Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 101/2020-32
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní titul Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 7.834 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 5.000 Kč od 9.5.2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 2.834 Kč, úrok z prodlení ve výši 367,24 Kč a a úrok z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 5.000 Kč od 16.1.2020 do zaplacení zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1.664,20 Kč k rukám titul. jméno příjmení, příjmení obec a číslo, ulice a číslo, do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 5.000 Kč od 9.5.2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 2.834 Kč, úrok z prodlení ve výši 367,24 Kč a a úrok z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 5.000 Kč od 16.1.2020 do zaplacení zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1.664,20 Kč k rukám [titul]. [jméno] [příjmení], [příjmení] [obec a číslo], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 7.834 Kč s úrokem z prodlení ve výši 367,24 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 5.000 Kč od 16.1.2020 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru elektronickými prostředky komunikace na dálku. Žalovaný se nejprve zaregistroval na internetových stránkách žalobce, kdy uvedl požadované údaje včetně e-mailové adresy, čísla účtu a mobilního telefonu. Následně prostřednictvím klientské sekce požádal o poskytnutí úvěru. Žalobce žádost o úvěr schválil a následně uzavřel s žalovaným dne 25.3.2019 smlouvu o úvěru. Ve smlouvě si účastníci sjednali poskytnutí úvěru v částce 5.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději dne 15.4.2019 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1.459 Kč. Žalobce částku 5.000 Kč poskytl žalovanému dne 25.3.2019 převodem na účet č. bankovní účet. Žalovaný poskytnutý úvěr ani poplatek ve stanovené době neuhradil. Žalobci tak vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po datu splatnosti do zaplacení. Podle čl. IX. 1.a. smlouvy o úvěru vznikl žalobci v důsledku prodlení žalovaného nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky 5.000 Kč od 16.4.2019 do 15.1.2020 v celkové výši 1.375 Kč. Žalobce nároku smluvní pokutu pouze do výše ½ jistiny. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky e-mailovou zprávou.
V podání ze dne 18.2.2021 žalobce uvedl, že posuzoval úvěruschopnost žalovaného potvrzením o příjmu (výplatním listem) žalovaného za období 2/2019. Z potvrzení vyplývá příjem žalovaného ve výši 1.450 Eur. Pro posouzení schopnosti žalovaného splatit úvěr ve výši 5.000 kč s poplatkem 1.459 Kč lze mít uvedené příjmy za více než dostatečné. Dále žalobce opatřil výpis z databáze EUCB, z něhož vyplývá, že žalovaný neměl žádné úvěry po splatnosti.
Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena dne 7.5.2020. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval.
Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve lhůtě dané soudem nevyjádřili, soud tedy předpokládal, že účastníci dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání.
Soud vycházel z předložených listin označených jako smlouva o spotřebitelském úvěru číslo potvrzením o platbě, elektronické výzvy ze dne 8.12.2018, kopií dokladu žalovaného spolu s jeho fotografií. Soud dospěl k závěru, že žalobce disponoval osobními údaji žalovaného. Žalovaný se na internetových stránkách žalobce zaregistroval, zaslal požadované údaje a kopie dokladů požadovaných žalobcem (kopie průkazu a výplatní list.). Účastníci dle tvrzení žalobce uzavřeli dne 25.3.2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce zaslal žalovanému částku 5.000 Kč. Dle sdělení právnická osoba byl žalovaný majitelem účtu č. bankovní účet a dne 25.3.2019 byla na tento účet připsána částka 5.000 Kč. Podle výplatního listu činil příjem žalovaného v 2/2019 1.450 Eur. Žalovaný neměl v databázi EUCB žádné úvěry po splatnosti.
Podle § 2 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
Předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti, přispívá k uskutečnění cíle Směrnice 2008 /48/. Čl. 23 Směrnice vyžaduje, aby věřitel, který neposoudí úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, obdržel částku významně nižší, než je částka, kterou by mohl získat, kdyby dodržel svou povinnost ověřit úvěruschopnost dlužníka (rozsudek Soudního dvora EU z 27.3.2014 ve věci C -565/12 – LCL Le Crédit Lyonnais SA v . Fesih Kalhan – Právní rozhledy 12/2014 str. 452).
Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Na základě předložených dokladů soud dospěl k závěru, že v případě posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebyl žalobce důsledný. Dle předloženého výplatního listu činil příjem žalovaného v 2/2019 1.450 Eur. Dle skutečností uváděných žalovaným měl žalovaný příjem 37.000 Kč, byl ženatý (dle výpisu z evidence obyvatel má dvě nezletilé děti), žalovaný má jiné finanční závazky ve výši 13.000 Kč. Žalobce nahlédl do EUCB kde nezjistil žádné úvěry po splatnosti. Z tvrzení žalobce vyplývá, že se žalobce vůbec nezajímal o výdaje žalovaného a zda skutečnosti, které žalovaný uvedl, jsou pravdivé. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale v i odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet (poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet). Žalobce se vůbec nezajímal o poměry žalovaného a jeho výdaje (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet). S ohledem na tyto skutečnosti soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit, aniž by tvrzení žalovaného relevantním způsobem ověřil.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.).
Podle § 2991 odst. 1 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvlášť ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co mel po právu plnit sám.
V řízení bylo prokázáno (zprávou právnická osoba), že žalobce poskytl žalovanému částku 5.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě poplatku za poskytnutí úvěru a smluvní pokuty. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 5.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je žalovaný povinen podle § číslo odst. 1 vydat. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat to, oč se obohatil, tedy částku 5.000 Kč.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 7.5.2020. Nárok se stal splatným 8.5.2020 a žalovaný se dostal do prodlení od 9.5.2020. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 9.5.2020 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 8.855,64 Kč (částku 7.834 Kč + úrok z prodlení 367,24 Kč + 654,40 Kč – úrok z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 5.000 Kč od 16.1.2020 do 19.5.2021). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 5.516,40 Kč (jistina – 5.000 Kč + 516,40 Kč – úrok z prodlení ve výši 10% ročně z 5.000 Kč od 9.5.2020 do 15.5.2021). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 62%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 38%. Poměr úspěchu tedy činí 24% ve prospěch žalobce.
Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 1.500 Kč (§ 7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.134 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem 6.934 Kč, z toho 24% činí částka 1.664,20 Kč, které soud žalobci přiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání dle § 202 odst.2 o.s.ř. přípustné.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.