Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 96/2020-39
Okresní soud v Chrudimi rozhodl samosoudcem Mgr Markem Horáčkem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
se sídlem adresa žalobkyně,
zastoupený titul. jméno příjmení jméno, advokátem
se sídlem adresa
proti
žalované: osobní údaje žalované
bytem adresa žalované
zastoupená titul. jméno příjmení příjmení, advokátkou
se sídlem adresa
o zaplacení 96.624,99 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 59.750,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 28.12.2019 do zaplacení, a to formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 2.000 - Kč měsíčně, splatných vždy do 20. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem, v němž rozsudek nabude právní moci.
II. Žaloba se v části, v niž se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 36.874,68 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 14.418,43 Kč, s úrokem ve výši 26,28 % ročně z částky 94.773,99 Kč od 28.2.2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši, jež přesahuje výši úroků z prodlení přiznaných výrokem I, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 59.750,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 28.12.2019 do zaplacení, a to formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 2.000 - Kč měsíčně, splatných vždy do 20. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem, v němž rozsudek nabude právní moci. II. Žaloba se v části, v niž se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 36.874,68 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 14.418,43 Kč, s úrokem ve výši 26,28 % ročně z částky 94.773,99 Kč od 28.2.2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši, jež přesahuje výši úroků z prodlení přiznaných výrokem I, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Podanou žalobou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že žalovaná uzavřela s žalobcem dne 16.5.2017 úvěrovou smlouvu číslo v rámci které jí byl následně poskytnut revolvingový úvěr číslo. Sjednaný úvěrový rámec činil 95.000 - Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v měsíčních splátkách se splatností k 20. dni v měsíci. Svůj závazek splácet žalovaný porušil, žalobce proto úvěr zesplatnil ke dni 13.12.2019. V dalších částech žaloby pak žalobce vymezil, co představují jednotlivé požadované částky, požaduje po žalované nesplacenou jistinu, úrok a úrok z prodlení. V rámci jednání pak žalobce doplnil svá tvrzení k otázce ověření úvěruschopnosti tak, že v daném případě vycházel z čistého příjmu žalované 14.700 - Kč měsíčně, k tomu započítával polovinu příjmu jejího manžela ve výši 12.500 Kč, ohledně výdajů pracoval s existenčním minimem dvou osob ve výši 4.400 - Kč, s výdaji na bydlení dle statistického úřadu ve výši 4.910 - Kč, dále žalobce zohledňoval, že žalovaná již má jeden závazek se splátkou 51 - Kč měsíčně a rovněž pracoval se splátkou 3.338 - Kč z titulu uzavírané smlouvy o úvěru. Takto žalobci vyšla dostatečná rezerva ke splácení úvěru. Z úvěrové zprávy žalobce zjistil, že své předchozí dluhy žalovaná splatila, neměl tak důvod úvěr neposkytnout. Příjem žalobce neověřoval, vycházel z údajů poskytnutých žalovanou, přičemž s ohledem na výši příjmu a na to, že žalovaná své dřívější závazky plnila, důvod uváděným příjmům nevěřit.
2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, žalovaná podala proti němu odpor s tím, že dluh vznikl podvodným jednáním. Poukázala přitom na vyšetřování, které Policie České republiky v dané věci vede. S ohledem na žádost žalované a s ohledem na to, že splnila podmínky pro osvobození od soudních poplatků, byl žalované ustanoven
Zjištěné skutečnosti
3. Žalovaná uzavřela dne 16.5.2017 s žalobcem smlouvu o úvěru, výše úvěru činila 160.000 - Kč, měsíční splátka 3.338 - Kč, počet splátek 84. Současně došlo i k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru s výší úvěrového rámci 15.000 - Kč – později, a to 13.12.2017 navýšen na částku 95.000 - Kč (úvěrová smlouva).
4. Z historie splátek bylo zjištěno, že žalovaná vyčerpala z úvěru celkem částku 306.102,34 Kč, za celou dobu trvání úvěrového vztahu zaplatila 246.352,03 Kč.
5. Žalobce úvěr zesplatnil ke dni 13.12.2019 (dopis téhož data).
6. Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení dlužné částky (výzva ze dne 9.1.2020).
7. V rámci hodnocení úvěruschopnosti žalované žalobce pracoval s úvěrovou zprávou, z níž vyplynulo, že v době uzavření smlouvy se žalobcem měla žalovaná jen jeden existující závazek, dřívější dluhy byly uhrazeny.
