Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
253 C 54/2019-101
Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr Libuší Jerouškovou jako samosoudkyní ve věci
žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátkou titul. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 22 514 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci částku 15 000 Kč s úrokem ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení částky 7 514,36 Kč s úrokem ve výši 9,75 % ročně z částky 2 539 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 44,62 % ročně z částky 15 000 Kč od 22. 2. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci částku 15 000 Kč s úrokem ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení částky 7 514,36 Kč s úrokem ve výši 9,75 % ročně z částky 2 539 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 44,62 % ročně z částky 15 000 Kč od 22. 2. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 19. 12. 2019 domáhal zaplacení částky 22 514 Kč spolu zákonným úrokem z prodlení, částka 4 975,36 Kč byla požadována z titulu smluvní pokuty, dále žalobce požadoval úrok ve výši 44,62 % ročně z částky 15 000 Kč od 22. 2. 2019 do zaplacení. Uvedené žalobce požadoval z titulu smlouvy o úvěru ze dne 2. 11. 2018, na základě které žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v 30 měsíčních splátkách ve výši 838 Kč vždy k 17. dni v měsíci.
Žalovaný se k uplatněnému nároku žalobce nevyjádřil, přestože byl řádně obeslán.
Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti:
Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu (č.l. 10) soud zjistil, že žalobce je regulovaný a registrovaný subjekt finančního trhu a v registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, přičemž mezi jeho povolené činnosti patří mj. poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Z informací pro klienta/žádosti o úvěr (č.l. 20) soud zjistil, že smlouva o úvěru byla uzavřena prostředky komunikace na dálku, přičemž totožnost žalovaného byla ověřena dle dokladu totožnosti. Z předsmluvního formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (č.l. 26-28) soud zjistil, že žalobce žalovanému měl poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl žalovaný splatit 30 měsíčními splátkami ve výši 838 Kč. Žalovaný měl celkem uhradit částku ve výši 25 140 Kč Smlouva o úvěru byla uzavřena dne 2. 11. 2018. Na základě této smlouvy o úvěru se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v 30 měsíčních splátkách ve výši 838 Kč vždy k 17. dni v měsíci. Zápůjční úroková sazba činila 54,97 % ročně (návrh na uzavření smlouvy o úvěru, smlouva o úvěru ze dne 31. 10. 2018, č.l. 22-25, + oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo ze dne 2. 11. 2018 včetně splátkového kalendáře, č.l. 21). Z výpisu registru příjmení nebyly o žalovaném zjištěny žádné negativní skutečnosti (č.l. 12). Peněžité prostředky ve výši 15 000 Kč byly vyplaceny dne 2. 11. 2018 na účet č. bankovní účet (č.l. 13). Žalovaný nevrátil žalobci ničeho. Dne 20. 2. 2019 došlo k zesplatnění úvěru žalovaného, a to na základě dopisu ze dne 20. 2. 2019 (č.l. 16). Žalobce zaslal žalovanému dne 29. 11. 2019 předžalobní upomínku (předžalobní výzva ze dne 28. 11. 2019 - č.l. 11 včetně dokladu z České pošty z 29. 11. 2019, č.l. 18).
V rámci předsmluvních jednání prověřoval žalobce dne 2. 11. 2018 schopnost žalovaného řádně hradit úvěr. Co se týče příjmů, tak žalobce tvrdí příjem žalovaného ve výši 16 711 Kč, což plyne z výpisu z účtu za říjen 2018 (č.l. 29), nicméně tato skutečnost není ověřena např. z výplatního lístku či z pracovní smlouvy. Jak je dále patrno shora, tak dále žalobce vycházel z registru příjmení, kde nebyl zjištěn žádný záznam. Dále žalobce vycházel z výpisu z účtu žalovaného za říjen 2018 (č.l. 29-35), ze kterého soud zjistil, že celkové příjmy na tomto účtu byly ve výši 76 934,05 Kč a celkové výdaje byly ve výši 70 566,55 Kč. Dále soud z uvedeného výpisu z účtu zjistil, že žalovanému dne 18. 10. 2019 došla úhrada od žalobce ve výši 33 000 Kč. Dále dne 23. 10. 2018 došla žalovanému úhrada ve výši 6 000 právnická osoba Následně dne 26. 10. 2018 došla žalovanému částka 5 850 Kč od společnosti právnická osoba
Právním posouzením věci dospěl soud k těmto závěrům:
Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru). Věřitel by má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015 -39).
Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ).
Žalobce žádným způsobem neprověřil jak měsíční příjmy, tak měsíční výdaje žalovaného, a to především na bydlení, stravu, ošacení apod., a především nezjišťoval jeho měsíční výdaje na splátky výše zmíněných půjček. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce příjmy ani výdaje žalovaného nezjišťoval dostatečně, ani se nezabýval prověřením příjmů a výdajů žalovaného. Žalobce tak nemohl zjistit, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky, a to i přesto, že splátka úvěru byla poměrně nízká. Příjem žalovaného nebyl nikterak vysoký (cca 16 000 Kč). Vzhledem k absenci údajů o výdajích na zjištěné půjčky si nelze učinit ucelený obraz o finanční situaci žalovaného. Navíc lze poukázat, že žalovaný přebytku na svém běžném účtu dosáhl pouze díky půjčkám ve výši cca přes 40 000 Kč.
Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobce povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil příjmy ani výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu, a to především v kontextu jeho dalších úvěrů a půjček.
Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku , nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 občanského zákona). Pro absolutní neplatnost uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 občanského zákoníku ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobce odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které žalobce poskytla žalovanému (úvěr ve výši 15 000 Kč), hledět nikoli jako na plnění žalobce ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 občanského zákoníku ). Žalovaný je povinen toto bezdůvodného obohacení ochuzenému žalobci vydat (§ 2991 občanského zákoníku ). Soud proto žalobě výrokem I. částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 15 000 Kč spolu s úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ) Lhůtu k plnění pak soud stanovil třídenní (§ 160 odst. 1 o.s.ř).
Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouvy, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy však není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobci nepřiznal ani smluvní pokutu, neboť podklad pro její přiznání – úvěrová smlouva – odpadl. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výrokem II. tedy soud zamítl zbývající žalovanou částku, žalované poplatky se zákonným úrokem z prodlení, úroky, a smluvní pokutu.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem III. v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. Po provedené kapitalizaci celkového nároku žalobce byl úspěch obou účastníků podobný, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v obec prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 o.s.ř. ).