Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
22 C 222/2020-247
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 69 612,01 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 69 612,01 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 315,21 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 948,65 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 69 612,01 Kč od 13. 6. 2017 do zaplacení a s úrokem ve výši 18,4 % ročně z částky 69 138,01 Kč od 13. 6. 2017 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 69 612,01 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 315,21 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 948,65 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 69 612,01 Kč od 13. 6. 2017 do zaplacení a s úrokem ve výši 18,4 % ročně z částky 69 138,01 Kč od 13. 6. 2017 do zaplacení, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 31. 12. 2018 po žalované domáhala zaplacení částky 69 612,01 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba (dříve pod názvem právnická osoba) a žalovanou byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované finanční prostředky ve výši 139 000 Kč s tím, že část těchto finančních prostředků byla účelově určena k úhradě dříve vzniklých závazků žalované vůči právnímu předchůdci žalobkyně. Žalovaná se pak zavázala právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 18,40 % ročně, poplatky za bankovní služby a poplatky za pojištění v pravidelných měsíčních splátkách počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy, a to formou zápočtu peněžních prostředků z běžného účtu žalované, prostřednictvím něhož bylo realizováno čerpání peněžních prostředků z úvěru, jež nebyly určeny ke konsolidaci dřívějších závazků žalované. Za tímto účelem byla žalovaná povinna zajistit na tomto účtu dostatek peněžních prostředků k úhradě splatných závazků ze smlouvy. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr. S ohledem na skutečnost, že žalovaná byla v době poskytnutí úvěru v důchodu, si právní předchůdce žalobkyně vyžádal od žalované důchodový výměr prokazující výši žalovanou tvrzeného důchodu. Co se týče výdajů žalované, zde právní předchůdce žalobkyně vycházel z odhadů učiněných na základě historických dat z Českého statistického úřadu. Dále si právní předchůdce žalobkyně z interních a externích zdrojů ověřil výši stávajících závazků žalované. Závěrem žalobkyně zdůraznila, že zákon ani judikatura přesně nestanovují, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost ověřována a kogentně neurčuje, jaké konkrétní údaje a podklady musí věřitel shromáždit. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nehradila, když se opakovaně se ocitla v prodlení s úhradou těchto splátek. Právní předchůdce žalobkyně proto využil svého oprávnění a přistoupil k zesplatnění úvěru ke dni 12. 6. 2017. Žalovaná pak za celou dobu trvání úvěrového vztahu uhradila právnímu předchůdci žalobkyně celkovou částku 174 431,88 Kč a zůstala dlužna na jistině částku 69 138,01 Kč. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 6. 11. 2018. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 6 948,65 Kč, úroku ve výši 18,40 % ročně z dlužné jistiny od 13. 6. 2017 do zaplacení, poplatků a smluvní pokuty ve výši 474 Kč a s ohledem na prodlení žalované rovněž zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 315,21 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny, poplatků a smluvní pokuty od 13. 6. 2017 do zaplacení. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou.
2. Žalovaná ve svém vyjádření doručeném soudu dne 27. 11. 2020 namítala promlčení žalované pohledávky s tím, že k zesplatnění závazku došlo ke dni 12. 6. 2017, a tudíž již uplynula tříletá promlčecí doba.
3. Žalobkyně pak v replice k vyjádření žalované uvedla, že žaloba byla podána již dne 31. 12. 2018, přičemž dle obchodního zákoníku účinného v době uzavření smlouvy činila délka promlčecí doby čtyři roky. K promlčení pohledávky by tak mohlo dojít teprve dnem 12. 6. 2021.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne datum uzavřena„ anonymizováno 7 slov – anonymizována dvě slova“, na základě které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 139 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky společně s úrokem ve výši 18,40 % ročně a poplatkem za pojištění splácet v měsíčních splátkách po 3 138,16 Kč splatných vždy k 26. dni v měsíci počínaje dnem 26. 5. 2012, kdy celkově se tak zavázala splatit částku 260 711,44 Kč. Poskytnuté finanční prostředky byly přitom částečně určeny k úhradě dřívějších závazků žalované vůči právnímu předchůdci žalobkyně. Pravidelné měsíční splátky pak měly být spláceny formou zápočtu z běžného účtu žalované. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž Všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobkyně, Všeobecné produktové podmínky, Produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru, Sazebník poplatků a oznámení o změně smluvních ujednání.
