Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

12 C 52/2020-85

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Martinem Masárem ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 30 911 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 23 716 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 23 716 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci úrok ve výši 7 717,95 Kč a dále v sazbě 62,48 % p. a. z částky 22 118,34 Kč od 22. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby dosažení výše 118 080 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

<b>I. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 23 716 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 23 716 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci úrok ve výši 7 717,95 Kč a dále v sazbě 62,48 % p. a. z částky 22 118,34 Kč od 22. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby dosažení výše 118 080 Kč, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

Předmětem řízení v této věci je zaplacení částky 23 716 Kč představující nesplacenou část úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o úvěru číslo rok uzavřené mezi žalobcem (jako věřitelem) a žalovaným (jako dlužníkem) dne 8. 2. 2017. Na základě uzavřené smlouvy poskytl žalobce žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobci tuto částku s efektivní úrokovou sazbou 83,87 % p. a., a to v 60 měsíčních splátkách á 1 640 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, a žalobce proto nesplacený úvěr zesplatnil ke dni 26. 5. 2019. Zároveň s pohledávkou ve výši 22 118,34 Kč na dlužné jistině a zesplatněném úroku (žalovaný uhradil částku 47 760 Kč) žalobce žádal přiznání i smluvních pokut ve výši 998 Kč a náhrady nákladů ve výši 600 Kč a dále sjednaného úroku 62,48 % p. a. od 28. 5. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 7 195,28 Kč za prodlení žalovaného a zákonný úrok z prodlení z částky 23 716 Kč od 2. 10. 2018 do zaplacení.

Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

Z návrhu smlouvy o úvěru číslo rok a oznámení o schválení úvěru ze dne 10. 2. 2017 s dodejkou z 14. 2. 2017 soud zjistil, že dne 14. 2. 2017 byla mezi žalobcem (jako poskytovatelem) a žalovaným (jako klientem) uzavřena smlouva, na základě které měl žalobce poskytnout žalovanému jako spotřebitelský úvěr částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal k vrácení částky 98 400 Kč a to v 60 měsíčních splátkách á 1 640 Kč, tedy úvěr byl poskytnut se zápůjční úrokovou sazbou 83,87 % p. a. a RPSN činila také 83,87 %.

Poskytnutí úvěru bylo prokázáno dokladem o vyplacení ze dne 9. 2. 2017 z účtu žalobce č. bankovní účet na účet žalovaného č. bankovní účet. Dále žalobce uvedl, že žalovaný uhradil částku 39 360 Kč do data zesplatnění a částku 8 400 Kč po zesplatnění, tedy celkem 47 760 Kč.

Z databáze ČNB (časových řad ARAD) bylo zjištěno, že obvyklá úroková sazba u nových spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankami v ČR na spotřebu s fixací od jednoho do pěti let činila v období 1. čtvrtletí 2017 v průměru 9,55 % p. a. (viz http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.VYSTUP?p_period=3&p_sort=2&p_des=50&p_sestuid=12922&p_uka 1% 2017 2017) a RPSN nových korunových úvěrů domácnostem v únoru 2017 činila 10,17 %.

Dále soud vycházel z tvrzení žalobce o tom, že žalovaný řádně nesplácel předmětnou půjčku a ze sjednaných splátek neuhradil žalované částky (důkazní břemeno o opaku nese žalovaný, který však nic netvrdil, ani neprokazoval).

Po skutkové stránce má soud žalobcem tvrzené skutečnosti za prokázané, zjištěné z listinných důkazů v řízení provedených, tj. že žalobce, jako věřitel, s žalovaným, jako dlužníkem, uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytl částku v dohodnuté výši (30 000 Kč), kterou se žalovaný zavázal, včetně sjednaného navýšení, žalobci zaplatit v měsíčních splátkách. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas a dostal se tak do prodlení s placením žalovaných částek.

S ohledem na sjednanou výši RPSN, která více než 8x převyšuje obvyklou (průměrnou) výši dle statistických dat ČNB, se soud zabýval posouzením platnosti úvěrové smlouvy s ohledem rozpor s dobrými mravy.

Projednávanou věc je nutno posuzovat, s ohledem na dobu uzavření smlouvy o úvěru, podle , , (dále jen "o. z.").

Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

Úroky dohodnuté při poskytnutí úvěru představují úplatu (odměnu) za užívání úvěrové jistiny. a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při úvěru sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o úvěru, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při úvěru totiž platí ustanovení o. z., podle něhož jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy.

Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , uveřejněným pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při úvěru jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky současně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (srov. § 218 trestního zákona) Dohoda, kterou byly při úvěru sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná, a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy podle ustanovení § 218 trestního zákona, popřípadě jiného trestného činu), nebo pro rozpor s dobrými mravy (v ostatních případech).

Podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. ) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nebo § 39 obč. zák., je vždy třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

Ve vztahu k úrokům Nejvyšší soud judikoval, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. V souladu s dobrými mravy je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí s přiměřenou výší úplaty za užívání půjčené jistiny, bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné, často právě z důvodu své tíživé finanční situace. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Pouze konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, tedy dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru zcela neadekvátním a neakceptovatelným způsobem. V daném případě považoval Nejvyšší soud za rozporné s dobrými mravy a neplatné dle dřívějšího ujednání o úrocích ve výši 5 % měsíčně, tj. 60 % ročně, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici uvedené obvyklé úrokové míry (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 15. 12. 2004). Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními y výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Kromě toho Nejvyšší soud judikoval, že hrubý nepoměr v plnění zakládá např. sjednaný lichvářský úrok ve výši 5,5 % měsíčně, tedy 66 % ročně (viz rozsudek sp. zn. ze dne 22. 4. 2003).

„ Obdobně také ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího, a při posu-zování, zda v tom kterém případě došlo k nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodování promítnout ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany. K otázce hrubého nepoměru ve vzájemném plnění se vyjádřil i Ústavní soud. V mnoha svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy nechť jsou dodržovány), a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluv-ních stran nevýhodné (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. ze dne 27. prosince 2008). V nálezu sp. zn. ze dne 7. 5. 2009 (N 113/53 SbNU 409) pak zaujal právní názor, že smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, jeden ze stěžejních principů ústavního soud, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima "každému co jeho jest"; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na výše citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. , s jehož závěry se zcela ztotožnil. Podle odborné literatury není lichva v České republice dostatečně právně postihována, i když dochází k velkému počtu různých případů, které mají charakter lichvy. Dva poslanecké návrhy z roku 2009, které si kladly za cíl bojovat proti lichvě, nebyly podpořeny vládou, která dospěla k závěru, že potřebné změny přinese začlenění evropské směrnice o spotřebitelských úvěrech do české legislativy. K tomu došlo přijetím zákona o spotřebitelském úvěru, který je účinný od 1. 1. 2011. Dále se v této literatuře uvádí: "V oblasti spotřebitelských smluv a spotřebitelského úvěrování se zejména registrovaní nebankovní poskytovatelé půjček vyznačují predátorskými metodami dobývání zisků. (...) Predátorské chování u registrovaných nebankovních subjektů se odehrává zcela podle zákona. Podle pravidla, že je možné konat vše, co zákon nezakazuje, uplatňují metody a postupy sice nemorální, neslušné a nespravedlivé, ale zákonem nezakázané. (...) Predátorské chování je tedy definování nikoli znaky trestněprávními ve smyslu překračování zákonů, ale znaky nestandardního, nemorálního a dravčího chování. (...) Finanční instituce se znaky predátorského chování ohrožují svým působením občany na majetku a někdy i na životě. (...). S určitou mírou nadsázky lze říci, že stát by měl chránit své občany před predátorskými úvěrovými subjekty stejně jako před zdivočelým medvědem, opilým řidičem nebo bytovým zlodějem. To je ochrana obyvatel na úrovni vyspělých zemí západní Evropy, zatímco v České republice je ochrana obyvatel před různými typy lichvářů tak na úrovni postsovětských republik." (viz Ondřej J. a kolektiv. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele Ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str...).“ z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. ze dne 19. 1. 2017. Obdobně také z poslední doby ve věci stejného žalobce i rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. , či např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2018 č. j. -69.

V projednávané věci soud považoval žalovaného, jakožto spotřebitele za výrazně slabší smluvní stranu, která přistupovala k formulářové (adhezní) smlouvě připravené žalobcem, jakožto podnikajícím nebankovním subjektem specializujícím se na půjčování peněžních prostředků.

V projednávané věci dále soud podle § 121 os.ř. vycházel ze skutečnosti známé soudu i z jeho úřední činnosti (desítky úvěrových sporů, které byly soudem projednávány a rozhodovány), i zjištěné z listinného důkazu, že RPSN (která na rozdíl od samotné úrokové míry mnohem lépe vystihuje cenu úvěru) u tohoto typu úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o úvěru okolo 10 % ročně, což je ostatně i skutečností vyplývající ze statistických údajů ČNB. Stejně jako nelze tuto výši poměřovat úrokovou sazbou hypoték na nemovitosti (která je s ohledem na lepší zajištění výrazně nižší), nelze tuto úrokovou sazbu poměřovat ani úrokovou sazbou kontokorentů, revolvingů a kreditek (která je výrazně vyšší), neboť se jedná o zcela odlišné úvěrové produkty (s velmi krátkou dobou splatnosti, nižšími částkami úvěru, dočasná bezúročností, sankční složkou úroků,...), které nejsou srovnatelné se spotřebitelským úvěrem na pevnou dobu 60 měsíců, s pevnými splátkami a s pevnou úrokovou sazbou.

Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše RPSN (ve výši 83,87 % ročně) podstatně (více než osminásobně) přesahovala obvyklou RPSN bank u tohoto typu produktu, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že ujednání o výši úroků a poplatků je v tomto případě ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. je absolutně neplatné.

