Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
2108 C 14/2020-118
Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Hanou Stříteckou jako samosoudkyní ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátkou titul. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 53 836 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 9. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 9.772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 9. 2019 do zaplacení, částky 9.064,33 Kč a úroku ve výši 35 % ročně z částky 35.000 Kč za dobu od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 165.254 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 9. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 9.772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 9. 2019 do zaplacení, částky 9.064,33 Kč a úroku ve výši 35 % ročně z částky 35.000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 165.254 Kč, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Podanou žalobou (ve znění jejího částečného zpětvzetí) se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 44.772 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 9. 2019 do zaplacení, částky 9.064,33 Kč a úrok ve výši 35 % ročně z částky 35.000 Kč od 25. 9. 2019 do zaplacení. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 6. 2019 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 43.374,63 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny 35.000 Kč, ke které přirostl úrok do dne zesplatnění úvěru ve výši 8.374,63 Kč, částky 998 Kč jako smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy, částky 400 Kč jako nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného, částky 9.064,33 Kč jako smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy. Úrok za poskytnutí úvěru požadovala žalobkyně ve výši 35 % ročně z částky 35.000 Kč. Smlouva byla uzavřena dne 9. 6. 2019 a na základě této smlouvy byla žalovanému dne 10. 6. 2019 poskytnuta částka 35.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 2.869 Kč. Úrok byl sjednán v efektivní úrokové sazbě ve výši 151,61 % ročně. Pokud jde o ověřování úvěry schopnosti žalovaného, žalobkyně vycházela ze skutečností uvedených žalovaným, když si ověřovala jen informace dostupné z veřejných rejstříků (údaje o insolvenci žalovaného, o exekucích, údaje z databáze SOLUS a NRKI). Měsíční výdaje žalovaného nijak žalobkyně nezkoumala, vyšla z prohlášení žalovaného. Na základě těchto informací provedla žalobkyně tzv. scoring klienta, dle kterého bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalovaný následně nezaplatil žalobkyni ani první sjednanou splátku, a po té, co nebyly uhrazeny ani další dvě sjednané splátky, přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně má od 11. 5. 2018 oprávnění k činnosti dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (viz. úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu). Dne 9. 6. 2019 v 19:24 hod. žalovaný požádal žalobkyni o poskytnutí úvěru ve výši 35.000 Kč (viz. návrh na uzavření smlouvy o úvěru). Již před sepsáním tohoto návrhu byly žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuty předsmluvní informace ohledně požadovaného úvěru. Smlouva byla tedy navrhována tak, že bude poskytnut úvěr ve výši 35.000 Kč, který bude žalovaný splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2.869 Kč, a to celkem 48 měsíců. Zápůjční úroková sazby měla činit 151,61 % ročně a žalovaný měl žalobkyni celkem zaplatit částku 137.712 Kč. V návrhu smlouvy byly ujednány i smluvní pokuty a další poplatky související s prodlením žalovaného, jakož i celková výše úroků v případě zesplatnění úvěru. Žalovaný při uzavírání smlouvy doložil pracovní smlouvu ze dne 28. 2. 2018 a její dodatek ze dne 20. 12. 2018, ze kterých soud zjistil, že byl zaměstnán u pana jméno celé jméno žalovaného od datum na dobu neurčitou, kdy místem výkonu jeho práce byla obec. Ze mzdového výměru ze dne 31. 8. 2018 vyplynulo, že výše jeho mzdy činila 16.280 Kč měsíčně. Z výplatních lístků za měsíce únor, březen a duben 2019 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného činila cca 13.000 Kč měsíčně. Tato mzda pak byla panem jméno celé jméno žalovaného hrazena na účet č. bankovní účet, jehož majitelem byl žalovaný (viz. detaily úhrady z banky Airbank). Z historie plateb na účtu bankovní účet vztahující se k osobě obec byly zjištěny pouze příchozí platby od jméno celé jméno žalovaného v období od 15. 1. 2019 do 15. 5. 2019. Z údajů z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný zde ke dni 9. 6. 2019 v 18:57 hod. nebyl evidován. Pokud jde o údaje z NRKI zde vyplynulo, že žalovaný byl v registru příliš nový nebo má rozpracované události. Žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vycházela zejména z dokladů o jeho zaměstnání, včetně uvedených dokladů o výši mzdy, pokud se týká příjmové stránky. Ohledně výdajů však vyšla jen z tvrzení žalovaného, který uvedl, že bydlí v pronájmu, je svobodný a nemá vyživovací povinnost. Žalovaný jako výdaje na bydlení včetně nájemného a inkasa uvedl částku 4.000 Kč a ostatní výdaje včetně nákladů na dopravu uvedl ve výši 300 Kč měsíčně. Totožnost žalovaného žalobkyně ověřovala fotokopií občanského průkazu. Toto hodnocení klienta žalobkyní bylo provedeno dne 9. 6. 