatit za něj cenu v podobě kapitalizovaného úroku, poplatku za vyhodnocení úvěru, poplatku za sjednání úvěru a inkasního poplatku, tj. v celkové částce 25 350 Kč ve 13-ti měsíčních splátkách s tím, že první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední splátka pak do dne 2. 10. 2017. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom svoji povinnost poskytnout peněžité prostředky žalovanému splnila a částku mu poskytla. Žalovaný však své povinnosti porušil a dlužnou částku bance ve stanovené lhůtě nevrátil, přitom svým písemným prohlášením ze dne 20. 11. 2017 svůj dluh ve výši 16 040 Kč k danému dni vůči právní předchůdkyni žalobkyně výslovně uznal co do důvodu a výše, čímž založil vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu v okamžiku jeho uznání. Uznáním dluhu tak došlo k přesunu důkazního břemene na dlužníka – žalovaného, který by musel v řízení prokázat, že dluh, jehož splnění se věřitel na dlužníkovi domáhá, neexistuje. Vzhledem k nečinnosti žalovaného v tomto řízení však soud vychází z toho, že platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka založená utvrzením dluhu, za prokázanou a tedy že ke dni 20. 11. 2017 žalovaný dlužil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, částku 16 040 Kč.
7. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení celé shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni, na základě této smlouvy proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím, jakož i právy s pohledávkou spojenými, platně ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 , občanského zákoníku , převedena na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, když toto postoupení pohledávky bylo též řádně oznámeno žalovanému.
8. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný řádně a včas svůj dluh nesplnil a nyní žalobkyni nadále dluží částku 11 000 Kč, soud při vázanosti rozsahem podané žaloby žalobě nejprve zčásti vyhověl a žalovaného zavázal žalobkyni zaplatit celkem částku 11 000 Kč. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného prokazatelně k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 26. 2. 2020. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 26. 2. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 2. 3. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 11. 3. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 12. 3. 2020 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,05 %, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o.s.ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
9. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud neshledal, resp. nebyly v řízení ani tvrzeny, tím méně prokázány.
10. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
11. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 11 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 852,01 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 11 852,01. Tento její úspěch však představuje jen 84,6 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 14 013,13 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 15,4 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 69,2 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 69,2 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 2. 9. 2020, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listin y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
12. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 2 252 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 1 452 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 2 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 300 Kč a 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 69,2 % těchto nákladů, tedy částku 1 558,40 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 202 odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. v nyní účinném znění).
Neplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon tohoto rozhodnutí.