Posouzení věci
8. V daném případě byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (aplikován zákon účinný v době uzavření smlouvy). Přesněji řečeno byly uzavřeny smlouvy dvě – o úvěru a revolvingovém úvěr, revolvingový úvěr byl následně navýšen z původního rámce 15.000 - Kč na 95.000 - Kč. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 potom poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Soud proto v prvé řadě zkoumal, zda žalobce jakožto věřitel skutečně dostál požadavkům zákona a prověřil úvěruschopnost žalovaného. Na základě zjištěných skutečností pak soud dospěl k závěru, že žalovaný tuto úvěruschopnost neprověřil dostatečně, nepostupoval s odbornou péčí a nedostál tak svým povinnostem podle zákona. Sankcí za porušení takového ustanovení zákona je pak neplatnost uzavřené smlouvy.
10. Konkrétně v daném případě žalobce vycházel z měsíčního čistého příjmu žalované ve výši 14.700 - Kč a společně s ním pak započítával polovinu příjmu manžela žalované, tj. částku 12.500 - Kč. Žalobce však neměl tyto příjmy doloženy, spolehl se na to, že uváděný údaj je pravdivý. To je však závažné porušení ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobce se nemůže spoléhat pouze na údaje uvedené žadatelem o úvěr, musí tyto informace prověřit a kriticky hodnotit. V případě příjmů je pak nepochybně nutné trvat na jejich doložení, což lze zajistit řadou způsobů (např. doložením potvrzení plátce mzdy či důchodu, výpisy z účtu apod.). Tím, že žalobce rezignoval na doložení příjmu, nemohl úvěruschopnost řádně posoudit. Argument, že s ohledem na (nízkou) výši udávaného příjmu žalované a na to, že v minulosti své dluhy splatila, neměl žalobce důvod žalované nevěřit, nelze akceptovat. Předně si lze snadno představit i nižší příjem než 14.500 - Kč měsíčně, s nímž žalobce pracoval, a za další žalobce kalkuloval nejen s příjmem žalované, ale též s polovinou příjmu jejího manžela 12.500 - Kč (počítal tedy s jeho příjmem 25.000 - Kč, což v době poskytnutí úvěru rozhodně podprůměrný příjem nebyl). A samotná skutečnost, že dlužník své předchozí závazky splatil, neznamená, že věřitel mu bude nyní vše věřit a že si neověří ani ten nejzákladnější parametr při posuzování úvěruschopnosti, jímž je výše příjmu dlužníka (a případně s ním společně posuzovaných osob). Za tohoto stavu bylo velmi nezodpovědné poskytnout žalované tak vysoký úvěr – 160.000 - Kč s poměrně vysokou měsíční splátkou 3.338 - Kč měsíčně, to navíc na dobu 7 let. Nehledě na skutečnost, že žalobce poskytl žalované i revolvingový úvěr, nejprve s úvěrovým rámcem 15.000 - Kč, nicméně v prosinci 2017 byl tento rámec výrazně navýšen na částku 95.000 - Kč – u tohoto navýšení mělo opětovně dojít k posouzení úvěruschopnosti, nic takového však žalobce neprovedl. Konečně nutno říci, že i výdaje jsou hodnoceny poněkud nerealisticky, tedy pouze existenční minimum a náklady na bydlen dle průměru podle statistických dat. K tomu má soud dvě výhrady. Za prvé by měla být hodnocena konkrétní situace dlužníka, tj. jeho konkrétní výdaje, tedy i jeho konkrétní výdaje na bydlení (ne nějaký statistický průměr). A za druhé výdaje člověka nejsou pouze existenční minimum a výdaje na bydlení, okruh pravidelných výdajů je mnohem širší. Nicméně primární nedostatek na straně žalobce spočívá v tom, že vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z příjmů, které neměl doloženy.
