Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 70/2021-29
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudcem titul Petrem Šimkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupeného advokátem titul titul. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 31 872,24 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč spolu s 8,5% roční úrokem z prodlení od 1. 5. 2020 do zaplacení, to vše od 3 dnů právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbylé části se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč spolu s 8,5% roční úrokem z prodlení od 1. 5. 2020 do zaplacení, to vše od 3 dnů právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbylé části se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Dne 27. 11. 2020 podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu proti žalovanému o zaplacení částky 31 872,24 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba, IČO, a žalovaný uzavřeli dne 24. 11. 2017 smlouvu o zápůjčce č. 652415795, jejíž nedílnou součástí byly i smluvní podmínky. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit se zápůjčkou částku ve výši 14 298 Kč (kapitalizované úroky ve výši
2 662 Kč, odměna za zpracování a doručení ve výši 5 340 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 6 296 Kč) v 45 týdenních splátkách po 763 Kč, poslední splátka byla stanovena na 5. 10. 2018, přičemž žalovaný svůj smluvní závazek nehradil řádně a včas. V souladu se smluvními podmínkami vzniklo dne 26. 3. 2018 právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na dlužné jistině částku 20 000 Kč a na dlužném poplatku 14 298 Kč. Žalovaný do data postoupení neuhradil žádnou částku. právnická osoba, postoupila pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Ke dni postoupení činila pohledávka za žalovaným částku 44 972,24 Kč bez příslušenství. Po postoupení pohledávky nebylo na dlužnou částku již ničeho hrazeno. Žalovaný byl žalobkyní písemně vyzván předžalobní upomínkou k úhradě dlužné částky, ale na výzvu nijak nereagoval. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč, dlužné částky poplatku ve výši 11 872,24 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 7 604,44 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 107,22 Kč, úroků ve výši 29,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv byl soudem řádně v dostatečném předstihu předvolán, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř. , a zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o zápůjčce č. 652415795 vzal za prokázané, že společnost právnická osoba, IČO, podepsala dne 24. 11. 2017 smlouvu o zápůjčce s žalovaným v částce 20 000 Kč s tím, že se žalovaný zavázal zaplatit společnosti poplatek v částce 14 298 Kč, celkem 34 298 Kč ve 45 týdenních splátkách po 763 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na 5. 10. 2018 Součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce upravující mimo jiné v případě, že nebude včas splněna povinnost uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na žalobkyni smlouvou o postoupení ze dne 20. 1. 2020, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní upomínkou ze dne 23. 4. 2020 k úhradě dlužných částek včetně příslušenství. Tyto skutečnosti má soud za prokázané ze smlouvy o zápůjčce, smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek včetně podacího lístku
a předžalobní výzvy včetně podacího lístku.
4. Dále bylo soudem z přehledu věcí zapsaných u zdejšího soudu zjištěno, že je proti žalovanému od roku 2017 vedeno 15 řízení o zaplacení různých pohledávek od různých společností. Dále je proti žalovanému vedeno několik exekučních řízení. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne
4. 3. 2021, č.j. 6 C 37/2021 -51, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni právnická osoba, částku ve výši 5 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 600 Kč od 20. 2. 2021 do zaplacení a ve zbylé části byla žaloba zamítnuta. V této věci soud vycházel z ustanovení o bezdůvodném obohacení.
5. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku (dále jen o. z.) účinného od 1. 1. 2014, zákona č. 89/2012 Sb. , a to především z ustanovení o zápůjčce, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § 2392 při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.
6. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele,
a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo
i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 , (PR 21/2018 s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III. ÚS 4219/18 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11 ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , zvláštní část - k § 86 ;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
9. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Soud rovněž vycházel z ustanovení § 101 odst. 1 , písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména za a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 ) o.s.ř. ). Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován pak, jestliže i po poučení soudem (§ 118a odst. 1 , 2 o.s.ř. ) zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby (srov. dále komentář k § 118a a 120 o.s.ř. ) o břemeni tvrzení a o břemeni důkazním). Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti, ale výsledkem je ve sporném řízení rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil (srov. zejména komentář k § 114b a 118a o.s.ř. ).
10. Po provedeném dokazování a s ohledem na výše uvedenou právní úpravu i judikaturu soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatná, neboť žalobkyně v rozporu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. netvrdila, ani neprokázala, že by se zabývala otázkou schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, když ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně po výzvě uvedla pouze obecné skutečnosti, na jejichž základě nemohla učinit závěr o individuální schopnosti žalovaného dluh splácet. Jakým konkrétním způsobem a na základě jakých podkladů úvěruschopnost dostatečně v souladu se zákony a soudní judikaturou zkoumala, a zda vůbec, není zřejmé.
11. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o zápůjčce ze dne 24. 11. 2017 absolutně neplatnou, kdy neplatnost zkoumá z úřední povinnosti, a v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč dne 24. 11. 2017, na kterou žalovaný neuhradil žádnou částku, a je tak žalovaný povinen vydat žalobkyni částku 20 000 Kč, neboť v této výši u žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení. Současně přiznal žalobkyni zákonné úroky z prodlení od 1. 5. 2020, tedy poté, kdy se do sféry vlivu musela dostat předžalobní upomínka a zároveň nastala splatnost úhrady dlužných částek.
12. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části převyšující částku, v níž soud žalobě vyhověl, pak soud žalobu zamítl, a to včetně zákonného úroku z prodlení, neboť požadovaná částka neměla oporu v platné smlouvě, popř. zákonný úrok z prodlení byl požadován za období, kdy žalovaný nebyl ještě v prodlení).
13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl v řízení z procesního hlediska takřka totožný.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).