2019 v 19:27 hod. Z dokladu o vyplacení úvěru vyplynulo, že z účtu č. bankovní účet bylo na účet číslo bankovní účet dne 10. 6. 2019 vyplaceno 35.000 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 11. 6. 2019 oznámila žalovanému, že jeho návrh smlouvy o úvěru byl schválen a současně mu zaslala i splátkový kalendář. Tento dopis byl žalovanému doručen dne 13. 6. 2019 (viz. oznámení o schválení úvěru ze dne 11. 6. 2016, splátkový kalendář ke smlouvě ř. číslo a dodejka dopisu). Z výzev k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění úvěru soud zjistil, že žalobkyně dne 20. 8. 2019 a dne 20. 9. 209 vyhotovila výzvu, ve které žalovaného upozornila da dosud neuhrazené splátky a požadovala po něm i úhradu smluvních pokut a nákladů na vymáhání dlužné částky, současně žalovaného upozornila na možnost zesplatnění úvěru (odeslání těchto výzev a jejich doručení žalovanému nebylo ze strany žalobkyně ničím prokázáno). Z karty klienta bylo zjištěno, že žalobkyně vytvořila svoji evidenci údajů vztahujících se k úvěrové smlouvě uzavřené se žalovaným, kde byly základní údaje včetně evidence splátek. K datu 20. 4. 2020 bylo žalobkyní evidováno 8 splátek po splatnosti a 2 zaslané upomínky k úhradě. Z dopisu ve věci oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 23. 9. 2019 vyplynulo, že žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru poskytnutého žalovanému, když tento neuhradil sjednané splátky a požadovala po něm úhradu celkové částky 44.772 Kč (odeslání a doručení tohoto dopisu taktéž nebylo žalobkyní prokázáno).
4. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zákonných úroků z prodlení.
5. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl závazkový vztah uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 35.000 Kč, když tato částka byla žalobkyní zaslána na účet č. bankovní účet a z dokladů předkládaných žalovaným žalobkyni při sjednání úvěru vyplynulo, že se jedná o účet žalovaného.
6. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C –679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobce z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
9. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovaným a následně na ověření jen skutečností dostupných v rejstřících, ke kterým má žalobkyně přístup (SOLUS, NRKI), ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela. Dále pak vyšla z doložených příjmů žalovaného za poslední 3 měsíce. Žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení zejména výdajové stránky žalovaného vycházela pouze z ústních informací žalovaného. Předestřené informace nijak neověřovala. Zejména nebyly nijak ověřeny tvrzené výdaje na bydlení ani jejich výše, byť žalovaný uváděl, že žije v nájemním bytě. Žalovaná si od žalovaného nevyžádala nájemní smlouvu či jiný dokad o výši hrazeného nájemného, nepožadovala ani doložení výše plateb za spotřebu energií v bytě a dalších plateb souvisejících s nájmem bytu. Částka výdajů na bydlení ve výši 4.000 Kč měsíčně se soudu jeví jako nereálná při vývoji cen nájmů městě obec v roce 2019. Pokud pak žalovaný jako další měsíční výdaje (včetně výdajů na dopravu) uváděl částku 300 Kč, jde o další údaj, který nemůže odpovídat skutečnost. Zvláště v situaci, kdy žalovaný předložil žalobkyni pracovní smlouvu, v níž je uvedeno, že místem výkonu jeho práce je obec, avšak bydliště má v obec. Je tak zcela mimo realitu, že by jeho měsíční výdaje na dopravu činily pouze 300 Kč. Ačkoliv žalobkyně požadovala po žalovaném doložení jeho příjmů včetně dokladu o zaslání mzdy na jeho účet, je zcela zarážející, že nepožadovala po žalovaném doložení kompletního výpisu z účtu, ze kterého by vyplývaly veškeré měsíční příjmy a výdaje. Žalobkyně se spokojila jen s výpisem příjmové části od osoby obec, kde se zobrazila pouze zaslaná mzda. Žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalovaného, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalovaného, byť je zcela zřejmé, že pro svůj život musí měsíčně nějaké částky vynaložit. Žalobkyně jako profesionál jistě nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaný ani nijak nedoložil a žalobkyně některá tvrzení ani doložit nepožadovala (viz. nájemní smlouvu a výdaje s užíváním bytu, výdaje na dopravu či výpisy z účtu žalovaného). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání (kterou jedinou žalobkyně ve skutečnosti v projednávané věci ověřovala), takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též tím, zda dlužník nesplácí současně jiné splátky, otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů (ve vztahu k nim je naopak naprosto irelevantní částka životního minima, kterou naopak zřejmě za významnou považovala žalobkyně). Jestliže žalobkyně neuzavírá s fyzickými osobami smlouvy o úvěru„ na místě“, ale nechává je schvalovat a následně adresáty informuje o schválení úvěru, postrádá zcela logiku poskytnutí finanční částky (10. 6. 2019) před doručením oznámení o akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o úvěru (13. 6. 2019). Pokud žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalovanému částku 35.000 Kč dne 10. 6. 2019 odeslala, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 . Ohledně pravdivosti poskytnutých údajů žalovaným, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu).
10. Navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že veškeré úkony směřující k poskytnutí úvěru byly činěny v jeden den, tedy 9. 6. 2019 kdy byla žalovaným podán návrh smlouvy o úvěru, byly mu poskytnuty informace k úvěru a proběhlo hodnocení klienta (tzv. scoring). Z toho je zřejmé, že žalobkyně veškeré úkony k uzavření smlouvy činila ve velmi omezeném časovém prostoru a ani fakticky nemohla stihnout ověřit si informace o úvěruschopnosti dlužníka. Soud uzavírá, že počíná-li si žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky (řečeno s určitou mírou nadsázky, za daných okolností má smlouva spíše než smlouva o úvěru charakter smlouvy velmi odvážné). Jestliže by si žalobkyně již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění řádně a včas ze strany žalovaného, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu žalobkyně navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobkyně svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnila. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 9. 6. 2109 (resp. 13. 6. 2109, kdy byla žalovanému doručena akceptace jeho návrhu) je neplatná. Žalobkyni tak nevzniklo a nelze jí přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty či jiných finančních planění ze smlouvy. Pokud tedy žalobkyně předala žalovanému částku 35.000 Kč je žalovaný tuto částku povinen žalobkyni vrátit z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
11. Podle ust. § 2991 obč. zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Žalobkyně tak má právo dle ust. § 2993 obč. zák požadovat po žalovaném vrácení částky 35.000 Kč, kterou žalovanému plnila, aniž by tu byl platný závazek. Žalovaný je pak povinen vrátit žalobkyni tuto částku, když dle ust. § 2991 obč. zák. se na úkor žalobkyně obohatil bez spravedlivého důvodu, neboť přijal plnění bez právního důvodu. Soud proto zavázal žalovaného k úhradě částky 35.000 Kč žalobkyni.
13. Soud přiznal žalobkyni i právo na úhradu úroků z prodlení dle ust. § 1970 obč. zák. v zákonné výši, neboť žalovaný byl povinen vrátit žalobkyni poskytnutou částku 35.000 Kč, pokud tak neučinil, dostal se Kč do prodlení a žalobkyně má právo na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši. Žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení až od data 25. 9. 2019, kdy tedy požadovala méně, než kolik činil její nárok, proto soud žalobě v tomto ohledu vyhověl.
14. Vzhledem k právnímu posouzení věci, pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobkyně na úhradu poplatků za administrativní činnost za zaslané upomínky a za smluvené úroky, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. To stejné pak platí i ohledně nároku na úhradu smluvní pokuty.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalobkyně byla v řízení z větší části neúspěšná (ohledně požadavku na úhradu smluveného úroku ve výši 19.264,38 Kč – kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, úroku za poskytnutí úvěru ke dni zesplatnění ve výši 8.374,63 Kč, smluvní pokuty ve výši 9.064,33 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč a nákladů na upomínky ve výši 400 Kč, což celkem činí částku 38.101,34 Kč, kdy úspěch žalobkyně činí částku 35.000 Kč). Žalovaný by tak oproti žalobkyni měl právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně, a to do patnácti dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.