5. Dle doloženého výpisu z úvěrového účtu ze dne 30. 4. 2012 žalovaná úvěr čerpala v plné výši dne 20. 4. 2012. Z doložených výpisů z úvěrového účtu za období od 31. 5. 2012 až 19. 10. 2018 a rovněž z doložené platební historie plyne, jakým způsobem žalovaná úvěr splácela a jaké poplatky jí byly účtovány.
6. Žalobkyně dále doložila žádost žalované o úvěr, v níž žalovaná uvedla, že její průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil 8 124 Kč a dále celkový měsíční příjem domácnosti v celkové výši 20 000 Kč. Bylo zde přitom uvedeno, že počet zdrojů příjmu domácnosti žalované je pouze jeden. K tomuto žalobkyně doložila oznámení České správy sociálního zabezpečení, dle něhož výše důchodu žalované skutečně činila 8 124 Kč měsíčně. Mezi svými závazky žalovaná uvedla kontokorent u právnická osoba, který měla splácet měsíčními splátkami po 250 Kč, další úvěr u právnická osoba, který měla splácet měsíčními splátkami po 1 908 Kč a úvěr čerpaný u právního předchůdce žalobkyně prostřednictvím karty, který měla splácet splátkami po 2 000 Kč měsíčně. Žalovaná měla bydlet ve vlastním domě či bytě.
7. Žalovaná byla opakovaně upomínána k úhradě dlužných splátek úvěru, a to upomínkami ze dne 11. 6. 2014, 8. 9. 2014, 11. 1. 2015, 14. 6. 2015, 6. 7. 2015, 28. 9. 2015, 30. 11. 2015, 3. 6. 2016, 2. 7. 2016, 29. 10. 2016, 2. 1. 2017, 12. 3. 2017 a 20. 4. 2017. Nadto byla žalovaná vyzývána ke sdělení svého telefonického kontaktu, a to dopisy ze dne 15. 7. 2016 a 3. 11. 2016.
8. Dopisem ze dne 29. 4. 2017 byla žalovaná upozorněna na skutečnost, že pokud neuhradí veškeré závazky po splatnosti vzniklé z titulu smlouvy o úvěru nejpozději do 10. 5. 2017, bude právní předchůdce žalobkyně požadovat okamžité splacení celého úvěru včetně úroků, úroků z prodlení a poplatků. Dopisem ze dne 12. 6. 2017 již bylo žalované oznámeno zesplatnění úvěru a žalovaná byla vyzvána k úhradě veškerých pohledávek ze smlouvy. Dále byla vyzvána k úhradě ještě dopisem ze dne 23. 6. 2017.
9. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 26. 10. 2018.
10. Naposledy byla žalovaná k úhradě dlužné částky vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 17. 12. 2018.
11. Při právním posouzení věci soud s ohledem na datum uzavření smlouvy a na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , který stanoví, že„ není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy“, vycházel ze zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) a zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013).
12. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou měla být dne datum uzavřena smlouva o úvěru tak, jak ji upravoval § 497 obchodního zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku přitom výslovně stanovilo, že„ touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru.“
13. Jelikož žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku, musel se soud primárně zabývat otázkou, zda je nárok žalobkyně vůči žalované skutečně promlčen. Ustanovení § 387 odst. 1 obchodního zákoníku stanoví, že„ právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem“ a ustanovení § 387 odst. 2 obchodního zákoníku stanoví, že„ promlčení podléhají všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou.“ Podle § 392 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku„ stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku.“ Vzhledem k tomu, že v daném případě k zesplatnění závazku došlo ke dni 12. 6. 2017, začala právě tímto dnem běžet promlčecí doba. Délka promlčecí doby v obchodněprávních vztazích je pak určena v § 397 obchodního zákoníku, který říká, že „nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.“ V daném případě by tak promlčecí lhůta uplynula až dnem 12. 6. 2021, přičemž však žalobkyně svůj nárok vůči žalované uplatnila u soudu již dne 31. 12. 2018, tudíž nárok žalobkyně nelze považovat za promlčený. V této souvislosti je třeba ještě osvětlit, že se žalovaná zjevně mylně domnívá, že je nutno, aby bylo ve věci do uplynutí promlčecí doby rozhodnuto, avšak skutečnost je taková, že je pouze nutno, aby žalobkyně svůj nárok do skončení promlčecí doby uplatnila u soudu, což učinila. Závěrem ještě třeba zmínit, že se v daném případě neuplatní kratší tříletá promlčecí doba stanovená občanským zákoníkem účinným do 31. 12. 2013, neboť se nejedná o ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 ze dne 24. 7. 2012).
14. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), a to ve znění účinném do 24. 2. 2013, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností žalované a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
15. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.“
16. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus jméno příjmení a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
18. Pokud jde o příjmy žalované, ty byly ze strany právního předchůdce žalobkyně částečně ověřeny co do výše 8 124 Kč představující důchod žalované. Není však vůbec zřejmé, z čeho měly sestávat zbývající příjmy domácnosti žalované, když uvedla celkovou výši těchto příjmů v částce 20 000 Kč, a jakým způsobem měly být tyto další příjmy ověřovány. Nadto žalovaná výsledně uvedla, že měla pouze jediný zdroj příjmu, kterým byl pravděpodobně právě důchod, tudíž není jasné, jak mohly její celkové příjmy činit tvrzených 20 000 Kč. I vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná měla splácet další závazky a vzhledem k nízkému měsíčnímu důchodu žalované, by se dala ze strany právního předchůdce žalobkyně očekávat vyšší míra obezřetnosti při ověřování dalších údajných příjmů žalované. Co se týče výdajů žalované, tak o ty se právní předchůdce žalobkyně zjevně vůbec nezajímal, a to ani, pokud jde o výdaje spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Pakliže žalovaná uváděla, že má vlastní dům či byt, bylo dle názoru soudu povinností právního předchůdce žalobkyně tuto skutečnost ověřit, a to kupříkladu prostřednictvím výpisu z katastru nemovitostí, což však zjevně neučinil a spoléhal se pouze na ničím nepodložené tvrzení žalované. Navíc musely žalované i v případě, že bydlela ve vlastním domě či bytě, vznikat náklady spojené se službami za bydlení a ani o ty se právní předchůdce žalobkyně nezajímal. S ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu pak není přípustné, aby právní předchůdce žalobkyně vycházel pouze z údajů Českého statistického úřadu. Soud proto musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované.
19. Shora citovaná úprava zákona č. 145/2010 Sb. , ve znění účinném do 24. 2. 2013, přitom výslovně nestanovila, že důsledkem nesplnění povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, je absolutní neplatnost smlouvy dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. , který stanoví, že„ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“ K závěru o absolutní neplatnosti takové smlouvy však dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019. Tento závěr pak Nejvyšší soud opřel o judikatorně ustálenou zásadu formulovanou Ústavním soudem v nálezu sp.zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 či v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, dle níž„ nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů.“ V této souvislosti dále ještě zdůraznil, že opačný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu ke spotřebitelům neodůvodněně zvýhodňoval jen z toho důvodu, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti smlouvy, neupravoval.
20. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 139 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 457 zákona č. 40/1964 Sb. :„ Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“
21. Žalovaná již z titulu předmětné smlouvy uhradila celkovou částku 174 431,88 Kč a přeplatila tak poskytnutou jistinu. Soud proto musel žalobu v plném rozsahu zamítnout.
22. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná a soud jí tak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z paušální náhrady dle § 151 odstavce 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Dle § 2 odst. 3 citované vyhlášky pak náleží žalované paušální odměna ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (písemné podání doručené soudu dne 27. 11. 2020).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.