11. Sankcí za porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka je podle § 87 odst. 1 cit. zákona neplatnost smlouvy. Soud má za to, že se jedná o neplatnost absolutní. Nový občanský zákoník , tj. zákon č. 89/2012 Sb. , účinný od 1.1.2014 pak prohlašuje za neplatné to právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1 ). O tento případ jde v souzené věci. Smyslem a účelem ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona je postihnout neplatností takovou smlouvu, kterou věřitel uzavřel s dlužníkem, aniž by dostatečně prověřil schopnost dlužníka úvěr splatit. Zákon tak reagoval na poznatky z praxe, kdy řada, zejména nebankovních poskytovatelů úvěrů, poskytovala úvěry i osobám, u nichž bylo zřejmé již v době poskytnutí úvěru, že nejsou schopny úvěr splatit. Takovéto neodpovědné jednání potom vedlo ke vzniku široké skupiny osob, která se ocitla v dluhové pasti. Přestože ověření úvěruschopnosti dlužníka lze ze strany věřitele považovat za samozřejmé a zcela logické jednání a přestože povinnost věřitele takto jednat lze dovodit z obecných principů soukromého práva, zákon výslovně tuto povinnost zakotvil a výslovně také zakotvil důsledky nesplnění takové povinnosti, tj. neplatnost smlouvy. Účel a smysl zákona je tak jasný. Soud proto kvůli nedostatečnému ověření úvěruschopnosti žalovaného považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. S ohledem na ust. § 588 občanského zákoníku pak soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu, neboť nedostatečné a pouze formální posouzení úvěruschopnosti žalovaného odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nejde totiž pouze o zájem žalovaného jako dlužníka (a samotného žalobce jako věřitele), ale též o zájem veřejný. V České republice existuje nadměrný počet osob, které jsou v dluhové pasti, mají nespočet exekucí, případně jsou v insolvenci. Počet těchto osob je takový, že sociální a ekonomické důsledky spojené s předlužením mají negativní dopad na celou společnost (sociální vyloučení, přesun ekonomické aktivity takových osob do šedé zońy, voličské preference takových vykořeněných osob a s tím spojené politické důsledky, zvýšená kriminalita apod.). Jednou z příčin tohoto stavu, a to příčinou významnou, je praxe, kdy zejména nebankovní poskytovatelé úvěrů často poskytují úvěr osobám, které nejsou schopny úvěr za sjednaných podmínek splatit. Tímto neuváženým jednáním se významně navyšuje počet osob, které nejsou schopné splácet své závazky a dostávají se potom do neřešitelných situací. Je v zájmu celé společnosti tomuto negativnímu jevu bránit a jednou z cest, jak toho dosáhnout, je právě donutit poskytovatele úvěrů, aby řádně posuzovali úvěruschopnost svých klientů a poskytli úvěr pouze tomu, u koho je reálný předpoklad, že úvěr splatí. V případě, že poskytovatel úvěru tuto povinnost poruší, je namístě uplatnit sankci v podobě neplatnosti takového právního jednání. Odkázat v tomto směru lze i na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , zejm. na body 18 až 20 odůvodnění nálezu. Zde Ústavní soud mj. deklaruje, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze a neposkytl úvěr s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen. Souzená věc je přesně takovým případem.
12. Dále je třeba poukázat i na ust. čl. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru a na jejich výklad provedený Soudním dvorem Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5.3.2020. Platí, že uvedená ustanovení ukládají vnitrostátnímu soudu, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele.
13. Soud tedy považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatné právní jednání. Za tohoto stavu je vztah mezi účastníky třeba vypořádat jako bezdůvodné obohacení podle § 2993 občanského zákoníku . Žalobce žalovanému poskytl částku 306.102,34 Kč, žalovaný mu postupně vrátil částku v celkové výši 246.352,03 Kč, zbývá mu tak doplatit žalobci částku 59.750,31 Kč. S ohledem na ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen jistinu úvěru, tedy poskytnutou částku, vrátit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem. Soud proto povinnost žalovaného vrátit jistinu úvěru (bezdůvodné obohacení) rozložil do měsíčních splátek. Současně do výroku zahrnul i doložku ztráty výhody splátek, což znamená, že nebude-li příslušná splátka uhrazena v době splatnosti, stává se splatným celý zbylý dluh. Rozhodnuto bylo i o povinnosti žalovaného platit úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku , počátek prodlení je dán v návaznosti na výzvu k zesplatnění. Výše úroků z prodlení vychází z nař. vl. č. 351/2013 Sb. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta.
14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. , úspěch a neúspěch obou účastníků byl zhruba stejný.
15. Lhůta k plnění byla stanovena podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení v potřebném počtu stejnopisů prostřednictvím Okresního soudu v Chrudimi ke Krajskému soudu v Hradci Králové.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí soudně.