Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
12 C 56/2021-28
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní titul Petrou Jun Liškovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
sídlem boulevard příjmení 1, PSČ anonymizováno, země
zastoupen advokátkou titul. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa
o zaplacení 26 201,64 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 24 479,18 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 16. 3. 2021 do zaplacení, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá ohledně částky 1 722,46 Kč, dále ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 210,18 Kč od 1. 12. 2020 do 15. 3. 2021, a ohledně úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 731 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 10 931 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobce, titul. jméno příjmení, advokátky sídlem adresa, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 24 479,18 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 16. 3. 2021 do zaplacení, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá ohledně částky 1 722,46 Kč, dále ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 210,18 Kč od 1. 12. 2020 do 15. 3. 2021, a ohledně úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 731 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 10 931 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobce, [titul]. [jméno] [příjmení], advokátky sídlem [adresa], ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 18. 12. 2020 domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku 26 201,64 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Uváděl, že poskytl žalovanému na základě části B) návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 5. 7. 2019 anonymizováno úvěr, který však žalovaný nesplácel v souladu se smluvenými podmínkami a dosud dluží žalovanou částku, a to přes upomínání o zaplacení.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil a k jednání soudu se bez omluvy nedostavil.
3. Z listinných důkazů předložených žalobcem a po jejich zhodnocení jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o. s. ř. o. s. ř. vzal soud za prokázané, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 5. 7. 2019 smlouvu o anonymizováno úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému anonymizováno úvěr do výše úvěrového rámce 55 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky pro poskytování bankovních produktů a služeb a produktové podmínky pro anonymizováno úvěry. Žalovaný se úvěr zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z dlužné částky, minimálně však ve výši 500 Kč a částku čerpanou jednotlivě na podúčtu číslo deseti splátkami ve výši 1 334 Kč Celkem žalovaný dle tvrzení žalobce vyčerpal částku 41 864 Kč. Žalovaný porušil svou povinnost splácet a žalobce proto v souladu s podmínkami od smlouvy ke dni 30. 11. 2020 odstoupil. K tomuto dni činila dlužná částka celkem 26 201,64 Kč, z toho jistina 24 479,18 Kč, úroky 991,46 Kč, pojistné 179,70 Kč, poplatky za upomínky 328,46 Kč a žalobcem účtovaná smluvní pokuta 222,84 Kč. Před podáním žaloby vyzval žalobce žalovaného k plnění předžalobní výzvou, ani po té však žalovaný ničeho neuhradil.
4. Žalobce byl v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “) poučen, aby doplnil skutková tvrzení o tom, jak před uzavřením úvěrové smlouvy prověřoval úvěruschopnost žalovaného a navrhnul důkazy k prokázání takto doplněných tvrzení s tím, že pokud tak neučiní, bude spotřebitelská úvěrová smlouva posouzena jako absolutně neplatná a nárok žalobce pak bude posuzován jako bezdůvodné obohacení. Žalobce na výzvu soudu reagoval tvrzením, že kromě údajů uvedených přímo ve smlouvě nemá žádné další doklady k prověřování úvěruschopnosti žalovaného k dispozici. Zároveň poukázal na znění § 2993 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy při posouzení bezdůvodného obohacení nelze vypořádat celý neplatný smluvní vztah, aniž by o toto vypořádání protistrana žádala a na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo jednací, ve kterém soud v souladu s citovaným ustanovením o bezdůvodném obohacení rozhodl.
5. Při právním posouzení věci soud vycházel z ustanovení o. z. a ze zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).
6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § číslo plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
14. Podle § 1968 odst. 1 věta první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.
15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
16. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, (PR číslo s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ústavní nález), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
17. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla před uzavřením smlouvy prověřena, kdy k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v žalobě neuvádí žádná skutková tvrzení. Po poučení soudu, že je nutno zkoumání úvěruschopnosti prokázat, žalobce uvedl, že žádné podklady, s výjimkou tvrzení uvedených přímo ve smlouvě o úvěru, nemá k dispozici. Z uvedeného důvodu je předmětná smlouva absolutně neplatná, a to dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR- právnická osoba GK (C číslo). Uvedeným rozhodnutím bylo dovozeno, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo, z nichž vychází právní úprava obsažená v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
18. Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citovanému rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie je smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).
19. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou, postupoval dále dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je žalovaný v případě neplatnosti smlouvy o úvěru povinen poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit. Toto ustanovení je třeba považovat za speciální ustanovení o následcích nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele, které má přednost před obecnými ustanoveními o vypořádání bezdůvodného obohacení, a to i před ustanovením § 2993 o. z., na něž odkazoval žalobce. Žalobce podanou žalobou požadoval zaplacení jistiny ve výši 24 479,18 Kč a vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný tuto jistinu spotřebitelského úvěru vrátil, soud žalobě v této části vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 24 479,18 Kč. Soud žalobci přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z uvedené částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobce ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzval žalovaného ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění). Ve zbývajícím rozsahu požadované smluvní pokuty, poplatků a úroků z prodlení soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud závěrem uvádí, že i pokud by na posouzení nároku žalobce aplikoval ustanovení o bezdůvodném obohacení, konkrétně žalobcem uváděný § číslo, dospěl by ke stejnému závěru, tedy že žalovaný je povinen žalobci vrátit jistinu ve výši 24 479,18 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný čerpal úvěr do výše 41 864 Kč, žalobce se však domáhá zaplacení jistiny pouze ve výši 24 479,18 Kč, přičemž soud nemůže žalovaný nárok rozšiřovat a jeho rozsahem je vázán.
20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že jejich náhradu soud přiznal procesně úspěšnějšímu žalobci a uložil žalovanému uhradit žalobci částku 10 931 Kč. Při plném úspěchu ve věci by žalobci náležela částka 12 710 Kč sestávající ze soudního poplatku ve výši 1 009 Kč, z paušální náhrady nezastoupeného účastníka za dva úkony (předžalobní výzva, žaloba) dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 100 Kč za jeden úkon, celkem tedy ve výši 200 Kč, dále z odměny advokáta ve výši 6 540 Kč za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 (příprava a převzetí právního zastoupení, dvakrát účast u jednání) vyhl. č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“), přičemž odměna za jeden úkon činí částku 2 180 Kč. K uvedené částce dále soud připočetl hotové výdaje za tyto 3 úkony ve výši 300 Kč za každý úkon dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 900 Kč Náklady dále představuje cestovné ve výši 1 230 Kč, vypočtené za dvě cesty z obec do obec na soudní jednání a zpět, 2 x 100 km, tedy 200 km, vozidlem značky Škoda Karoq, registrační značka. příjmení 1 230 Kč je přitom tvořena základní náhradou dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 589/2020 Sb. , tj. 4,4 Kč x 200 km, tzn. 880 Kč a náhradou na spotřebovanou pohonnou hmotu dle § 4 písm. b) vyhlášky č. 589/2020 Sb. , spotřeba paliva dle technického průkazu činí 6,6/4,7/5,4 l číslo km, tzn. 350 Kč za ujetých 200 km. Dále žalobci náleží náhrada nákladů za čas advokáta strávený cestou z obec do obec na dvě soudní jednání a zpět v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu, tzn. za vyúčtovaných 8 půlhodin náleží náhrada ve výši 800 Kč. K odměně a hotovým výdajům dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty, jejímž je právní zástupce žalobce dle přiloženého osvědčení plátcem, a to ve výši 2 031 Kč. Žalobci přitom náleží 86 % z částky 12 710 Kč, protože byl úspěšný ohledně částky 24 479,18 Kč (93 %) a neúspěšný ohledně částky 1 722,46 Kč (7 %).
21. Pro úplnost soud uvádí, že vzhledem k tomu, že žalobce je právnickou osobou založenou podle francouzského práva a se sídlem ve Francii, a žalovaný je státním příslušníkem České republiky a v posuzovaném právním vztahu je vůči žalobci spotřebitelem, posuzoval soud tuto věc jako věc s cizím (mezinárodním) prvkem a zkoumal, zda má pravomoc spor rozhodnout. Oba dotčené státy jsou členy Evropské unie, proto soud použil Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle oddílu 4 - Příslušnost u spotřebitelských smluv - článku 17 bod 1. ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu. Podle článku 18 bod 2. smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. V tomto případě má žalovaný (spotřebitel) bydliště na území ČR, je proto dána pravomoc českých soud spor rozhodnout, a to konkrétně, dle obvodu působnosti, Okresního soudu v Benešově. V dané věci je zároveň třeba aplikovat české právní předpisy podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (příjmení) číslo 2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), a to článku 6 bod 1: Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen„ spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen„ obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud a) obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo b) se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje. V daném případě má žalovaný (spotřebitel) bydliště na území České republiky, proto soud použil české právní předpisy.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zák. č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).