Vzhledem k tomu, že ujednání o úrocích je ve smlouvě o úvěru jedním z nejzásadnějších ujednání, a je podstatnou náležitostí takové smlouvy, má soud za to, že neplatnost tohoto ujednání nelze oddělit od ostatních částí smlouvy o úvěru, když nelze rozumně předpokládat dle § 576 o. z., že by obě strany smlouvu uzavřeli i bez tohoto ujednání, pokud by jeho neplatnost rozpoznali včas. Vzhledem k absenci ustanovení § 502 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, které nebylo přejato do nového obchodního zákoníku, nelze již vycházet z judikatury Nejvyššího soudu ČR o oddělitelnosti ujednání o úrocích, a dřívější judikaturu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. již za účinnosti v platném znění, nelze aplikovat.

Soudu tak s ohledem na výše uvedené nezbývá, než ohledně veškerých smluvních nároků z úvěrové smlouvy žalobu zamítnout, a proto se ani nezabývá tím, zda ostatní tvrzené smluvní nároky (úroky, smluvní pokuty a náhrada nákladů) byly skutečně sjednány, a zda tak bylo učiněno platně.

Pokud jde o odlišnou judikaturu ohledně přijatelné výše úroků a poplatků vůči spotřebiteli, má zdejší soud za to, že tato je v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu ČR. Stejně tak nedůvodný se jeví závěry, že horní hranice obvyklých úrokových sazeb u tohoto typu sjednaného úvěru činila 30 %, když tato sazba je převzata z kontokorentních úvěrů (revolvingů či kreditek), které jsou však obvykle čerpány na mnohem nižší částky a na období několika dnů a nikoli na 60 měsíců jako v tomto případě. V neposlední řadě zdejší soud nesouhlasí ani se závěrem, že sjednání úrokové sazby (absolutně neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy) v adhezní smlouvě, by mělo mít za následek pouhé nahrazení této neplatné úrokové sazby sazbou stanovenou zákonem pro případ, kdy si strany sjednají úroky, avšak výši úroku záměrně nesjednají. Nejenže je takový výklad § 1802 o. z. nepřiměřeně excesivní, ale především je to v rozporu s veřejným pořádkem a s dobrými mravy, aby smluvní strana, která připravuje adhezní smlouvu vůči spotřebiteli (slabší smluvní straně) byla tímto způsobem zjevně motivována zcela nepřiměřeně navyšovat úrokové sazby s vědomím, že i v případě, kdy bude toto její počínání v rozporu s dobrými mravy soudem odhaleno, nehrozí jí žádná ztráta, neboť by měla i tak obdržet obvyklý (v místě a čase) bankami požadovaný úrok pro sjednaný typ úvěru. Navíc tento výklad zcela opomíjí § 576 o. z., a jestliže žalobce uzavírá téměř výlučně tento typ úvěrových smluv s úrokem převyšujícím 80 % p. a., jen stěží lze dovodit, že by tyto smlouvy dobrovolně uzavíral i s obvyklým úrokem max. 12 % p. a.

Jiná je však situace ohledně poskytnuté jistiny ve výši 30 000 Kč, na kterou muselo být započteno plnění žalovaného 47 760 Kč.

Podle ve znění platném od 1. 1. 2014 kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ve znění platném od 1. 1. 2014 se bezdůvodně obohatil ten, kdo získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl,...

Ohledně smluvních nároků soud žalobu ve výroku II. zamítl pro absolutní neplatnost smlouvy, a to pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Ohledně jistiny ve výši 30 000 Kč soud žalobu zamítl, neboť tuto částku žalovaný žalobci již vrátil, a proto ani úroky z prodlení nemohly být žalobci přiznány.

Ostatní provedené důkazy a další skutková zjištění soud pro nadbytečnost již nehodnotí, neboť na rozhodnutí soudu neměly vliv.

In obiter dictum lze ještě konstatovat, že i kdyby smlouva nebyla neplatná pro rozpor s dobrými mravy, byla by absolutně neplatná s ohledem na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce dostatečně neověřil úvěryschopnost žalovaného – analýza bonity v hodnocení klienta (č.l.17 spisu) vychází z fiktivních výdajů žalovaného ve výši životního minima 3 410 Kč, které se v hodnoceních žalobce stále opakují (i v jiných sporech – stejně jako rezerva 1 000 Kč) a nejedná se o údaje sdělené žalovaným. Věřitel nezkoumal ani ostatní náklady žalovaného, např. vyživovací povinnosti, nezohlednil, že z výpisu z běžného účtu vyplývá, že žalovaný je při běžném hospodaření a splácení ostatních závazků v mínusu, náklady na bydlení nebyly dokládány a žalobce pouze zcela nedostatečně spoléhal na tvrzení žalovaného.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn a contrario. žalovaný byl ve sporu úspěšnější, ale žádné náklady mu nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O tom, že při posuzování úspěchu ve věci je nutno přihlížet také k příslušenství nemůže být žádných pochyb, soud proto pouze odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. , ze dne 30. 8. 2010 a jeho argumentaci v odůvodnění.

Pokud jde o lhůtu k plnění, ta byla stanovena v souladu s 

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím podepsaného soudu.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, je možné se jejich splnění domáhat soudním výkonem rozhodnutí.

Okresní soud v Litoměřicích