Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
7 C 269/2020-21
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr Petrou Rutarovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 5 000 Kč od 28. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 8,05% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 5 000 Kč od 29. 6. 2015 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 744,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 5 000 Kč od 28. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 8,05% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 5 000 Kč od 29. 6. 2015 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 744,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
dle ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:
Podanou žalobou (ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou původně Okresnímu soudu v Hodoníně dne 22. 5. 2020 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 5 000 Kč s příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení z titulu dosud nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o zápůjčce (správně má být uvedeno o úvěru) uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba) a žalovaným dne 27. 5. 2015. Na základě této smlouvy byly žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč.
Soud žalobkyni vyzval usnesením ze dne 16. 2. 2021, aby doplnila svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem zkoumala její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného a dále, aby navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně na to soudu sdělila, že o tom nemá od své právní předchůdkyně k dispozici žádné informace, ani důkazy. Závěrem uvedla, že pokud by se soud neztotožnil s jejím právním názorem, nechť věc posoudí jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.
V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Z prohlášení číslo bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 5 000 Kč. Poplatek za úvěr byl sjednán ve výši 1 650 Kč a roční úroková sazba ve výši 401,50%. Celková částka, kterou měl žalovaný uhradit, činila 6 650 Kč. Úvěr byl splatný ke dni 26. 6. 2015. Fakturou číslo vyúčtovala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 6 650 Kč. Dopisem ze dne 18. 1. 2018 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o zápůjčce (správně má být úvěru) číslo ze dne 27. 5. 2015 na žalobkyni. Předžalobní výzvou ze dne 11. 3. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 13 839,51 Kč ve lhůtě 7mi dnů od doručení. Upomínka byla žalovanému odeslána dne 17. 3. 2020.
Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. § 2395 a násl., § 2991 zákona č. 99/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a dále podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně netvrdila a ani neprokázala, že by její právní předchůdkyně jakýmkoliv způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Za této situace soud uzavírá, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná. V zákoně přitom není uvedena žádná minimálně výše úvěru, od které má jeho poskytovatel povinnost úvěruschopnost spotřebitele zkoumat. Soud při svém rozhodování vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu (zejm. a rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu (zejm. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný na svůj dluh dosud neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni částka 5 000 Kč představující nesplacenou jistinu. Ve vztahu k této částce má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v předžalobní výzvě ze dne 11. 3. 2020, odeslané dne 17. 3. 2020 s tím, že svůj dluh má uhradit ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy. Z pravidelného chodu věcí a z ust. § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 20. 3. 2020. Konec lhůty k plnění pak připadá na 27. 3. 2020 a od 28. 3. 2020 je žalovaný se splněním svého závazku v prodlení.
Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 5 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 22. 4. 2020 ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci § 150 o. s. ř. soud v projednávaném případě neshledal. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci je 75%: 25% (celkově byla žalována částka 7 354,35 Kč včetně zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, přičemž úspěšná byla žalobkyně ohledně částky 5 551 Kč opět včetně příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku).
Podle § 14b odst. 1 bodu 1 AT žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátkou spočívající v odměně advokátky za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žalobního návrhu a podání soudu s návrhem ve věci samé) ve výši 600 Kč (tedy 200 Kč za každý z úkonů), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupkyně, a to ve výši 100 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 5 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem 300 Kč, a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupkyně žalobkyně plátcem, a to ve výši 21 % z odměny a paušálních náhrad, tedy 189 Kč Náklady právního zastoupení žalobkyně tak činí 1 089 Kč a náklady řízení (s připočtením zaplaceného soudního poplatku 400 Kč) celkově 1 489 Kč. V poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně (50%), činí výše náhrady nákladů řízení, k níž je žalovaná jako převážně neúspěšná účastnice povinna, částku ve výši 744,50 Kč.
Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokátky žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, neboť byl vydán v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující částka, k příslušenství pohledávky se nepřihlíží a nejedná se přitom ani o rozsudek pro uznání či zmeškání (ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř.).